Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že brazilské volby znamenaly konec levicové „růžové vlny“ v Latinské Americe a jaké poučení z toho plyne.
Chronická korupce, hospodářská recese, násilí a politická frustrace se staly hlavním motorem volebního úspěchu Jaira Messiase Bolsonara v posledních prezidentských volbách v Brazílii. Jeho zvolení dokládá definitivní konec „růžové vlny“, která se přes kontinent přelila na začátku 21. století. V jejím rámci se v Brazílii a v řadě dalších zemí chopily vlády levicově populistické strany, které se zaměřily na politickou emancipaci těch, kteří zůstávali i po dvou staletích od vzniku nezávislých států mimo politiku (často se jednalo o „barevnou“ populaci), a na politiku přerozdělování, která jednak znevýhodňovala ekonomické elity (tradiční oligarchii) a zahraniční „investory“, jednak se stavěla proti ekonomickému dogmatu neoliberalismu, který měl významný dopad na socio-ekonomické situaci těchto zemí. Nejznámějším příkladem „úspěchu“ neoliberálních receptů je samozřejmě Argentina, která v roce 2001-2 totálně zbankrotovala, ovšem neoliberalismus napáchal škody i jinde, včetně Brazílie.
Byla to právě Jižní Amerika, kde se do praxe poprvé prosadila ekonomická doktrína neoliberalismu – na bodácích vojenského puče generála Pinocheta, který s podporou USA zbavil moci demokraticky zvolenou (a socialistickou) vládu a podřídil chilskou společnost šokové terapii státního násilí, po kterém přišla na řadu ekonomická terapie na principu privatizace, deregulace a oslabení role státu v hospodářské politice (nikoliv ovšem v oblasti policejní). Chile je pomníkem toho, že neoliberalismus (volnotržní ekonomická doktrína a politicko-ekonomický režim „třídního boje“ těch bohatých proti všem ostatním) může fungovat stejně úspěšně v alianci s autoritářstvím jako s demokracií (či demokratickou transformací jako v případě střední a východní Evropy).
„Pinochet měl zabít víc lidí,“ nechal se slyšet Jair Bolsonaro v roce 1998. V roce 1999 na to navázal prohlášením, že situace v Brazílii by dnes byla lepší, „kdyby diktatura zabila víc lidí“. A v roce 2018 během svojí kampaně Bolsonaro řekl: „Postřílejme všechny členy Strany pracujících tady v Acře.“ Celé roky byl Bolsonaro vnímán jako politický klaun, který je na okraji a je neškodný, podobně jako Donald Trump. Nyní tito „outsideři“ artikulují „změnu“ prostřednictvím „zakázaného“ jazyka, ačkoliv za nimi nestojí ani alternativní elity (Bolsonara např. podporuje tradiční zemědělská oligarchie a hlavní průmyslová lobby), ani politické programy (jeho hlavním poradcem je ekonom „chicagské školy“), nýbrž jen stále stejné a ověřené recepty (řád a pořádek, násilím proti násilí, nízké „rovné“ daně výhodné pro bohaté, privatizace všeho, penzijní reforma, boj proti korupci atp.). Otevřené útoky na nepochybně sterilní (a)politickou korektnost se ale těžko mohou stát řešením skutečných problémů.
Neoliberalismus byl jen poslední z pohrom, které Latinské Americe „otevírají žíly“, jak to nazval uruguayský spisovatel Eduardo Galeano. Galeano pojmenoval stále platné podmínky celé Latinské Ameriky, ve kterých je „bohatství kontinentu zdrojem jeho chudoby, kde koloniální a neokoloniální alchymie mění zlato v kovový šrot a jídlo v jed“. Galeano také viděl příbuznost mezi španělskými conquistadory a technokraty v letadlech, mezi Hernánem Cortézem a americkými mariňáky, mezi agenty španělské koruny a MMF i mezi dividendami z obchodu s otroky a zisky společnosti General Motors. V kostce, přesně proti tomu všemu se snažila růžová vlna původně postavit a změnit to.
Na rozdíl od Evropy země Latinské Ameriky stavěly na základech koloniálního násilí. Jejich politická nezávislost vybojovaná na začátku 19. století neukončila jejich závislost ekonomickou, často naopak posílila oligarchickou strukturu hospodářství i politiky a patriarchální pseudofeudální poměry na venkově. Elity byly převodníky moci západních velmocí, v 19. století hlavně Británie a nyní USA. Ve většině z latinskoamerických zemí vládla dlouho uzavřená skupina lidí (většinou mužů kreolského původu s evropským vzděláním a životním stylem), která ve svých rukou – spolu s katolickou církví – koncentrovala ohromné bohatství nerostných surovin a zemědělské půdy. Ještě dnes má Brazílie téměř dvakrát vyšší příjmovou nerovnost než ČR.
