Historička Marie L. Neudorflová píše o celoživotních snahách Tomáše Garrigue Masaryka založit samostatné Československo na demokratických základech.

V současnosti i na mezinárodních konferencích u nás i v zahraničí můžeme slyšet často názor, že rozpad Rakousko-Uherska byl omyl, že je třeba se ve střední Evropě vrátit k uspořádání před rokem 1918. Na nedávné konferenci byl přednesen názor starším profesorem historie, učícím v Plzni i na Filosofické fakultě UK, že Rakousko-Uhersko byl nejlepší stát v Evropě, a že Německo, když chtělo hrát roli velmoci, nemělo jinou možnost, než začít v roce 1914 válku. Je šokující, a proti mezinárodnímu právu i principu demokracie, slyšet takovéto názory v současnosti. Jako by velké národy měly právo na privilegia, na expanzi a války na úkor slabších, jako by samotná ambice být velmocí byla legitimní. Na jiné konferenci, v Praze, rakouská historička dokazovala, že k rozpadu habsburské říše přispěl hlavně český národ, neboť stále žádal nějaká „privilegia“. Na argument, že to byli Němci, kdo měli privilegia a odmítali rovnoprávnost národů v říši, odmítali dát neněmeckým národům stejné možnosti ke svému rozvoji, že císař dokonce v říjnu 1918 sám rezignoval, špitla, že to bere z hlediska existence říše.

Existence Rakousko-Uherska je najednou předkládána jako něco převážně pozitivního bez ohledu na sociální poměry, vykořisťování neněmeckých národů, neschopnost řešit vnitřní konflikty nenásilně; bez ohledu na to, že to byli politicky a kulturně privilegovaní Němci, kteří svou neústupností, nedemokratičností a falešným pocitem nadřazenosti oslabovali říši téměř po jedno století. V pozadí je pohrdání menšími národy ve střední Evropě, jejich důstojností, pozitivním potenciálem, kulturou, svobodou a jejich nerovnoprávnost je brána jako oprávněná. Tímto způsobem dochází k nehoráznému překrucování dějin.

Tento přístup, v němž ignorování znalosti historie spojené se zdánlivě naivní nostalgií po návratu k období před rokem 1918, se nám od 80. let objevuje příliš často, než abychom ho mohli ignorovat, považovat za náhodu. Naopak je součástí manipulace historií, veřejností, tlaků opustit osvícenské základy přístupu k historii a přijímat základy konservativně pravicové jako východiska, v nichž humanismus, demokracie, rovnost lidí a spravedlnost nemají místo. Poprvé jsem slyšela tyto názory na velké masarykovské konferenci v Londýně roku 1986 od historiků spojených nějakým způsobem s němectvím, byť třebas žili jinde.

V jejich argumentech byl terčem nehorázných útoků T. G. Masaryk a jeho úsilí o vytvoření demokratického Československa. Nejen, že se nekladli otázky po spravedlnosti, právech národů a demokracii, ale nekladli se ani otázku, co by se bylo stalo, kdyby neexistovalo během války úsilí o vytvoření samostatných demokratických států střední Evropy. Odpověď není těžká. Se stále živým, ale falešným předpokladem, že velké celky jsou stabilnější a efektivnější, by po vítězství Německa a Rakouska ve válce bylo naplánováno bezohledné poněmčování neněmeckých národů v Rakousku a pomaďarštění národů v Uhersku. V případě jejich porážky a absenci státotvorné reorganizace na národnostním principu, by střední Evropa upadla do chaosu, možná i do občanských válek, a prospěch by z toho mělo opět Německo se svou trvalou vírou ve své právo na expansi.

