Ilona Švihlíková píše o posledních nápadech MMF změnit nejen roli peněžní hotovosti, ale také pojetí peněz jako takových.
Vedle pozoruhodných výroků ministryně průmyslu a obchodu Marty Novákové vyvolal vlnu negativní pozornosti také návrh, který se objevil na webu Mezinárodního měnového fondu. Týká se změny role, kterou by hrála hotovost.
Jak kratší blog, tak i delší studie, viz zde a zde, se tomuto nápadu věnovaly. Návrh přitom neoperuje přímo s odstraněním hotovosti (cash), ale s významnou změnou role hotovosti a také pojetí peněz jako takových.
Nejprve ke kontextu. Již delší dobu probíhá intenzivní debata o monetárních otázkách. Po roce 2008 se v teoretické debatě objevují návrhy, které následně získávají politický zájem a prostor. Připomeňme jen stručně referendum o tzv. plnohodnotných penězích (Vollgeld), které se odehrálo minulý rok ve Švýcarsku a o kterém jsme podrobně informovali. Koncept plnohodnotných peněz by způsobil obrovskou změnu v peněžním systému, neboť představuje konec úvěrové emise, změnu postavení soukromých komerčních bank, a naopak masivní posílení role centrální banky. Tento přístup, který má své příznivce v německy mluvících zemích má i svého významného zastánce, Martina Wolfa, komentátora Financial Times.
V současné době se v USA vede velice intenzivní debata o moderní měnové teorii, jejíž kořeny vedou až k Friedrichu Knappovi v roce 1905, protože se hledají možnosti, jak ufinancovat programy typu Green new deal (zeleného nového údělu). Rozboru moderní měnové teorie se budeme snad věnovat v některém z dalších článků.
Kryptoměny těžko budou alternativou vůči současné podobě peněz, protože se ukázaly být spekulativním aktivem, i když otázky využití technologie blockchainu zůstávají.
Značný intelektuální kvas, který se odráží i v řadě dalších témat, má svůj dobrý důvod. Velká recese ukázala značné limity monetární politiky. Přestože řada zemí, resp. jejich centrálních bank, použila velmi netradiční nástroje (záporné úrokové sazby a kvantitativní uvolňování), nelze tvrdit, že by tato politika byla tak zásadní pro oživení. Dopady se liší dle zaměření v jednotlivých zemích, resp. regionech (v eurozóně určitě přispěla ke snížení výnosů ze státních dluhopisů), ale zároveň nelze podceňovat nebezpečí bublin na trzích aktiv (typicky nemovitosti). Kromě nejasné efektivity této politiky je potřeba také uvážit, že centrální banky mají stále obrovské problémy plnit svůj inflační cíl (ECB, i americký FED, o japonské centrální bance nemluvě). Přestože tak „vystříleli svou munici“, trápí ekonomy otázka, co budou centrální banky schopny „nasadit do boje“, až znovu udeří recese? A právě zde je kořen návrhů MMF.
MMF tak opakuje to, co zaznívá varovně od OECD. Pro další recesi nemá většina zemí dostatečný manévrovací prostor. Klíčová role úrokových sazeb je limitována právě hotovostí, která ze své podstaty nese úrok nula. I když řada zemí šla se sazbami (mírně) do mínusu, tak je zde stále toto omezení (zero lower bound), které říká, že v případě výraznější záporné sazby (přenesené na koncového klienta) prostě přejdu k hotovosti, která má úrok nula. A tato možnost „přechodu“, píše MMF, oslabuje účinnost monetární politiky.
MMF vnímá problémy ve světové ekonomice i to, že řada zemí (včetně EC) záporné úrokové sazby stále používá. Co udělají, když přijde recese? Srazí sazby na mínus pět procent? Ve světě, kde je stále přítomna hotovost, to není možné.
Záporné úrokové sazby mají být oním „bičem“, který jednak obnoví úvěrový tok, ale hlavně donutí aktéry (domácnosti, firmy) na penězích nesedět, ale utrácet, tj. makroekonomicky nakopnout spotřebu a investice.
Návrh, který vyvolal pozornost, nezastírá, že by nejlepší bylo zrušit hotovost úplně, nicméně konstatuje, že v řadě zemí (viz graf) je hotovost stále velmi důležitá a že by kulturní šok byl příliš velký. Snad jen takové Švédsko by s odstraněním hotovosti nemělo problém.
Návrh MMF na to jde proto „oklikou“ navrhuje rozdělit měnovou bázi na jakoby dvě lokální měny. Jednou bude hotovost a tou druhou budou elektronické peníze. Mezi oběma formami peněz bude existovat převodní kurz – a to ten právě půjde.
Když bude u elektronických peněz centrální bankou nasazen záporný úrok (i vysoce záporný, ne jako -0,4 % nyní u ECB), pak je potřeba, aby se odpovídajícím způsobem upravil i kurz hotovosti vůči elektronickým penězům (tj. aby hotovost oslabila). Tímto způsobem by se odbourala výhoda držet hotovost.
Tento duální systém, jak argumentuje MMF, by dovolil zavést centrální bance záporné úrokové sazby dle potřeby.
Autoři tvrdí, že „monetární politika by se osvobodila“ od prahu nulových úroků. Centrální banka by tak mohla důvěryhodně obnovit svůj závazek vůči inflačnímu cíli. Na závěr autoři konstatují, že návrh sice narušuje naši představu peněz, ale nebyla by to zas tak velká změna, ale potřebovala by hodně „komunikace.“
Ponechme stranou toto „roztomilé tvrzení“ o nutnosti dobré komunikace. Někteří si očividně myslí, že dobře vykomunikovat jde i to, že si člověk dobrovolně podepíše vlastní popravu.
Je návrh MMF oprávněný?
Bezesporu má pravdu v popisu situace – centrální banky nemají pro další recesi dostatečný manévrovací prostor. Jenže zároveň platí to, že monetární politika je zdlouhavá a její efektivita není dostatečná, je potřeba se více opřít o politiku fiskální, ideálně v koordinované formě. A tady je kámen úrazu číslo jedna.
Řada zemí totiž sama sobě fiskální prostor zcela hloupě omezila (vrcholem idiocie je Fiskální kompakt). Když k tomu přidáme „neschopnost“ (ve skutečnosti spíš neochotu) zaobírat se problematikou daňových rájů, či neoliberální politiky snižování daní pro velké korporace (Irsko či Lucembursko o tom ví svoje), pak není divu, že fiskální prostor není dostatečný. Ale mohl by být a náprava v této oblasti je rozhodně smysluplnější než zápornými úroky nutit občany do další spotřeby.
Uvažme také možnost, že monetární politika si klade špatné cíle. Co když je inflační cílování přežitý přístup, obzvláště když (a to nelze popřít a informovali jsme o tom) se rozpadla Philipsova křivka, která v tomto ohledu sloužila centrálním bankám jako opěrný bod?
Další souvislost je ještě vážnější. Ve světě velké nerovnosti, v níž extrémně posiluje renta a rentiéři, je tento „duální“ návrh MMF vlastně jen obezličkou, jak nechat nažrat vlka, aby koza zůstala celá: neřešit to, že kupní síla trpí nerovností (což se odráží na spotřebě a následně na investicích), a že je potřeba se podívat nejen na to, jak se peníze v ekonomice točí, ale kdo a jakými kanály z ní už několik dekád ty zdroje vysává. Jenže, tak naivní, abych toto čekala od MMF, který svět pro rentiéry pomáhal stvořit, opravdu nejsem.