Rodilá Pražačka Veronika Sušová-Salminen píše o tom, co s centrem města dokázal udělat masový turismus.
Znáte a pečete doma o nedělích trdelník? Turistická atrakce hlavního města je podle mojí zkušenosti něčím, co většina lidí, které znám, nikdy nepekla, neznala, a dokonce ani neochutnala. Sama jsem ho měla jednou v životě, můj finský manžel za roky co do Prahy jezdí nikdy. Podle všeho se zdá, že se jedná o sladkost, jejíž původ sahá do rumunského Sedmihradska. Slovensko si u EU zaregistrovalo zeměpisnou ochranou známku „skalický trdelník“, který se ovšem v Praze zřejmě neprodává. V Praze, která trdelník proslavila, se prodává jako „staročeská specialita“. A jejímu „pojetí“ se meze nekladou – jen včera jsem v uličkách Starého města zahlédla trdelník obarvený na červeno s kopcem zmrzliny a několika sladkými omáčkami navrch.
Trdelník je taková metafora současného turismu nejen v Praze. Ve skutečnosti ho v ČR doma nikdo nedělá, a dokonce ho do nedávné doby ani neznal, ale trdelník se prodává jako něco typicky „českého“. Jenže s autenticitou nemá nic společného. Současný turistický průmysl ovšem staví právě na tom, že prodává falešnou autenticitu v nejrůznějších podobách. Trdelník je vlastně „fake“, ale většina turistů na to nikdy nepřijde.
Trdelník dnes už zamořil historické centrum Prahy. Obchody s ním se předhánějí v nabídce nových a nových verzí, a sousedí přitom s dalšími „atrakcemi“ a „suvenýry“ – donedávna bylo například na Královské cestě možné navštívit ryze autenticky české muzeum firmy Apple (mimochodem nahradilo Středočeskou galerii). Marně jsem pátrala, proč něco takového vzniklo v Praze a proč by do takového muzea někdo vlastně v Praze chodil? K evergreenům ovšem patří i jiná „muzea“ například „muzeum“ mučení a mučících nástrojů nebo „muzeum“ voskových figurín. Není nad to se v Praze vyfotit s Brucem Willisem, nebo jinou americkou filmovou hvězdou. Na Staroměstském náměstí můžete dnes získat „nezapomenutelný“ zážitek v podobě fotky s obrovským ledním medvědem a gorilou. Peníze se vybírají za onen nezapomenutelný zážitek, ne na záchranu obou ohrožených druhů. A hned vedle, v budově bývalého Štorchova knihkupectví, si lze dojít na thajskou masáž. Obchody s „typicky“ českým jantarem a ruskými matrjoškami, které nejsou ale už ani typicky ruské, zdá se, kvetou i po skoro 30 letech od listopadu 89. A spolu s nimi jsou v nabídce nejrůznější „lapače prachu“, laciné sklo anebo trička s „vtipnými“ nápisy jako „Prague Drinking Team“.
Centrum prostě kolonizoval globální turismus, který Prahu dokonale vyprázdnil. Mezi trdelníky, gorilami a thajskými masážemi se jen těžko hledá pražský genius loci (duch místa), o kterém psal například Ripellino v Magické Praze. Historické ulice se svojí jedinečnou směsí stylů tvoří vlastně jenom obchodní kulisu, v rámci které se vydělává na ledasčem. Teď v únoru jsou ulice turisticky „poloprázdné“, v létě ale centrum doslova patří turistům, a hlavně turistickému průmyslu a jeho „službám“, které město esteticky hyzdí a často s ním (jako muzeum americké nadnárodní firmy Apple) nemají vůbec nic společného. Projít v úzkých uličkách města nebo přes Karlův most je doslova utrpení. Jednu dobu vedle chodců po centru „drandily“ ještě segwaye, na nichž si turisté ulehčovali prohlídku města. Občas i stylem, který znemožňoval projít na relativně širokém chodníku, jaký najdete na Národní třídě. Některé ani nenapadlo, že vlastně překážejí. Obyčejné služby pro místní obyvatele v centru nehledejte, protože tam téměř nejsou: obchody se zeleninou a s potravinami například existují jenom v podobě večerek s vysokou cenovou marží, protože i tady se primárně počítá s turistickou klientelou (a podle toho vypadá nakonec i nabídka v těchto obchodech). Obyčejných pekáren, cukráren a obchodů s uzeninami nebo s masem je v centru opravdu pomálu, jsou jako poslední ostrůvky odporu. Bydlet v centru je zkrátka stále složitější, protože se jako celek orientuje jenom na turismus (a na úředníky).
Český statistický úřad informoval, že v roce 2018 navštívilo Česko rekordních 21 milionů hostů a že počty turistů stále rostou. Statistika ukazuje, že velká část hostů směřuje právě do Prahy, v roce 2018 jich bylo 6,6 milionu. Praha v tom samozřejmě není sama, rostoucí počet turistů se projevuje v dalších destinacích – příkladem jsou třeba Benátky, které doslova praskají ve švech a to tak, že se návštěva centra musí regulovat a zavádí se vstupné. Je nabíledni, že takový počet turistů představuje nejen obrovské příjmy, ale také znamená obrovské náklady v podobě zátěže místní infrastruktury a veřejného i kulturního prostoru. V podstatě středověký střed města návalem lidí nepochybně trpí. Příjmy z příjezdového turismu ale dělaly v roce 2018 pro celou Českou republiku 162 miliard korun, což byl 5 % nárůst oproti minulému roku.
Příjmy z turismu budou nejspíš také důvodem, proč to, jak pražské historické centrum dnes vypadá, nikomu na tvářích vrásky nedělá. Pražský turismus se zřejmě řídí podle poptávky a nabídky a není nikdo, kdo by reguloval alespoň estetickou (a historickou) stránku věci či sociální a kulturní dopady pokračující invaze turistického byznysu pro město. Peníze vládnou všemu a zdá se, že to je vlastně jediná fungující a do praxe prosazená „koncepce“ českého turismu. „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“ už dávno neplatí. Fyzicky ji bourat nebylo nutné. Stačilo z ní prostě udělat globální turistický produkt na prodej masám.