Masaryk a česká politika v monarchii

T. G. Masaryk sledoval situaci v Rakousko-Uhersku velmi důkladně od 80. let 19. století, zvláště pak marné úsilí české politiky dosáhnou větší rovnoprávnosti s německou menšinou v českých zemích. Zabýval se důkladně nejen evropskou filosofii, ale i českou historii hlavně reformační a obrozeneckou. Ač základní principy původního křesťanství považoval za to nejlepší, „co nám bylo dáno“, v souladu s osvícenstvím rozšířil jejich individualistický princip na potřebu respektu k národním entitám, jako důležitému výdobytku vývoje evropské civilizace. Osvícenské ideje svobody, rovnosti, spravedlnosti, a to i sociální, chápal jak ve vztahu k jednotlivcům, tak k národům. Ty se vyvinuly dlouhým, bolestným historickým procesem k obdivuhodné úrovni a staly se široce integrovanou entitou, mající podmínky k rozvíjení demokracie. Ta byla obecněji a oprávněně považována za jediný systém směřující ku prospěchu obecného dobra a úrovně většiny i společnosti, národa. Osvícenští myslitelé, včetně Kollára, Palackého, Havlíčka, Masaryka atd., věřili, že zanedbané a vykořisťované nižší vrstvy, mají stejný pozitivní potenciál jako vrstvy vyšší, a tudíž právo na jeho rozvoj, na důstojný život, svobodu. Totéž se týkalo nesvobodných národů.

Masaryk se od mládí cítil jako Čech a v tomto ohledu byl činný od studentských let. Byl citlivý k tomu, že katolická církev a mocenská vrstva v habsburské říši nepřály rozvoji neněmeckých menších národů ve vzdělání, sociální a politické oblasti. I k tomu, jak tyto národy musely urputně bojovat o každý ústupek ve svůj prospěch. Od konce 80. let byl Masaryk skeptický k českému politickému úsilí dosáhnout na rakouské vládě větší samostatnost zemí Koruny české, osekané nejen po Bílé hoře, ale i později. I on sám se marně pokusil s řadou mladočeských poslanců v říšské radě přesvědčovat německé poslance i vládu začátkem 90. let, že rovnoprávnost národů, včetně rovnoprávnosti českého národa s německou menšinou v českých zemích, bude ve prospěch prosperity i stability říše.

Když se na podzim 1893 mandátu vzdal, soustředil se na alternativní metodu práce ve prospěch úrovně a dospělosti českého národa. Od Františka Palackého a Karla Havlíčka přijal přesvědčení, že příležitost k větší svobodě občas přicházejí, jen na ni národ musí být připraven a že cesta k větší svobodě národa vede přes vzdělání, mravnost, politickou dospělost. Pokud jde o politické vzdělávání, za nejdůležitější pokládal „poctivou žurnalistiku“ jejíž vzácný příklad měli Češi v Karlu Havlíčkovi. Začátkem 90. let to byly hlavně Národní listy a Čas, které uveřejňovaly parlamentní a veřejné vynikající věcné a analytické projevy mladočeských poslanců. Dopad na česko veřejnost byl demokratizační, demokratický a odborný. Národ se učil politicky rozumět světu, ve kterém žil. V obou případech však vláda drsně zakročila (vyhnanstvím Havlíčka a více jak dva a půlletým výjimečným právem v Čechách od září 1893). Masaryk pochopil, že byl na řadě k „české otázce“ a ve prospěch politické dospělosti národa a jeho zdravějšímu sebevědomí jiný přístup.

Nyní přicházíme k jednomu z nejdůležitějších aspektů Masarykovy politické aktivity před rokem 1914, směřující většinou vědomě k větší samostatnosti českého národa. Již nehezké rukopisné boje v polovině 80. let, ve kterých se Masaryk postavil na stranu odpůrců pravosti rukopisu Zelenohorského a Královédvorského, ho poučily o tom, že malé sebevědomí a malá sebeznalost českého národa, včetně historické, byly hlavní příčinou lpění na rukopisech jako pravých. V době, kdy se úroveň národů posuzovala podle úrovně a stáří jejich kultury, víra, že jsme měli písemné památky v češtině dříve než Němci v němčině, byla zdrojem značné hrdosti Čechů, kteří byli pod trvalým tlakem německého názoru, že jsou národem méněcenným, méněschopným, tudíž určen k ovládání Němci.

Masaryk pochopil, že není moudré opírat sebeúctu o neautentické rukopisy a že Češi mají tradice a historii, které mohou být zdrojem oprávněné hrdosti a sebeúcty, ale v důsledku politických poměrů a působení katolické církve, je neznali. V tradici osvícenců a Palackého považoval důkladnou sebeznalost národa, zvláště historickou, za téměř nejdůležitější zdroj národní identity, integrity a za zdroj inspirativního a nezastupitelného poučení, které souviselo jak s polickou úrovní, tak s budoucím směřováním národa. V českém případě také za zdroj zdravého sebevědomí, zdravé víry, že vlastní iniciativa spojená se znalostmi, vzděláním a mravní úrovní, je dlouhodobě nejdůležitější pro svobodu národa.

