Josef Mikovec píše o širších, nejen latinskoamerických, souvislostech probíhající politické krize ve Venezuele.

“Jestliže Spojené státy nedokáží kontrolovat Latinskou Ameriku, jak mohou vládnout světu?”, Henry Kissinger

“Nechci zde tvrdit, že by Venezuela byla rájem na zemi – je zemí, o kterou byl vždy „zájem“ vzhledem k jejímu obrovskému nerostnému bohatství. Je to země, která má tu „drzost“ nejít klasickou cestou kapitalismu, ale cestou tzv. socialismu 21. století” ,Ilona Švihlíková, Chávez opět univerzálním padouchem

„Vlastně bych řekl, že z těch 92 voleb, které jsme monitorovali, je volební proces ve Venezuele nejlepší na světě.“, Jimmy Carter (2013)

Demokracie a humanita na vývoz

Latinská Amerika lákala pro své přírodní bohatství od svého objevení a je tomu tak doposud. Bohatství kulturní bylo zčásti zlikvidováno spolu s jejími místními obyvateli. Nyní se v tom pokračuje na jiný způsob. Destrukce Venezuely také není záležitosti posledních let, ale začala od zvolení Hugo Cháveze prezidentem země. Scénář není nijak objevný, ale osvědčený: ekonomická válka, válka psychologická, desinformace, vyvolání nepokojů, infiltrace, finanční i morální korupce, kulturní eroze, vojenský puč, občanská válka, invaze. Spojenci se v tomto dění stávají nejen domácí vládnoucí třídy, armáda, nebo mocichtiví, ale i část nové střední třídy, která do značné míry žije v kulturním vakuu, jako shluk konzumentů bez orientace a identity. Jako úspěšný se ukázal i znovu objevený guatemalský a brazilský scénář. Podpora i vývoz některých náboženství, fundamentalistických sekt se jako určitý politicko-obchodní artikl se v Latinské Americe rovněž osvědčuje. Vytváří se tak trojský kůň napomáhající amerikanizaci regionu. Kulturní vakuum zaplňuje také extrémní nacionalismus a různé formy fašismu a proto-fašismu, které snadno využijí slabosti levice a mají nemalou odezvu i mezi dělníky.

Dlouhodobé úsilí o destrukci Venezuely se dostalo do zrychlené předposlední fáze. Globalizační logika bushovského New World Order nepřipouští dlouhodobou, natož trvalou ztrátu kontroly a ztrátu možnosti vykořisťovat v takovém měřítku jakou představuje plná nezávislost Latinské Ameriky i samotné Venezuely, o strategických důsledcích a domino efektu nemluvě. Poslední fází je opakovaný puč, v pořadí by byl už třetí, občanská válka, další atentát a případná invaze – nejlépe ovšem cizí armádou, nebo případně nějaká forma kolektivní akce sbratřených zemí a paktů vůči Venezuele.

Ovšem v rámci tohoto vývoje byl nejprve opoziční prezident Juan Gerardo Guiadó uznán jen pouze 13 zeměmi, zatímco Nicolás Maduro je uznán ne méně než 178 zeměmi světa. Velká Británie, Německo, Francie a Španělsko daly venezuelské vládě osmidenní ultimátum k vypsání voleb. Přidají se tedy k těmto 13 zemím i další. Dá se očekávat, že toto číslo poroste. Události a zprávy nabývají na rychlosti. Například venezuelský vojenský atašé ve Washingtonu plukovník Jose Luis Silva prohlásil, že se rozchází s venezuelskou vládou a uznává jako prezidenta Juana Gerardo Guaidóa. Důvody jsou zřejmé a jasné.

Jako další kamínek v mozaice je ve Venezuele pravděpodobně na kontrakt 400 profesionálů ruské soukromé bezpečnostní společnosti ČVK Wagner, kteří mají být ochrankou prezidenta a také mají chránit naftová zařízení.

Magická realita se mění v kafkárnu, která může utonout ve víru krve a změní naději v zoufalství.

Nejen politici, ale i některé země ztratily svou hrdost a čest a nahradily je podlízavostí a závislostí na Spojených státech.

