Ivo Šebestík se zamyslel nejen nad tím, zda jsme ve Vesmíru sami, ale také nad otázkou, jakou odpovědnost neseme v případě, že představujeme skutečně jediného inteligentního pozorovatele Vesmíru.
Když člověk naší doby vnímá urputnou snahu Spojených států dosáhnout taktické a strategické vojenské výhody nad Ruskem, což vede k eskalaci jaderného zbrojení a ke zvyšování rizika jaderné války, tedy planetární katastrofy, mohlo by jej to docela dobře nasměrovat k otázce odpovědnosti nejenom za lidstvo a planetu Zemi jako takové, ale odpovědnosti, jejíž závažnost je ještě nesrovnatelně vyšší.
Už téměř šedesát let běží vědecký program zvaný SETI, což je zkratka pro Search for Extraterrestrial Intelligence, jehož se účastní přední světoví odborníci v mnoha oborech, především fyziky, astrobiologie, kosmologie. Byť jsou členy SETI také i někteří spisovatelé, autoři vědecko-populárního žánru, není program SETI žádným planým lovem na mimozemšťany ve stylu sci-fy. Naopak, hledá seriózní vědeckou odpověď na naprosto fundamentální otázku o tom, jak veliká je ve skutečnosti odpovědnost vysoce inteligentních bytostí, v našem případě lidí, za uchování inteligentního života ve Vesmíru.
Přední britský fyzik a astrobiolog Paul Davies [1], který je rovněž členem výzkumu SETI, soudí, že v principu existují tři odpovědi na otázku, zda jsme ve vesmíru jako inteligentní bytosti sami, a všechny tři mají dalekosáhlý dopad na vnímání lidské odpovědnosti za zachování života na Zemi.
Vesmír je plný života
První odpověď zní, že je Vesmír plný života, ale na žádné planetě život nedostal dost času na to, aby se rozvinul ve vysoce inteligentní. Tahle první varianta je podle Daviese pro člověka mimořádně skličující. Znamená totiž, že život, který se vyvine na některé planetě nacházející se na oběžné dráze kolem svého „slunce“ (hvězdy), má ke svému plnému rozvinutí do podoby vysoké inteligence jen takzvaný interval obyvatelnosti planety, což je doba od vzniku života na planetě až po její sežehnutí hvězdou ve fázi, kdy hvězda nastoupí svoji smrtelnou agónii, během níž se začne rozpínat a zabíjet vše kolem sebe. Pro Sluneční soustavu, tedy i pro Zemi skončí toto blahodárné období asi za 800 miliónů let, což vzhledem k přibližně třem a půl miliardám let, které už život na Zemi „spotřeboval“ ke svému vývoji není zas tak mnoho.
Další problém, ale představuje riziko, které je – podle Daviese – ještě vyšší, tedy, že žádná civilizace není schopna dlouhodobého vývoje směrem k vyšší kultuře, míru, spolupráci a nekonfliktnosti vůbec. Zkrátka, že živé bytosti, které jsou nositeli inteligentního života, jsou zároveň bytosti sebedestruktivní, takže žádná civilizace nemůže mít dost času k tomu, aby překonala, dejme tomu, onu technickou a technologickou úroveň, kterou disponujeme v současnosti nebo jakou budeme mít v blízké budoucnosti, dejme tomu jednoho či dvou staletí.
Představa, že se Mléčná dráha kolem nás hemží živými planetami (jen hvězd je v ní na 400 miliard, takže planet podobných Zemi může být jistě nejméně miliarda), ale všechny „živé“ planety dříve či později narazí buďto na vesmírnou katastrofu (srážka s asteroidem, velkým meteoritem, kometou nebo gama záření) nebo má inteligence v sobě zakódován „bonus“ sebezničení, je pro lidstvo sice smutná jako vyhlídka na neodvratný Armagedon. Na straně druhé by ale mohla či měla(!) fungovat jako obrovský impuls k odpovědnosti. Neboť kdo ohrožuje mír na Zemi a eskaluje zbrojení až na práh jaderné katastrofy, ten nejenom že nese odpovědnost za zničení lidstva, ale může zničit jedinou inteligenci ve Vesmíru. Zničení planety a vyhubení lidstva kvůli nedostatku odpovědnosti zapříčiněného nezřízenou chamtivostí po zisku je možno kvalifikovat jako zničení jediného pozorovatele Vesmíru.
Pokud neexistuje inteligentní oko, které by bylo (alespoň teoreticky) schopno pozorovat Vesmír, pak není třeba aby Vesmír existoval. Zločin na lidstvu je tedy zločinem na existenci jako takové. Dost dobře patrně neexistuje trest tak vysoký, aby tomuto zločinu svou sazbou odpovídal.