Proto se Masaryk začal věnovat potlačeným a zanedbaným obdobím české historie, konkrétně českému národnímu obrození a české reformaci. Nepředstíral, že je historik, ale jeho znalosti české i západní historie byly obdivuhodné. Soustředil se hlavně na aspekty, které souvisely s úsilím lidí o svou větší svobodu, důstojnost, vyšší úroveň, a to navzdory mocenským poměrům, v nichž princip nerovnoprávnosti lidí byl hluboce zakotvený, dokonce považovaný za boží princip, a vzpoura proti němu se krutě trestala. V tomto kontextu, v němž mocenské násilí bylo běžné, bylo potřeba hodně statečnosti těch, kteří měli víru v rovnocennost lidí, v jejich právo na svobodu, na rozvoj svého pozitivního duševního a mravního potenciálu a jeho uplatnění i ve svůj prospěch i prospěch společnosti. Masarykovi neušlo, že na počátku reformace to u nás byl hlavně Mistr Jan Hus, ale i další kritikové katolické církve, kteří se nesmířili s překrucováním křesťanství církví ve prospěch její moci a materialistických zájmů a v neprospěch mravní a sociální úrovně většiny lidí. Součástí bylo také úsilí o respekt k pravdě poznané (krutě potlačované, v českých zemích ještě v době rekatolizace po Bílé hoře), která nabyla na převaze teprve v době evropského osvícenství. V katolických zemích proces nebyl ukončen ještě ani v 19. století. Historii dvě stě let trvající českou reformaci Masaryk nazval „slavnou českou historií“. Její unikátní součástí byla náboženská svoboda a důstojná česká státnost, včetně obecného užívání českého jazyka. Bylo však potřeba, aby národ tuto historii znal, podobně jako kruté následky Bílé Hory.

Podobné úsilí povznést svou kulturní úroveň Češi národ rozvinuli během národního obrození. Vzdělaní buditelé přejímali jak inspiraci a myšlenky z osvícenství (svoboda člověka a jeho práv) tak z české reformace. Masaryk dokazoval, že navzdory censuře, pálení reformačních knih, mnozí buditelé znali díla a práci českých reformátorů, čerpali z nich důvěru v český národ a lásku k českému jazyku (např. Dobrovský, Jungmann, Palacký atd.).

Masarykova filosofie českých dějin

Masaryk rozbor tohoto dvojího úspěšného úsilí o důstojnější existenci národa uskutečňované vlastními silami publikoval ve své slavné České otázce (1895). Vytvořil v ní obecnější koncept filosofie českých dějin. Tato filosofie byla demokraticky orientovanou českou inteligencí přijímána s nadšením. Orientovala je na prospěch a úroveň národa. Byla však a je odmítána katolíky, pozitivisty a nedemokraty všeho druhu, včetně představitelů akademického světa, jehož hlavním zástupcem byl Josef Pekař. Odmítl pochopit, že historie může být pojímána mnohem šířeji, že je možné se z historie poučit. Odmítl Masarykův požadavek podstatně rozšířit metodu přístupu k historii, odmítl, že obecnější myšlenková oblast je také součástí historie a že pozitivní aspekty historie, týkající se zlepšení lidského údělu dávají historii smysl, ba i vyšší smysl. Po desetiletí probíhaly mezi českou inteligencí spory o tyto otázky a neskončily ani do současnosti. Masaryk je v podstatě ignoroval a věnoval se práci, kterou považoval za důležitou. Dostával se do problémů s vládou i s katolickou církví, ale ze svých pozic neustoupil. Naopak, pro svou statečnost vystoupit tam, kde se děla nespravedlnost do nebe volající, získával obdiv i úctu u demokratů v zahraničí, což mu později v exilu získávalo potřebnou pomoc pro úsilí demokratizovat střední Evropu.

Nejdůležitější bylo, že Masaryk svými novými přístupy k historii částečně ovlivnil několik generaci mladé české i slovenské inteligence, její orientaci vědecké práce i na formování jejích politických postojů. Hlavním kriteriem hodnocení výsledků jejich práce se stala prospěšnost společnosti, humanismu a demokratizaci a úrovni celkově. To byla nesmírná a dosud nedoceněná zásluha Masarykova působení po tři desetiletí na mladou českou inteligenci. Jeho práce přinášela výsledky již po čtvrt století před válkou a měla zásadní dopad na budoucnost, na demokratický charakter Československé republiky po roce 1918. To byl velmi cenný vklad do samostatné existence Československa a jeho demokracie, jediné, která se ve střední Evropě mezi válkami udržela a byla zničena zvenčí, hitlerovským Německem.