Integrace Jižní Ameriky, Spojené národy Jižní Ameriky, Rada obrany, Banka Jihu, společná měna sucre, BRICS, Sociální fórum a ostatní organizace tak pozbývají na významu a jejich dohody se staly archiváliemi. Lulovy a Chávezovy úspěchy a jejich vize byly nebezpečné. Brazilský prezident Jair Messias (česky Mesiáš) Bolsonaro měl jedno z volebních hesel “Nechceme byt druhou Venezuelou”. Bylo to myšleno v duchu dlouhodobé, často trapné, ale účinné propagandy, ale z jiného pohledu to bylo pravdivé. Všechno, co bylo v Brazílii a Venezuele pozitivní, muselo být zastaveno a odstraněno: participační demokracie, horizontalismus, paralelní demokratické instituce a všechny alternativy, které Latinská Amerika chtěla realizovat. Mimochodem, ať už hodnotíme brazilského prezidenta jednoznačně negativně, rozhodně není fašista a diktátor. Je krajně pravicový, tvrdý evangelikál, vyjádřil se, že s levicí, kterou nazval „lixo“, tzn. odpadky, zatočí. Má v úmyslu vyrabovat přírodní bohatství země. Mluví opovržlivě o indiánech a LGBT, chce militarizovat školství a provést na školách čistky. Pro generály ve vládě však má několik dalších důvodů a jde jednoznačně také o kompromis a kontrolu, která se týká i jeho samotného. Proto také nemůže být diktátorem. Obavy z důsledků zvolení kandidáta Strany pracujících Fernanda Haddada a členky komunistické strany Manuely Pinto Vieira d’Ávila měli i lidé bez sympatií k pravici. Některé strany vyhlásily dokonce neutralitu. Obavy z nepokojů a zásahu armády se objevily už během impeachmentu presidentky Dilmy Rousseffové. Také tu ale byla přání, aby armáda převzala dočasně moc a vyhlásila nové volby, později při uvěznění presidenta Luly před prezidentskými volbami. Můžeme uvažovat o tom, co by se mohlo stát v případě zvolení levicových kandidátů. Možná, že i v tom spočívá nechtěný (?) „skrytý“ smysl Bolsonarova výroku o tom, že Brazílie nechce být další Venezuelou. Mnohými to tak bylo pochopeno.

Spojité nádoby

Donald Trump je osobně v katastrofální situaci, potřebuje odvrátit pozornost, získat čas a mít mezinárodní úspěch. Tím by bylo „osvobození úpějícího venezuelského lidu od bolševické diktatury a nastolení blahobytu a pořádku“, jako se stalo v jiných zemích. Venezuela dokonce ohrožuje bezpečnost Spojených států. Američanům je nabídnut pocit morální nadřazenosti a hrdosti na nezištné sebeobětování. Vyzkoušely se nejen téměř všechny základní druhy propagandy, mužný westernový étos a zbožné výzvy. A tak ministr zahraničí USA Mike Pompeo informoval novináře, že jmenoval bývalého diplomata Elliota Abramse za osobu odpovědnou za prosazení amerického zájmu ve Venezuele. Tímto zájmem je pochopitelně „obnovení demokracie ve Venezuele“.

Ve hře je přirozeně ropa, ale také důležité geopolitické faktory, možná také nepříliš pravděpodobná ruská základna a prestiž – Rusko a Čína Venezuelu jednoznačně podporují a nehodlají ztratit tvář ani možnosti, které jim Jižní Amerika (a konkrétně Venezuela) může poskytnout.  Přímá invaze USA i jejich nespolehlivých „spojenců“ je nepřiměřené drahá, a to nejen finančně, nicméně se o ní uvažuje a prezident Trump ji neodmítá.

Venezuelská armáda stojí dle všeho pevně za vládou. Poslední pouťový pokus o převrat byl epizodou, která to prokázala dostatečně.