Tyto země dodávaly na světový trh suroviny, zatímco v oblasti technologií, inovací a myšlenek byly zcela závislé na západoevropském centru (Velká Británie, Francie, Španělsko a Portugalsko) a samozřejmě USA. Právě proto v latinskoamerických zemích vřel a vře velmi ostrý boj o spravedlivější přerozdělení bohatství (ve 20. století například boje o pozemkové reformy či znárodnění klíčových nerostných zdrojů). Tento zápas ale vždy probíhal i v souvislosti s bojem o emancipaci a proti diskriminaci sahající do doby rasových kast – o práva politická (volební právo) a sociální (sociální zabezpečení, přístup ke službám, možnosti vzdělání a společenské mobility atp.). Diskriminační hranice existovaly v těchto společnostech ještě dlouho ve 20. století – například v Bolívii to byla až levicová vláda, která systematicky integrovala a uznala početné domorodé obyvatele. Evo Morales se v roce 2006 stal prvním prezidentem Bolivie, kde žije jen 5 % lidí evropského původu, s domorodým původem. V Brazílii byly volební cenzy zrušeny až v roce 1988, ženy mohly volit v Argentině od roku 1952, Bolívie zavedla volební právo pro všechny v roce 1956, Chile ovšem až v roce 1970 a Peru v roce 1979 atp. Demokracie v moderní podobě se zde tedy prosazovala pomalu a o dost později než v Evropě. Nejprogresivnější zemí Latinské Ameriky bylo dlouho v řadě ohledů Mexiku, kde v roce 1910 došlo k revoluci.
Vládám růžové vlny se dá vyčíst ledacos, hlavně v oblasti reformy institucí, diverzifikace ekonomiky či chronické korupce, ale těžko pro ně platí, že by upřednostňovaly otázky identity (práva indiánů, LGBT či dalších menšin či ženská práva – ženy nejsou menšina) před sociálními problémy a na úkor sociálního státu. Ten ostatně v Latinské Americe buď neexistoval, nebo stál na velmi vratkých základech. Naopak, růžová vlna ukazovala, že progresivní agenda může být synergická a že populismus může mít levicovou a pokrokovou podobu. Ovšem, jak se ukázalo, nikoliv udržitelnou podobu hegemonie, což mimo jiné vedlo vlády růžové vlny k celkové „nedotaženosti“.
Růžová vlna nezůstala imunní vůči politickým dopadům Velké recese z roku 2008 a následného propadu cen komodit, na kterých jsou tamější ekonomiky stále (i navzdory růžové vlně) závislé (ropa, sója, kovy). Extrémním příkladem je Venezuela, kde došlo k rozpadu madurovské politiky díky propadu cen ropy, na kterých vláda závisela se svými sociálními programy pro chudé. V případě Brazílie ekonomický problém kulminoval v roce 2014 a nejspíš ho ještě posílila (jako vždy) předražená Olympiáda v roce 2016 (vzpomeňte si na Řecko, kde byla Olympiáda v roce 2004 předehrou ke kolapsu, stála tehdy asi 7,2 miliardy dolarů). Nezaměstnanost ve výši 12-14 % , dlouhodobý pokles ekonomiky ze 7,5 % v roce 2010 na -3,77 % v roce 2015 a také pokles reálných příjmů především středních tříd se staly neúspěšnou tečkou za jinak transformativní vládou Strany pracujících. Prostě a jednoduše, na scéně je znovu otázka strukturální logiky současného systému a očividně i otázka možnosti prosadit udržitelné a hluboké změny v jeho rámcích a podle jeho logiky.
Tvrdým poučením je, že Brazílii nebo například Argentině či nejvýrazněji Venezuele se to nepodařilo a růžová vlna nedokázala proměnit struktury tamějších ekonomik ani posílit jejich odolnost vůči ekonomickým tlakům z vnějšku, tedy logice závislosti, která má jen nové tváře, ale pořád stejné důsledky. Tím pádem se jim také nepodařilo „vyskočit“ z opakujícího se cyklu střídání latinskoamerické demokratizační vlny a vlny autoritářské, která je často novou verzí koloniálního násilí (směsí implicitního či otevřeného rasismu, patriarchalismu, machismu a gaudillismu spolu s pokračujícím ekonomickým plundrováním). Bohužel vývoj v Latinské Americe potvrzuje pravděpodobnost (ovšem nikoliv jistotu!) apokalyptického scénáře systémové změny: systém lze změnit jen jeho totálním a globálním zhroucením, ne na základě vědomé a osvícené politiky, dělané s vědomím rizik a ve snaze se jim vyhnout. V rámci takového scénáře nás Bolsonaro a další k masivnímu kolapsu nejspíš dovedou rychleji.