Kulturní rozvoj byl prioritou Československa (například jen na Slovensku vzniklo na 800 slovenských škol). Neméně pozornosti se věnovalo nesmírně zanedbané sociální oblasti, což velmi ztížila světová hospodářská krize. Sociální dimenze byla zvláště trnem oku pravicovým silám v Evropě, které nepřály hlubší demokratizaci a sociální úrovni lidí. Od 30. let Hitler hlásal do světa, že Československo je semeništěm komunismu a v Západní Evropě se mnoho opozice vůči tomu neozývalo, naopak posuny k pravici na Západě vyústily v Mnichov a válku.

Skutečnost, že podmínky ke svobodnější existenci nesvobodných středoevropských národů začaly dozrávat, si Masaryk začal uvědomovat již v 90. letech 19. století. Kde se brala tato Masarykova víra i jeho naděje na možnost vítězství? Čím více Masaryk pozoroval vnitřní konfliktní národnostní a sociální situaci v habsburské říši, její rostoucí závislost na Německu, její expansivní tendenci, neschopnost řešit vnitřní konflikty nenásilnými prostředky, tím více si uvědomoval pravděpodobnost války v relativně blízké budoucnosti mezi Německem, Rakousko-Uherska na jedné straně a řadou evropských států, v té době progresivnějších. Tradiční konzervativní mocenské vrstvy považovaly války za zcela legitimní cestu k řešení problémů, které nebyly ochotny a schopny řešit rozumnými kompromisy. Od roku 1912, kdy vláda vyhlásila Anenské zákony znemožňující politicky veřejnou i parlamentní činnost, Masaryk zintensivnil své zahraniční kontakty, zjišťoval názory významných rakouských politiků pro případ, že Německo a Rakousko-Uhersko ve válce zvítězí. Nejdůležitější poznatek, zmiňovaný ve Světové revoluci byl od bývalého ministra von Koerbera, že dojde k rychlému a násilnému poněmčení neněmeckých národů v Rakousku a pomaďarštění nemaďarských národů v Uhersku.

Masarykova exilová strategie

Masaryk, věrný svému demokratickému přesvědčení, věrný víře, že neexistují národy předurčené k vládě nad druhými a národy přeurčené k nesvobodě, že různá úroveň národů je dána jejich stupněm vývoje, podmíněným různými historickými podmínkami, volil exil, aby svou aktivitou získal podporu Západu pro vytvoření samostatných demokratických států ve střední Evropě v případě, že Německo prohraje válku. Jeho vědecká reputace, znalosti, statečnost, jeho pádné argumenty ve prospěch svobodných, demokratických států ve střední Evropě, získávaly stále větší sympatie jak řady západních politiků, tak veřejnosti. Ve spolupráci s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem, a desítkami dalších českých a slovenských vlastenců i zahraničních spolupracovníků, byl schopen systematicky informovat západní veřejnost o poměrech ve střední Evropě a cílech exilu. Společně organizovali potřební instituce, finanční podporu mezi českými a slovenskými vystěhovalci, zvláště pro budování Československých legií z vojenských utečenců, dobrovolníků a zajatců, za účelem jejich zapojení ve válce proti Německu. Tato činnost získávala na Západě velký obdiv a respekt. Masaryk mnohokrát zdůraznil, že bez československých legií by se bylo asi nedosáhlo takového úspěchu v diplomacii. Podobně zdůrazňoval, že bez viditelného domácího odboje, se kterým udržoval intenzivní styky, by zahraniční odboj nebyl úspěšný. Bez pomoci přátel doma a na Západě, zvláště žurnalistů a diplomatů, by celková situace byla mnohem obtížnější.

