Veronika Sušová-Salminen píše o tom, kdo jsou ruští Noční vlci a co prozrazují o současném Rusku.
Ruský motorkářský klub Noční vlci budí četné emoce a je obecně považován za nástroj „ruské propagandy“ či „měkké síly“. Ponechme teď stranou populární spor o „našich“ dobrých hodnotách a „jejich“ zlých hodnotách (protože ten je v podstatě neřešitelný). Namísto toho se podívejme na paradoxní podstatu fenoménu Nočních vlků. Ta nám totiž prozradí víc o současném Rusku a o tom, jak se dovezená kulturní praxe prolíná s ruskou politikou, kulturní hegemonií a společenskými hodnotami postkomunistického Ruska.
Noční vlci představují svéráznou interpretaci motorkářské subkultury a prošli si zajímavou cestu, která se neobešla bez paradoxů a vnitřních rozporů.
Motorkářské kluby jsou do Ruska dovezený jev či subkultura. V americkém prostředí byla a je často tak či onak svázána s kriminálními aktivitami, nikoliv jen s myšlenkou „svobody“ na kolech (příklady MC Bandidos, MC Hell Angels) a s organizací, která fakticky připomínala gangy. Motorkáři jsou nicméně obvykle spojováni s nekonvenčním životním stylem, kam zapadají často i jejich problémy se zákonem.
Nekonvenčně konvenční klub
Motorkářská subkultura byla do Ruska dovezena někdy v 80. letech 20. století, tj. v časech perestrojky a glasnosti. Samotný klub Noční vlci vznikl v roce 1989, tedy v době vrcholící perestrojky a rozpadu ideologického aparátu SSSR. Tehdy se jednalo o nonkonformní „rockerské“ hnutí, které protestovalo vůči hodnotám a životnímu stylu sovětské společnosti. Jeho inspirace zcela nezakrytě ležely na Západě, ostatně i současný šéf klubu Alexandr „Chirurg“ Zadolstanov získával první zkušenosti jako vyhazovač v berlínském klubu.
Z nekonvenční subkultury vedla cesta Nočních vlků ke zcela konvenčním a na stát orientovaným názorům, které jsou ve velké míře spíše konzervativní, dokonce tradičně ortodoxní, a často protizápadní či aspoň k Západu (a USA) otevřeně kritické. Jejich patriotismu nijak nevadí motorkářský styl z dovozu a ostatně i samotné stroje, které často nemají s Ruskem nic společného, ba jsou odvolávkou par excellance na Západ či přímo na USA. Myšlenka svobody se nebije s myšlenkou silného státu, kterou klub dnes fakticky podporuje. Noční vlci tak nemají nic společného s řadou svých bývalých západních předloh. Na tomto paradoxním kontrastu nic nemění ani fakt, že klub změnil svoji symboliku: nepíše se už latinkou, ale cyrilicí, nepoužívá po sebe výraz „biker“ (bajker), ale „ruský motocyklista“ či se občas objeví na sovětských veteránech jako je motorka „Stalin“ a na svých kožených bundách nosí (někdy hned vedle portrétu Josifa Vissarionoviče) pravoslavné kříže.
Jedná se tak o krásnou ukázku kulturního překladu, ale bezesporu také o příklad sociální inkorporace či česky vtělení. Tímto pojmem se označují kroky, kterými mocenské centrum či obecněji „establishment“ neutralizuje hrozby disentu jejich přičleněním k výkonu moci, fakticky nebo ideologicky. Motorkářský klub Noční vlci nejsou sami, na Západě lze hovořit o inkorporaci například zeleného hnutí 70. a 80. let. Prostě establishment tak rozšíří svoje řady, přijme rétoriku či vizuální formy původně opozičních skupin. Jejich politický obsah a program zjemní svoje dosavadní hrany. Často se jedná rovněž o výhodnou marketingovou transakci. To platí v případě Nočních vlků zvláště, když posloužili kremelským scénáristům (doslova, protože tehdejší hlavní kremelský “marketér” Vladislav Surkov má divadelní zázemí) jako komparz k posílení Putinova tvrďáckého image, a to poprvé v roce 2010 (Putin byl tehdy premiérem). I tady si nejde nevšimnout další ironie. Putin, který v posledních letech kritizoval Západ, a dokonce se zaštiťoval „tradičními“ ruskými hodnotami, se opakovaně „vizualizoval“ s motorkářským klubem, který je svojí formou vyloženě západním fenoménem. A zdá se, že tento zvláštní koktejl ingrediencí nikoho nevzrušoval. Ostatně svojí úlohu klub splnil – propůjčil premiérovi (a později prezidentovi) svoje “image”.
