Ivo Šebestík píše o tom, že osobnosti s vlastními názory to mají ve stranické politice vždy dost těžké, i když se časy mění.
U českých polistopadových politických stran se dá jen velmi těžko hájit jejich čisté štíty, neboť mají třicetiletou historii, která je naprosto po zásluze odvedla z prostoru občanské důvěry až téměř k zatracení. Proto, pokud některá z nich vyloučí některého svého člena, nemůže to být proto, že by jí kazil dobré jméno. Kde nic není, tam ani smrt nebere.
Zcela mimo konkrétní případ Václava Klause mladšího, jehož se zbavila Občanská demokratická strana, tedy původní strana jeho otce, musíme ale konstatovat, že obecně vzato je v politických stranách nesmírně obtížné najít své místo, pokud některý politik smýšlí i jedná jinak, než jak stanovila rigidní linie, která se ve straně prosadila. Takováto osobnost má v podstatě jen tři možnosti na výběr. Tou první je, že sama dobrovolně stranu opustí, neboť se odmítá vtěsnat do jejího rámce, jenž jí připadá buďto úzký nebo chybný.
Druhou možností je, že se autonomní osobnost stane natolik silnou a vlivnou, že politickou stranu, o jejíž mantinely zprvu odírá své boky, přetvoří k obrazu svému. To v praxi znamená postup zcela v souladu s běžnou technologií moci: převedení vlivných lidí na svoji stranu, odstranění protivníků, pevné uchopení otěží a stočení spřežení ve směru, jenž oné osobnosti připadá správný.
No, a onou třetí možností je cesta, kterou zvolil (nebo jež na něj zbyla) Václav Klaus mladší. Nemaje prostředků, jimiž vládl jeho otec, nezvládl Héliovo sluneční spřežení a následoval Ikarův pád v malém nemytologickém měřítku. Když Václav Klaus mladší vstoupil do politiky, riskoval nejenom srovnávání se svým otcem a velmi pravděpodobné setrvání v jeho stínu, ale také to, že se stane náhradním objektem nevraživosti otcových nepřátel. Kdož nemohli na otce, zaútočili na jeho syna. Ostatně, takto to v přírodě, jejíž jsme součástí, chodí.
Mít v politice autonomní názor a nemít za sebou sílu, která umožní jeho prosazení v prostředí, které je pro politiku charakteristické, je velice riskantní. O mínění v ní nejde a o správné postupy už vůbec ne. Jedná se o moc, vliv, o peníze, kariéru, výhody, prebendy, úřady, renty a obročí. Jde o uplatnění neuplatnitelných, úspěch neúspěšných, zviditelnění těch, jimž by slušelo setrvat v hlubokém stínu. Kdo si splete politickou praxi s rozumným řízením státu, vskutku nedobře činí.
Václav Klaus mladší se ale dost možná pouze shlédl v kariéře svého otce a nevzal v úvahu, množství zásadních rozdílů mezi dobou, ve které začínal jeho otec, a časy, k nimž politické strany zchromlé na všech údech doklopýtaly nyní. Tehdy špatná rozhodnutí teprve čekala na svoje „slavné“ uskutečnění. Dnes už je dost obtížné některá z nich napravit.