Masaryk se ve svém úsilí soustředil na několik aspektů. Začal tím, že sledoval bedlivě události, rozvíjel spolupráci na Západě, s Čechy a Slováky v zahraničí i doma. Ve spolupráci s francouzským historikem Ernest Denisem byla západní veřejnost hned na začátku seznamována s historií českého národa před Bílou Horou i po ní, s nerovnoprávným a ponižujícím postavením českého národa v „reakční“ katolické habsburské říši, postrádající respekt ke svým neněmeckým národům i respekt k moderním demokratizačním ideám. Zvláštní důraz oba kladli na reformační období českého národa jako období, kdy národ stál v čele Evropy proti absolutismu katolické církve, kdy bojoval a uplatňoval v praxi demokratičtější a tolerantnější principy náboženského a sociálního soužití. Tuto humánnější tradici, považoval Masaryk stále za aktuální, mající obecnější mravní dimensi ve prospěch demokratizační orientace. Úsilí ve prospěch svodnější existence českého a slovenského národa viděl jako součást úsilí západních demokratičtějších států proti německému velikášství, válečnému násilí a expansionismu. Demokratický směr viděl jako v Evropě sílící pro budoucnost. Tím zakotvil českou a slovenskou otázku jako otázku světovou.

Jakkoli kladl humanitu na první místo, nepovažoval obranu za násilí, naopak obranu i železem viděl za oprávněnou. Takto vnímal ve válce roli Spojenců (hlavně Anglie, Francie, Rusko, USA) a československé legie budované od roku 1916 měly tuto roli významně posílit. Byl téměř zázrak, že se podařilo legie zorganizovat. Podstatná byla intenzivní spolupráce desítek významných osobností, z nichž vynikal hlavně Slovák M. R. Štefánik. Bez nadšení zajatců, vojenských sběhů a dobrovolníků až z Ameriky, kteří byli ochotni položit životy za svou budoucí československou vlast, by nebylo možné legie vybudovat. Masaryk vyjednáváním s autoritami porevolučního Ruska a mezi legionáři strávil v roce 1918 řadu měsíců. Ruskou revoluci považoval za vnitřní záležitost Ruska, za občanskou válku. Odmítl tlak Západu, včetně USA, zapojit legie do protibolševického boje, situaci by to v Rusku neovlivnilo a hlavně nechtěl zradit důvod, že legie byly vytvořeny pro boj proti Německu.

Významnou kapitolou Masarykovy exilové činnosti v zájmu vytvoření samostatného demokratického Československa jsou jeho snahy v USA od května 1918. To už byly USA ve válce s Centrálními mocnostmi (hlavně Německo, Rakousko-Uhersko) a naděje na spolupráci byla veliká. V Chicagu byl Masaryk přivítán desetitisíci českých a slovenských krajanů, což muselo na americké politiky udělat značný dojem. V popředí byl stále důraz na finance a podporu československých legií, ale postupně, v důsledku Masarykovy iniciativy, se důraz přenesl na jednání s představiteli americké vlády o podporu Ameriky, zvláště Presidenta Woodrowa Wilsona, pro vytvoření samostatných demokratických států ve střední Evropě, zvláště Československa. Tento cíl nebyl samozřejmostí, neboť USA váhaly s rozpuštěním Rakousko-Uherska. Politickou a diplomatickou anabázi Masarykova úsilí v USA důkladně a zajímavě popisuje Jiří Kovtun ve své obsáhlé práci Masarykův triumf. Jednání s Masarykem se účastnilo řada amerických politiků, kteří sympatizovali s jeho koncepcí střední Evropy. Ale bez blízkých přátel z dřívějších pobytů Masaryka v USA, z nichž nejdůležitější byl Charles Crain, přítel Slovanů, a český exulant Emanuel Voska, by jeho úsilí bylo mnohem obtížnější zvláště v situaci, kdy konec války přišel dříve, než čekal.

Hlavním principem se kterým Masaryk před Wilsona dvakrát předstoupil by princip sebeurčení národů a princip demokracie. V tomto duchu bylo napsáno i Memorandum pro presidenta Wilsona, které president v podstatě v září 1918 přijal, včetně společného demokratického státu Čechů a Slováků a rozpadu Rakousko-Uherska. Masaryk však nedosáhnul, aby byl definován původce války, aby válka trvala do úplné porážky Německa a aby byly vyvozeny patřičné důsledky. Vznik nových demokratických států ve střední Masaryk bral i jako možnou hradbu proti expansi Německa, proti jeho „pangermanismu“ a ideji, že vývoj směřuje „k velkým celkům“.