Součástí inkorporace Nočních vlků se pak staly například prezidentské granty, které klub od Kremlu dostal na svoji vlasteneckou činnost. K roku 2015 se mělo jednat o 56 milionů rublů. I když aspoň soudě podle grantové politiky tyto vazby v poslední době poněkud ochladly a s nimi i příliv peněz. S nástupem nového podšéfa prezidentské administrativy Sergeje Kirilenka (2016) byl vlastenecko-tradičně-konzervativní akcent poněkud oslaben. Zřejmě i proto, že se vyčerpal či měl tendenci přerůst Kremlu přes hlavu v podobě fundamentalistického konzervativismu nebo ruského nacionalismu. Dodejme, že Noční vlci se dávno věnují také podnikatelské činnosti: například provozují kluby, organizují rockové koncerty, poskytují služby v oblasti ochranky prostřednictvím firmy WolvesHolding, mají síť vlastního „brendu“ oblečení a podobně. Obecně se předpokládá, že se nevěnují kriminální činnosti jako řada jejich západních předloh. Noční vlci jsou prostě podnikatelé, a nejen aktivisté a ruští vlastenci. Komerce se pohodlně mísí s vlasteneckými aktivitami, které jsou často zaměřeny na mládež a na její výchovu. Jako velmi problematická je hodnocena jejich činnost na východní Ukrajině a na Krymu.
Paměť a militarismus nejsou totéž
V současném Rusku velmi často splývá paměť o vlastenecké válce se současným, obnoveným militarismem. Militarismus není pro zemi s velmocenskými tradicemi vůbec nový, v Rusku souvisí jednak s reformou armády (její součástí je zvýšení prestiže vojenské služby) a také s napětím s NATO a s další militaristickou zemí – s USA. Militarismem je ostatně prosycena například hollywoodská zábavní produkce v podobě nejrůznějších seriálů a filmů (podíl těch kritických bude zřejmě zdaleka menší než nejrůznější JAG, Námořní kriminální služba a podobně). Je také nepochybné, že Rusko v posledních letech dobře využívá velkého vítězství v roce 1945 jako nástroje svojí „měkké síly“. Každoroční PR „pouť“ Nočních vlků patří k mediálně vděčným a sledovaným tématům. Někteří lidé a nepochybně také média si neuvědomují, že mezi pamětí a současnou podporou militarismu jakékoliv (!) země s velmocenskými zájmy je značný rozdíl.
V zemích jako je Česko nebo Slovensko se Noční vlci také kulturně překládají. Mimo jiné se zde ukazuje slabost definovat si svébytnou domácí kritiku Západu, která by nebyla „franšízingem“ například ruského (a s našimi zájmy ne vždy shodného) původu v souvislosti s až hysterickou a lokajskou loajalitou k Západu. Hlavní proud si kritizování Západu fakticky zakázal či ho ignoroval, i když to vždy patřilo do výbavy liberální diskuze na Západě samotném. V důsledku takové kritizování vytlačil na okraj, kde si ho teď logicky přisvojuje na okraj (ne)dobrovolně vytlačené Rusko.
Noční vlci jsou prostě ruským fenoménem začátku 21. století, kde se mísí ruské vlastenectví, konzervativní, pravoslavné postoje a politika s naprostou komercí a s fakticky cirkusovými šoumenskými prvky hraničící s nevkusem (což je samozřejmě individuální hodnocení čili moje, které nikomu nevnucuji). To všechno v původně západním balení z dovozu. Nic z toho ovšem není zakázáno a mnoho z toho vyjadřuje určitý (ne jediný) názorový proud v ruské společnosti. Například letošní „Bajk-šou“ (dokonce psáno místy anglicky) v srpnu v Sevastopolu chystá následující podívanou: „Obrovská triková a pyrotechnická muzikální a literární akce. Pohyblivé bizarní dekorace vycházející z agresivně-brutální industriální krajiny, létající motocykly a nemožné riskantní triky, desítky nejrůznějších pohyblivých objektů a vojenské techniky různých epoch a určení, stovky lidí, kteří se na programu podílejí – toto vše bude podřízeno velkému záměru směřujícímu do budoucnosti a adresované zemi…“ Že by konečně pořádná definice „hybridní“ hrozby? Nebo spíš hybridního kýče, ve kterém domácí obsah naplnil dovezenou formu? Vyberte si.
Ilustrační obrázek: Autor – premier.gov.ru, CC BY 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=18596332