Historik Jiří Malínský píše o vztazích mezi říjnem 1918 a tradicemi českého feminismu a ženské otázky.
Apolena Rychlíková, výrazná postava soudobé mladé české ženské generace, nadaná i nápaditá publicistka a filmová dokumentaristka, se ve svém zamyšlení v sloupku SALONU, přílohy deníku PRÁVO, nazvaném ZA ZDRAVĚJŠÍ NÁRODNÍ PŘÍBĚH, pokouší oprostit od dosavadních skutečných i domnělých klišé a frází spojovaných s našimi novodobými i vzdálenějšími národními a státními dějinami.
V úvodní části konfrontuje dvě současná krajní pojetí národa: poněkud nakřáple šovinisticky rasistické (Čechy Čechům!) se srovnatelně nápaditými hesly své generační krevní skupiny typu Mrož je víc než národ, která by mohla být i nápaditá, pokud by je provázela skutečná znalost národní identity in toto (jako tomu bylo např. u prvorepublikových V+W). O to více udivuje, když, jak se sama vyznává, vcelku zdařilé a místy i objevné oslavy 100. výročí obnovené nezávislé české státnosti v ní vyvolávají rozpaky. Podmínečně protimužský osten má určité oprávnění v značné absenci zmínek o velkých českých ženách a feministech, které a kteří také velmi podstatně zasáhli do dramatických dějů našich novodobých národních a státních dějin. Ve své tápavé představě o věcné kritice proto upírá české národní myšlence (často zapomínanou) mimořádnou světovou rozhleděnost, podvědomě směřuje k impresionistické kritice zakladatelských osobností novočeského období (patetická oslava zidealizovaného humanismu otců zakladatelů), která vrcholí voláním po zdravější definici národní identity a touhou zlomit zdivočelé představy o národní identitě z pozic a perspektivy etnické, genderové, třídní a životního prostředí (ekologické komponenty).
Po oslavách, jež se soustředily zejména na řadu zcela neznámých skutečností spojovaných s prvním odbojem domácím i zahraničním, nemůžeme chtít nemožné; i tak přehled o všem, co se konalo a čeho se jimi vlastně dosáhlo, zůstává toužebným přáním každého Čecha. Z druhé strany vznik bezpomlčkového Československa nelze omezit na 28. říjen; už proto ne, že první československá exilová vláda vznikla 14. října, ale také proto, že základní skladebné kameny českého a československého století vládnou informační kapacitou samostatných cyklů (oba odboje, hnutí protikomunistického odporu, První republika, Třetí republika, komunistický protosocialismus, Pražské jaro, polistopadový vývoj) včetně jejich často mezinárodního evropského a světového přesahu a ohlasu. V dalším textu se proto omezím na ženskou otázku a nástin české národní a státní myšlenky.
Naše ženské hnutí patří k nejstarším v Evropě. I když např. jméno Magdalény Dobromily Rettigové může popuzovat svým hospodinským feminismem, tvoří jeho přirozený první předstupeň. Následná generace českých feministek – Honorata Wisniowska ze Zap, Bohuslava Rajská a mnohé další – dospívá na přelomu čtyřicátých a padesátých let k požadavku práva na plnohodnotné vzdělání; obrazem této doby je příležitostná báseň mladičké Boženy Němcové ŽENÁM ČESKÝM. Májová generace nabízí české společnosti monumentální dílo Karoliny Světlé a její sestry Sofie (Žofie) Podlipské. Velkým katalyzátorem rozmachu ženského hnutí je založení a působení Amerického klubu dam feministou Vojtou Náprstkem. Vznik Sokola (České obce sokolské) vede poměrně rychle k zrodu českého ženského tělocviku. Sedmdesátá a osmdesátá léta předminulého století jsou počátkem působnosti nové generace symbolizované jmény Elišky Krásnohorské, Terézy Novákové, Františky Ferdinandy Plamínkové a Karly Máchové-Kostelecké. Svébytné plody do této pokladnice přináší i konzervativní feminismus Marie Riegrové-Palacké a její stejnojmenné dcery Marie Červinkové-Riegrové; jejich snahy jsou spojeny především s počátky moderní péče o dítě a prvními mateřskými školami. Ženský výrobní spolek český, provozovaný zejména Světlou a Krásnohorskou, klade první praktické kroky moderního feminismu na nejsnáze dosažitelná a nejpotřebnější pole: práci zdravotních sester, prvních telegrafistek a telefonistek, švadlen. Žen schopných postarat se o rodinu i v případě, že ztratí svého živitele (přednostu domácnosti, jak znělo ještě po druhé světové válce oficiální označení posledních mohykánů – představitelů drsného konzervativně despotického patriarchalismu).