V tomto ohledu se pravicové, konzervativní a expansivní síly příliš brzy po válce vzpamatovaly, zvláště v Německu. A Západ, ze strachu v Evropě se šířící sociální levicovosti, jim nebránil. S tak rychlým zvratem situace Masaryk nepočítal i když si nedělal iluze, že by vývoj byl bez problémů. Masaryk stavěl na znalosti historie, na podmínkách národů střední Evropy, na ideálu respektu práv jednotlivců i národů, na víře v demokracii pro budoucnost. Přesto, že ani v tomto ohledu se jeho předpoklady zcela nenaplnily, menší státy střední Evropy stále považují svou samostatnost získanou roku 1918 za svůj nejcennější novodobý výdobytek. Vnucovaná jim víra v prospěšnost velkých celků v soudobé Evropě opět rapidně klesá, a opět schází důkladné poučení z historie hlavně na straně politiků.

Masaryk chtěl, aby legionáři v Rusku rozuměli dobře za jaké cíle bojují, co je v podtextu válečného konfliktu, na jakých mravních a politických hodnotách odboj staví. Byl si vědom, že to legionáři neměli v Rusku lehké, že sokolové byli hlavní silou udržující disciplinu, vlastenectví a ideály. Ani obsazení transsibiřské magistrály v konfliktech s bolševiky situaci moc nezměnilo, i když přispělo k jejich sebevědomí a prestiž. Občanská válka v Rusku a separátní mír s Německem jim na měsíce zkomplikovaly i odchod domů po válce.

Nová Evropa

To byly základní důvody, proč Masaryk začal psát na podzim 1917 v Petrohradě spis Nová Evropa, který však nemohl vyjít kvůli válečné situaci. Ale rukopis byl zachráněn jedním vojínem a vyšel ve čtyřiceti částech v Československém deníku od dubna do června 1918, o čemž Masaryk nevěděl. Proto na dlouhé cestě do USA přes Vladivostok začal psát spis znovu, tentokrát s informativním účelem pro americkou veřejnost a politiky. Vyšla až v říjnu 1918 anglicky (New Europe. The Slavic Standpoint) a francouzsky. Česky až roku 1920. Poté vyšla řada dalších překladů. Masaryk v ní shrnuje své názory na rekonstrukci střední Evropy.

Hlavní Masarykovy zásady rekonstrukce Evropy by se daly shrnout do několika bodů:

1) Habsburskou říši popsal jako „útlak organizovaný německou menšinou nad ostatními“. Vzhledem k úrovni, integritě a tužbám menších národů, úsilí velkých či silnějších národů v Evropě ovládat a vykořisťovat menší národy považoval za nelidské, nelegitimní, nedemokratické, destruktivní, za „zdroj ničení jejich mravního, kulturního a politického potenciálu“. Masaryk považoval národy s jejich unikátní úrovní a integritou (jazyk, území, historie, tradice, vzdělání atd.) za velmi cenný výdobytek historie, svázaný s humanismem, se základními křesťanskými a osvícenskými principy, za relevantní k rozvoji demokracie v širokém smyslu. Ideu národnosti, demokracie a socialismu vyvozoval z humanitního principu. Požadoval princip respektu velkých národů k malým, přijetí demokratických hodnot, a aby se velké národy vzdaly se svého tradičního zvyku řešit neřešené domácí problémy válkami a expansí na úkor slabších.

2) Masaryk spojoval demokratizaci s pokrokem v širokém smyslu, včetně mravního, sociálního a kulturního. Základy liberalismu považoval za materialistické, individualistické a expansivní, podobně jako to měl marxismus. Demokracie stavěla na principu spravedlnosti, rovnosti a respektu k jednotlivci i národům, včetně jejich historie. „Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální.“ Jakékoli sjednocování národů, muselo vycházet z jejich vůle a s jejich souhlasem a s jejich rovnocenným vlivem. Věřil v užitečnost kontaktů mezi národy – kulturní, hospodářské, vědecké, osobní.

3) Masaryk byl přesvědčen, že v zájmu prosperity a stability by Evropa měla přijmout humanitní, demokratické hodnoty, důraz na kvalitní a snadno dosažitelné vzdělání, etické principy v politice, hospodářství, v sociální oblasti, v mezinárodních vztazích, včetně respektu pro národní entity. Slovy Masaryka: „Demokracie se musí stát obecným vyznáním, podmíněným mravním vzděláním“. Symbolicky v Nové Evropě zakončil: Ježíš ne César. Princip k zamyšlení hlavně pro politiky.