Alice Tihelková píše o tom, proč si stále více občanů sedmé nejbohatší země světa nemůže dovolit jídlo a obrací se pro pomoc na potravinové banky.
Řekne-li se jedním dechem „Británie“ a „hlad“, mnohým z nás se patrně vybaví nějaký výjev z dickensovské éry, třeba malý Oliver Twist natahující ruce s prázdnou misku se slovy „Prosím, pane, já bych chtěl ještě trochu“. Pro statisíce Britů se však jedná o jev veskrze současný; a co víc, aktéry jsou v něm namísto románového Olivera oni sami. Podle údajů největší britské potravinové charity Trussell Trust se za rok 2017 obrátilo na tamější potravinové banky téměř 700.000 Britů a někteří opakovaně, takže počet vydaných balíčků nouzové potravinové pomoci činil přes 1,3 miliónu. Je téměř jisté, že za rok 2018 bude toto číslo podstatně vyšší.
Kdybychom se vrátili do doby kolem roku 2005, mohli bychom potravinové banky počítat na prstech ruky; samotný Trussell Trust v té době provozoval čtyři. Nyní už je jich přes tisíc a stále přibývají. Jak je možné, že si tolik obyvatel sedmé nejbohatší země světa nemůže dovolit jídlo? Příčin bychom našli hned několik.
Za prvé, problémem poslední doby jsou nízké mzdy při rychlém růstu životních nákladů, tedy fenomén pracující chudoby. Přestože je v zemi malá nezaměstnanost a konzervativní vláda se chlubí statisíci nově vytvořených pracovních míst v privátním sektoru, povětšinou jde o špatně placená místa pro nekvalifikovanou pracovní sílu, typicky na částečný úvazek nebo dokonce na tzv. zero-hour contract (smlouva bez stanovené pracovní doby). „Ultramizerně“ placené práce si všímá i časopis Economist: „Reálné mzdy jsou nižší než před deseti lety. Vláda se sice vychloubá nejnižší nezaměstnaností od 70. let, avšak růst mezd je nejslabší od dob napoleonských válek.“
Zvlášť drtivý je dopad nízkých příjmů v kombinaci s předraženým bydlením. V důsledku privatizace státního bytového fondu, bujících spekulací s realitami, neochoty vlád k výstavbě cenově dostupných bytů (staví se povětšinou byty vyšší kategorie pro movitější investory) a v neposlední řadě i migrace, vytvářející značný převis bytové poptávky nad nabídkou, ceny bydlení vylétly v posledních letech raketově vzhůru, takže nájemné (zejména v Londýně) často pohltí většinu příjmu. K tomu stále rostoucí ceny energií (v takzvané energetické chudobě žije přes 3 milióny domácností), a na potravinovou nouzi je zaděláno.
Jak ukazují studie charitativních organizací jako je Trussell Trust, Oxfam nebo Child Poverty Action Group, ocitají se lidé bez prostředků na jídlo také v důsledku reformy sociálního zabezpečení, kterou v roce 2011 spustila vláda Davida Camerona. Snaha konzervativců snížit rozpočtový deficit země, nabobtnalý v důsledku záchrany bank ze státního rozpočtu v krizovém roce 2008, ve výsledku dopadla na ty příjmově nejzranitelnější. Sociální reforma Cameronovy vlády, jejíž podstatu tvoří nejrozsáhlejší škrty veřejných výdajů od dob 2. světové války (kabinet Theresy Mayové v této politice pokračuje), vyústila ve strmý nárůst chudoby, zejména u rodin s dětmi. Přestože vláda tvrdí, že reforma motivuje lidi k práci a pomáhá jim zbavit se závislosti na sociálních dávkách, některá její opatření mají silně penalizační charakter. Například i za malé pochybení v administrativně poměrně složitém procesu „aktivního hledání práce“ může být dotyčnému i na několik měsíců odebrána sociální podpora (tzv. benefit sanctions) – a právě mezi těmito sankcionovanými, kteří se na určité období ocitají zcela bez prostředků, nacházíme vysoké procento lidí obracejících se na potravinové banky. Další žadatelé o potravinovou pomoc se rekrutují z řad těch, jimž se výplata dávek v důsledku restrukturalizace sociálního systému opozdila (zavádění jednotného Univerzálního kreditu provází řada IT problémů), někdy i o týdny. Nezapomínejme přitom, že nemalé procento dávek tvoří tzv. in-work benefits, tj. dotyčný pracuje, ale protože jeho mzda nepokrývá životní náklady, pobírá ještě nějakou formu pomoci (např. příspěvek na bydlení).
Přestože na souvislost mezi vládní politikou austerity a nárůstem potravinových bank upozorňuje většina charitativních organizací zabývající se pomocí chudým, představitelé církví a také opoziční labouristé, vláda zodpovědnost vytrvale odmítá. Z konzervativních kruhů občas připutuje i tvrzení, že chudí neumí vyjít s penězi a systém potravinové pomoci zneužívají. Přitom nárok na potravinovou pomoc není automatický – doporučení musí po posouzení situace dotyčného vydat nějaká veřejná instituce, například úřad práce, lékař nebo mateřská škola, a počet potravinových kupónů, které může jedinec získat, je omezený. Pro řadu lidí nutnost vyhledat potravinovou banku představuje obrovské stigma, provázené pocitem studu, selhání a strachu z toho, aby se o tom nedozvěděli druzí. Masové zneužívání této pomoci je nepravděpodobné.
Přestože potravinové banky vznikly jako jakési dočasné krizové řešení, vypadá to, že z mapy britských měst jen tak nezmizí, což zemi nevystavuje zrovna nejlepší vizitku. Jak prohlásil šéf charity Child Poverty Action Group Imran Hussain: „Je celostátním skandálem, že půl miliónu Britů musí žádat o potravinovou pomoc. Je to problém, který rychle nabral na obrátkách a svědčí o tom, že v sociální záchytné síti, která má pomáhat rodinám v nouzi, se něco vážně pokazilo. Obzvlášť zneklidňující je, že stále více rodin vyhledávajících potravinovou pomoc ve skutečnosti pracuje, avšak za chudinskou mzdu“.
Blíže se problematikou potravinových bank zabývá kniha Kayleigh Garthwaiteové s názvem Hunger Pains: Life Inside Foodbank Britain (Policy Press, 2016).