Dobovými mezníky stále ještě provinciální Prahy se staly mj. tragický úděl Boženy Němcové a násilně uzavřený vztah Karoliny Světlé a bouřliváka Jana Nerudy – vztah dvou rovnocenných, vzájemně se podporujících a tímto spojením rovněž oboustranně sílících tvůrčích individualit. Příchod Masarykových, dalšího obdobného tvůrčího páru, nás vede k vyvrcholení národního obrození. A také ke zrodu první české střední ženské školy: gymnasia Minerva (později přejmenovaného podle jeho zakladatelky na gymnasium Elišky Krásnohorské, heroické české ženy, novinářky, básnířky, operní libretistky, ženy jako meč, jak se jí také pro její špičaté způsoby a důslednou zásadovost říkalo). Minerva je doslova semeništěm vynikajících českých feministek: za všechny jmenujme novinářku a publicistku Milenu Jesenskou (matku undergroundové spisovatelky protosocialistické éry Jany Černé) a heroickou sociální pracovnici, publicistku a političku Miladu Horákovou, předsedkyni třetirepublikové Ženské národní rady a legendární odbojové skupiny Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“, oběť státního teroru padesátých let.
Na přelomu století se postupně objevují první české vysokoškolsky vzdělané ženy: lékařka Anna Bayerová či vůbec první česká historička Alice Garrigue Masaryková, budoucí zakladatelka Československého červeného kříže a druhá první dáma První republiky, která se mj. průkopnicky obírala i tématem lidských práv; krátký čas také byla poslankyní Revolučního Národního shromáždění.
Mezi dělnickými socialistickými feministkami vynikaly vesměs ženy průkopníků hnutí: např. manželka legendárního Josefa Steinera Anna Steinerová, vůbec první žena v užším vedení české politické strany Terezie Toužilová nebo energická a svým rázným dělnickým vlasteneckým zápalem proslulá Fráňa Zemínová či nedoceňovaná osobnost Pražského jara Marie Švermová-Švábová. Prvorepubliková ústava také uvádí po předchozím nezdaru v posledních předválečných letech monarchie na scénu první profesionální političky. Kromě Plamínkové celou řadu jmen, která by vydala na několik samostatných statí. Na první ministryni, po jistou dobu členku užšího vedení KSČ, signatářku Charty 77 a vdovu po národním hrdinovi Volfgangu Jankovcovi Ludmilu Jankovcovou, Československo čekalo až do posledních týdnů Třetí republiky.
Pokud bychom měli důsledně mapovat i poválečné období, stala by se nedostatečnou i metoda letem světem použitá v tomto doplňujícím zamyšlení. Proto obraťme svou pozornost na širší zobecňující rámec českého feminismu. Jeho společným jmenovatelem je konstruktivně dělný vztah k českým feministickým mužům – za všechny doposud nejmenované bych rád upozornil na osobnosti obou prvorepublikových prezidentů, přední české pedagogy, ale také dělnické vůdce, průmyslníky, vědce, cestovatele; řádově se jedná o stovky a tisíce jmen. A tím dalším je potřeba kultivovaného pojetí výkonového principu – důraz – byť někdy poněkud puritánsky pojatý – kladený na soulad krásy duchovní i fyzické, soustavný pohyb ve veřejném prostoru a hluboce založený hloubavý zájem o věci veřejné. Láska k vlastnímu národu se tu palackovsky, havlíčkovsky a masarykovsky přirozeně pojí s úctou k jiným evropským národům i civilizačním okruhům. Koncentrovaným výrazem těchto přístupů a snah je slavná báseň Jana Nerudy JEN DÁL!, ale také např. dílo Karla Čapka.
