FT, tištěná verze, 21.2.2017
Skutečná otázka je, jak zajistit, aby byl růst rovnoměrněji rozdělen. Roboti mohou operovat, zneškodnit bombu i servírovat nóbl kávu. Brzo možná budou potřebovat program, aby vyplnily své vlastní daňové přiznání.
Rostou obavy z toho, kolik pracovních míst je citlivých na automatizaci. Tak rozdílné osobnosti jako Bill Gates, zakladatel Microsoftu, či Hamon, nový kandidát francouzské levice, podporují ideu, že by vlády měly použít svůj daňový systém, aby nastolily rovnováhu mezi lidmi a stroji.
Takovýmto návrhům je snadné se vysmát – ale argumenty, které za nimi stojí nejsou tak bláznivé, jak se může na první pohled zdát.
Přímá daň z robotů není tou odpovědí. Není zde větší základ než podobný jako pro používání excelovských tabulek, toustovačů, nebo jiného přístroje šetřícího práci. Nemá smysl penalizovat technologickou inovaci, která zvyšuje produktivitu a vytváří bohatství. Opravdu, každá bohatá země, která učiní automatizaci příliš drahou, riskuje, že svůj zpracovatelský průmysl dovede k nízkým mzdám.
Na druhou stranu to jsou oprávněné obavy ohledně rychlosti, s níž může automatizace ničit pracovní místa, zanechá za sebou pracovníky nedostatečně připravené se přizpůsobit, a navíc velmi nerovnoměrně rozdělí zisky z vyšší produktivity, jako tomu je v posledních letech. V téměř všech bohatých ekonomikách klesl podíl práce na národním důchodu. Hlavní přínos získali pracovníci s vysokými příjmy a vlastníci kapitálu.
Gates navrhuje, že určitá forma přímé daně z robotů by mohla být oprávněná – a to i když odradí inovace – proto, aby se automatizace zpomalila a zajistila, že budou existovat politiky, která podpoří nejvíce postižené komunity. Vzhledem k počtu lidí, kteří by byli postiženi například rychlým rozvojem samořídících se aut, má pravdu.
Ovšem hlavní otázka je, jak mohou politici využít daňový systém, aby zajistili, že růst bude rovnoměrněji sdílen. A to nebude tak přímé.
Většina vyspělých zemí silně spoléhá na daň z příjmu, mají politické problémy s tím měnit daně z bohatství a riskovat tak ztrátu investorů a jejich odchod pod jiné jurisdikce, když by příliš zdanily korporátní zisky.
Hamon alespoň vážně o problému uvažuje. V jeho manifestu najdeme malým písmem nikoliv přímou daň z robotů, ale aplikaci „sociálních příplatků“, které zaměstnavatelé platí za pracovníky na veškerou „přidanou hodnotu.“ Toto opravdu stojí za zvážení i vzhledem k tomu, jaký dopad měly vysoké zaměstnanecké daně na francouzský pracovní trh.
Ať už jsou odpovědi připraveny či ne, je zde opravdu naléhavá potřeba prozkoumávat nové myšlenky. Průmyslové revoluce minulosti způsobily sociální otřesy – ale v dlouhodobém horizontu nezměnily celkovou úroveň zaměstnanosti. Během doby vedly ke kratší pracovní době, vyšším mzdám a méně namáhavé práci. Politici nyní musejí zajistit, aby se další vlna automatizace neukázala zhoubnou.