Evropští lídři by měli upřednostnit chladnokrevné strategické rozvažování před jadernou panikou.
S možností ukončení platnosti dohody INF by se Evropa mohla stát znovu místem jaderných závodů ve zbrojení, uvádí svůj článek Paul Taylor pro POLITICO. Odchod od dohody může na evropskou půdu vrátit rakety středního a krátkého doletu, které během pár minut od vystřelení srovnají se zemí města nebo vojenské základny.
Někteří západní odborníci bijí na poplach, ale evropští lídři by se neměli nechat tlačit k emotivním strategickým a politickým chybám v rozhodování. Washington s podporou NATO tvrdí, že dohodu z roku 1987 porušuje Rusko, které má celá léta podvádět a vyvíjet nové rakety, které technicky spadají do rozsahu doletu mezi 500 až 5500 km. NATO doufá, že Rusko ustoupí a začne dohodu plnit. Ale Putin by mohl chtít využít transatlantického sporu a rozdělení mezi Západ a Východ v rámci EU tím, že na svých zbraních bude dál trvat.
Navzdory tomu by bylo špatnou reakcí umístit americké jaderné rakety v Evropě, tvrdí Taylor. To tady už v Evropě bylo do konce 80. let a bylo to skličující, plné nebezpečí, a hlavně to nebylo absolutně nutné.
Jsou tu jiné možnosti, jak se bránit před jaderným vydíráním: investice do konvenčních zbraní a infrastruktury, které zajistí rychlou reakci na krize, a zajištění funkčnosti malých britských a francouzských arzenálů.
Panika kolem dohody INF není první tohoto druhu. Západní experti před tím, že mezi Evropou a Ruskem existuje „raketová propast“ varují opakovaně a chtějí kroky, které by na „ruskou jadernou nadřazenost Evropě“ reagovaly.
Moskva odmítá, že by dohodu porušovala, a naopak viní Washington z toho, že porušoval dohodu tím, že v Evropě umístil svůj protiraketový systém. Ale generální tajemník NATO Jens Stoltenberg tvrdí, že Rusko už v Evropě umístilo některé nové rakety.
Podle německého experta na bezpečnost Christina Möllinga tak došlo k likvidaci hlavního pilíře evropské bezpečnosti. Došlo k „rozdělení NATO do dvou bezpečnostních zón, což by mohlo dát Moskvě eskalační nadvládu“. Současná situace je podle pamětníků doby studené války déjà vu: v roce 1979 se NATO rozhodlo v Evropě umístit rakety Pershing-2, pokud SSSR nevyřadí z užití rakety SS-20. I tehdy se tvrdilo, že SSSR má strategickou výhodu, kterou je nutné neutralizovat právě umístěním Pershingů. Německý kancléř Helmuth Schmidt o rakety USA požádal. Rovněž tehdy panovaly v západní Evropě pochybnosti o tom, zda se USA budou ochotny angažovat. Podobně je to nyní s Trumpem a s jeho postoji k NATO.
Ovšem Schmidta stálo pozvání amerických jaderných raket kancléřství. V západní Evropě vůbec a konkrétně v západním Německu byl veřejný odpor vůči nukleárním zbraním obrovský – tak silný, že si jen těžko představit kancléře, který by se touto cestou znovu vydal.
To ale není případ Polska, které chce mít na svém území stálou americkou základnu a dostat se pod americký jaderný deštník. Ale NATO se v době svého východního rozšiřování Rusku zavázalo, že neumístí jaderné zbraně na území nových členských zemí, míní Taylor. A mělo by se slibu držet.
USA měly právo odstoupit od dohody, kterou plní jen jedna strana. NATO zase správně tvrdí, že ruské porušování dohody se nedá ignorovat. Ale jsou tu jiné alternativy řešení než jaderné zbrojení.
Reakci NATO by neměli určovat velitelé, američtí jestřábi či lobbisté zbrojovek. Evropští politici mají trvat na kolektivní politické kontrole nad možnostmi Evropy, apeluje Taylor.
USA i Rusko mají obavy z Číny a jejího jaderného arzenálu v kombinaci s narůstajícím globálním významem a přivést Čínu k jednacímu stolu by mohlo být jedním z řešení, i když je to velmi nejisté. Čína si asi nenechá omezit svoje možnosti s ohledem na její obavy ohledně Tchaj-wanu, Jihočínského moře, Korejského poloostrova a také vznikající aliance USA, Japonska, Austrálie a Indie.
Možností je tak podle Taylorova názoru konvenční zastrašení. Ruské nedodržování dohody INF by mohlo evropským politikům pomoci k zdůvodnění vyšších výdajů na konvenční obranu, včetně přesných nejaderných raket a zlepšení vojenské infrastruktury na východním křídle NATO (silnice, letiště, sklady).
Evropské země potichu modernizují tzv. sdílenou jadernou kapacitu – pět zemí bez jaderných zbraní (Belgie, Německo, Itálie, Nizozemsko a Turecko) má na svém území uloženy americké jaderné bomby a vlastní letadla, která v případě války bomby přepraví. Mnohé země plánují nákup letadel F-35. Americká letadla B61, která jsou vybavena jadernou bombou, jsou modernizována. Podle Simona Lunna, bývalého obranného plánovače NATO, by to mělo být adekvátní.
Evropští lídři by měli naslouchat odborníkům jako Lunn a upřednostnit chladnokrevné strategické rozvažování před panikou.
(Pozn. red.: K tématu televizní stanice ZDF uvedla dokument s názvem „Nová studená válka. Více jaderných zbraní pro Evropu?“ Nebezpečí omezené jaderné války je podle odborníků dnes opět velmi velké. Dokument ZDF je kritickým přehledem současné jaderné výzbroje a jejího významu pro Evropu. Autor Andreas Orth ve filmu hovoří s renomovanými vojenskými odborníky z Francie, Německa, Ruska a Spojených států, ukazuje zkušební snímky nové generace atomových zbraní a natáčel v dosud přísně tajných bývalých raketových silech a bunkrech ve Francii a Německu.)
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.