Po celou tu dobu byla řeč o avantgardách dělnických a středních vrstev. Aby však jejich vývojově pokroková revoluční práce mohla mít svůj smysl a oprávnění, musela disponovat demokratickým rámcem, vzájemnou, byť často i ostrou diskusí a polemikou, ale také tolerancí a úctou. Malost v tomto prostředí přirozeně odumírala. Světlo, které vydávala a vydává, naopak sílilo. Že existovaly tendence jiné, přímo příkře odlišné, je zřejmé. Ale ve světě přírody i společnosti jsou určující ty síly a snahy, které převládají a určují další směr a vývoj.
Zkoumáme-li nepředpojatě aktuální stav současné české ženské emancipace, zjišťujeme však jeden její zásadní nedostatek. Tím je neomluvitelný rozdíl v mužských a ženských příjmech včetně prokazatelného a ekonomicky vyjadřitelného přínosu domácích prací a mateřství (doposud byly považovány za marginální externality). Již nejpozději od předminulého století je uznáván přínos mateřství ve vazbě na reprodukci pracovní síly. Čím jiným je z tohoto úhlu pohledu těhotenství, porod, výchova nemluvňat a malých dětí předškolního věku vedoucí přes věkové předěly 2 – 5 let, 8 – 12 let přes jinošskou a dívčí fázi k adolescentnímu období a překrytí kritického rozmezí mezi biologickou a sociální dospělostí? Zhruba 90 let starý feministický požadavek na co nejúplnější naplnění stroze znějící zásady rovná práce – rovná mzda (s relativně větším postižením-sankcionováním vysoce kvalifikované práce či prací) je nejen u nás i dnes nenaplněným postulátem. Velkým pokrokem 28. října 1918 a dvacátých let minulého století bylo vůbec jeho nastolení. Je to také současně odkaz obou meziválečných feministických prezidentů a jejich revoluční doby.
Naznačuje-li Rychlíková momenty nekritické adorace u zakladatelů československé státnosti, má pravdu: TGM, EB i MRŠ byli nepochybně lidé z masa a kostí stejně jako Marx, Engels, Kautsky, Rašín, Švehla či Šmeral nebo Kramář a Dubček. Ale v rozhodných chvílích svých životních drah stáli tam, kde měli být, a na rozhodné zvraty dějinného vývoje byli také dobře připraveni. Demokracii ve své rozhodné většině nejen vyznávali, ale i cítili, mysleli a v jejím duchu také jednali. A tito zpravidla vědci a politici v jedné osobě byli současně vesměs natolik kritičtí, aby si uvědomovali i hranice svých osobnostních potenciálů.
To, co Rychlíková nazývá ne zcela přesně přehodnocením (v doslovné formulaci Rychlíkové zdravější definicí), je pochopitelné. Skutečná věda není nadána problematickým, často spíše scholastickým nebo avanturisticky dogmatickým uměním soudů konečných určení: je naopak systémem vždy otevřeným a nekončícím. Cesta české ženské emancipace, organické součásti emancipace obecně lidské (dnes navíc sledující v pojmu biodiverzity i osudy živočišných a rostlinných bytostí, jež básník Otokar Březina ve svých jedinečných esejích nazýval před více než 100 lety bratrskými a sesterskými), je cestou vývojového pokroku; pokroku dělného, nápaditého dialogu a diskuse.
Sloupek Apoleny Rychlíkové se z tohoto hlediska jeví jako jeden z článků tohoto dějinného pohybu k stále vyšším formám souznění obsahu a formy, hmoty a ducha. A češství, po kterém volá, je jednou z možných cest k dosahování (dosažení samo o sobě by bylo dialekticky protismyslné) této velké všelidské mety.