Inteligence staré, ale už více umělé než biologické
Druhou z odpovědí je – podle Daviese – možnost, že někde blízko středu galaxie (Mléčné dráhy) už po milióny let existuje několik nesmírně technologicky vyvinutých civilizací, které galaxii už po mnoho miliónů let zkoumají, dost možná narazily i na Zemi třeba ve fázi, kdy se nacházela v druhohorách, udělaly si o ní pár poznámek a pokračovaly na cestě dál. Tyto civilizace rozvíjející své poznání po stovky miliónů let, jsou v podstatě s lidstvem dokonale nekompatibilní. Mimo jiné i proto, že dost možná už dávno nahradily biologické bytí existencí umělou, včetně inteligence, nebo jsou nějakým hybridem obou. Biologické bytí je dost možná jen přechodovou fází k existenci umělé (včetně inteligence). Je to nesporně bezpečnější, umělé součástky mohou „žít“ věčně, když se budou pravidelně vyměňovat a nejmodernější počítačové mozky doženou co do kapacity mozek lidský v poměrně dohledné době i u nás, na Zemi. Umělé inteligence se mohou propojovat, nejsou závislé na individuálním (omezeném) bytí.
Vize, podle které inteligentní život dokázal překonat primitivní fázi soupeření a militarismu, jakou prožíváme dnes a vlastně po celé dějiny), je vize optimistická. Stejně tak je optimistické očekávat, že skutečně vysoce rozvinutá umělá inteligence bude mít vůči primitivnímu biologickému lidstvu sotva nepřátelské úmysly. Takže takovéto setkání „třetího či desátého“ druhu by pro lidstvo mohlo být spíše prospěšným poznáním.
Existence vysoce rozvinutých inteligentních bytostí na cizích planetách by nadělala vrásky pouze pozemským církvím, které jsou skoro bez výjimky geocentrické a antropocentrické. Pokud jde o křesťanství, které roku 1600 poslalo na hranici Giordana Bruna mimo jiné i za to, že se zabýval myšlenkou na obydlené cizí světy, můžeme si představit komickou scénku, při které se pozemští misionáři pokusí přesvědčit mimozemšťana s náskokem desítek miliónů let poznání o potřebě spásy a o tom, že se Kristus nechal ukřižovat i kvůli jeho spasení. Superinteligentní mimozemšťan si v té chvíli bude připadat jako úplný blbec, až se mu začnou připalovat mikročipy. Ale nepochybujme o tom, že církve překonají i tento gigantický rozpor ve svých učeních a Svatý otec vydá encykliku „Per aspera ad astra“[2]. Kdo žije z dogmatu, toho žádný argument nepřesvědčí.
Případné poznání, že kdesi v Mléčné dráze či ve vzdálených končinách Vesmíru existují takto vysoce inteligentní civilizace založené více na syntetickém než biologickém základu, ale obsahuje i jedno varování. A sice, že patrně v současné době stojíme na počátku vývoje, který nutně povede k odstranění kultury, jak ji známe a možná kultury vůbec. Masivní přechod od reálných životů k životům virtuálním vede k rozmachu umělé inteligence (a k přizpůsobení člověka) a tato se obejde bez kultury, jakou si vytvořily biologií determinovaní lidé. Obávám se, že první symptomy tohoto odumírání kultury můžeme pozorovat již nyní kolem sebe.
Odpovědnost lidstva směrem ke druhé možnosti, jíž jsou existence vysoce rozvinutých civilizací, je rovněž vysoká. Měli bychom se prostě dožít času, kdy budeme schopni s těmito inteligencemi komunikovat. Ony totiž dost možná spolu komunikují už milióny nebo stovky miliónů let, ale technickými prostředky, které neumíme rozpoznat. Takže obsah jejich sdělení nám dokonale uniká.
Země a lidstvo jsou unikát, náhoda a zázrak
A konečně poslední možností je, že Země je svou povahou a okolnostmi její existence zázračná a stoprocentně anomální. Nikde ve Vesmíru život neexistuje a vysoce inteligentní už vůbec ne. Pak v tomto případě platí, že odpovědnost politiků, velkého kapitálu, ale i všech lidí na planetě Zemi za zachování lidstva je nevyčíslitelná, nezměřitelná, prostě astronomická. Kdo vytváří nesoulad, podněcuje sváry, pracuje proti vzájemné spolupráci a civilizovanému soužití lidí, národů a států, měl by být hnán k odpovědnosti a co nejpřísněji odsouzen a potrestán.
Vysvětlivky:
[1] Odkazuji zde na jeho knihu The Eerie Silence. Renewing Our Search for Alien Intelligence, Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company, New York 2010.
[2] Utrpením ke hvězdám (lat.)