Proti-chávezovská propaganda

Silná proti-venezuelská propaganda probíhala už v době kdy byl ještě brazilským prezidentem Luiz Inácio Lula da Silva, který udržoval s Venezuelou i samotným Chávezem přátelské styky. Brazilská média na křídovém papíře i na televizních obrazovkách určená pro určité vrstvy, ale se širším rozsahem, kupř. módní a sportovní, se snažila informovat podle potřeb vlastníků. O Hugo Chávezovi se nepsalo málo. Nejčastěji jako o diktátorovi, rudém, občas až výslovně bolševickém, nebo dokonce druhém, třetím (atd.) Stalinovi, Hitlerovi, brutálním tyranovi, ale i jako o ďáblovi, Luciferovi, Satanovi a podobně. Umírněnější ho v rámci liberalistického i tvrdě marxistického antikvárního dogmatu označovali umírněněji za autokrata. Občas šlo jen o obavy z potencionálně potencionálního. Diktátorství Vkusu se přitom meze nekladou. Část českého tisku se v umírněnější podobě přidala. Intelektuální úroveň českého tisku často svědčí o podceňování čtenářů, jako tomu bylo kupř. i ve zpravodajství Rumla, který si také nemohl nepovšimnout, že ve Venezuele vládne „brutální režim v latinskoamerických parametrech“ a že „když posloucháte Cháveze, tak mluví takovou marx-leninistickou, nacionalistickou, militaristickou rétorikou.“  Tak to už je jako z 6. cenové anebo kvalifikovaný pavlačový diskurs. V době davovosti už působí také (nebo především) velice jednoduchá pravidla propagandy pro snadnou orientaci a zařazení. A míra a rozsah stádnosti už nevyžaduje žádné psychologické profilování. Ostatně Hugo Chávez byl jednoznačně označen z nejpovolanějších míst za nebezpečí pro USA, a to dokonce větší než Bin Ladin a Castro.  Zábavnou a typickou ukázkou je diskuze, do které se zapojil i americký kongresman Connie Mack IV., konfekční a přizpůsobivý zástupce politicky a vláhou demagogie kojeného, zjednodušovaného lidu. Connie Mack IV. údajně na nějakém shromáždění konzervativních ultras volal po “odstranění“, tedy zavraždění Cháveze, ve stejném smyslu jako kazatel Pat Robertson.

Soukromé venezuelské televizní stanice Cháveze karikovaly na způsob nejhorší sovětské propagandy stalinistických let, přidaly k tomu tvrzení o jeho duševní chorobě, sexuální nenormálnosti apod. To vše se dělo v „nelítostné bolševické diktatuře“.

Hugo Chávez problémy ovšem dokázal zvládat díky svému charismatu, silné osobnosti, oblibě u většiny Venezuelanů, díky respektu armády, programu a solidaritě jihoamerických zemí. Pokus o puč  (2002) vyhynul ve dvou dnech jako komedie bez vtipu. Chávezova výzva k národu prokázala jeho politickou i lidskou úroveň. Současný prezident Nicolas Maduro postrádá jeho vlastnosti a schopnosti a nachází se v období silné ofenzivy místní, americké i mezinárodni oligarchie bez účinné podpory rozhodujících jihoamerických zemí.

Pod svícnem je tma

Brazilský prezident Bolsonaro se jednoznačně a závazně nevyjádřil pro válku s Venezuelou. Coby trumpista mění svá prohlášení. Jisté je, že v jeho kruhu jsou stoupenci vojáckého naturelu. Mlčenlivá většina se pochopitelně nevyjádří, i když není, jak se zdá, monolitická v názorech. Viceprezident generál Antônio Hamilton Martins Mourão během volební kampaně projevoval vojáckou říznost, ale nyní je v tomto ohledu racionálnější. Nepochybná národní i mezinárodní politická „autorita“ brazilský vyslanec na Jamajce Carlos Michaelsen den Hartog ujišťuje, že válka nebude. Pro Brazílii by to byla katastrofa bez ohledu na sílu armády a vojenské úspěchy. Případné. V případě vojenské spolupráce s Kolumbii je třeba vzít v úvahu, jak by reagovaly kolumbijské organizace FARC a ELN.  Takže, otázkou nyní je, jak to vidí Brazílie, pokud na tom záleží? Počkejme, nepotrvá to dlouho.

Další informace najdete zde.