Ekonom Vladimír Kolman sleduje význam, výši, strukturu a výnos úspor v české ekonomice.
Tvorba úspor byla vždy významnou částí životní filozofie českého obyvatelstva. Týká se to fakticky celých cca 250 let, po které se na našem území používá papírová měna. A to přesto, že úřední místa u nás rozhodně nikdy nezacházela se střádaly zrovna v rukavičkách. A platí to jak pro úřady starého Rakouska-Uherska, tak i pro doby relativní suverenity našeho státu. O dobách nesvobody jak nacistické, tak i komunistické éry ani nemluvě.
Uspořené peníze, které si jejich vlastníci často doslova odtrhávali od úst, byly ve vcelku pravidelných intervalech decimovány nebo i likvidovány měnovými reformami. Jako první lze uvést rakouský státní bankrot z roku 1811, který měl svůj původ v Napoleonských válkách. Jako poslední přímé vyvlastnění lze uvést Zápotockého měnovou reformu z roku 1953. Mezitím přicházeli střádalové o své úspory většinou v návaznosti na válečné události, zejména jako důsledek obou světových válek.
Vzhledem k ne zrovna přívětivým reakcím obyvatelstva na likvidaci svých úspor ale vládcové (bez ohledu na ideologické zaměření) začali postupně používat jinou, méně drastickou metodu, jak obrat spořící obyvatelstvo o jejich peníze nebo alespoň o jejich část. Tento nástroj, který je rovněž účinný, ale ne tak okatý, je inflace. Růst cen není tak nápadný, jako prohlášení dosavadních peněžních znaků za neplatné nebo prosté úplné nebo částečné škrtnutí peněžních zůstatků na účtech nebo vkladních knížkách.
Pokud by měly být úspory chráněny před inflací, pak by měl být růst cen minimálně vyrovnáván úrokovými sazbami. Ty by měly inflaci nejen eliminovat, ale také převyšovat tak, aby vlastník úspor z nich měl také nějaký reálný zisk. Takováto praxe je ale i v současné historii české měny nedostižný sen. Za celých 26 let existence české koruny byla průměrná sazba z depozit vyšší než průměrná inflace v příslušném roce pouze pětkrát. Jednalo se o tato léta
Rok průměrná inflace v % průměrná sazba z depozit obyvatelstva v % p. a.
1999 2,10 7,70
2003 0,10 1,30
2009 1,00 1,31
2014 0,40 0,76
2015 0,30 0,59
(Zdroj: statistiky Česká národní banky)
S výjimkou roku 1999 a snad i 2003 přesahovala v ostatních uvedených letech depozitní úroková sazba inflaci pouze symbolicky v řádech desetin procenta. Po zbylých 21 let byla depozitní sazba pod úrovní inflace a to mnohdy i velmi výrazně.
Přes uvedené ztráty a prodělaná příkoří české obyvatelstvo vždy usilovně spořilo. V minulosti se míra úspor – v zásadě to znamená podíl úspor na hrubé mzdě – pohybovala mezi 10 až 13 %. Nicméně, především v důsledku více než mizerných úrokových sazeb, které jen málokdy přesahují 1 % ročně, současná míra úspor klesla v druhém pololetí 2018 na 9,8 %. Přesto je ale Česká republika stále jedním z rekordmanů ve spoření a i v současné době u nás spoří 72 % obyvatelstva. Tím se v evropském žebříčku spořivosti dostáváme na druhé místo za Švédsko, kde spoří celé tři čtvrtiny obyvatel. Evropský průměr se přitom pohybuje kolem 59 %.
Zajímavá je ovšem i struktura tohoto spoření, která se výrazně liší podle příjmových skupin. V průměru u nás obyvatelstvo spoří 4 tisíce korun měsíčně, což je ale z hlediska struktury spořících lidí dosti zavádějící údaj.
V návaznosti na výše uvedenou strukturu úspor je zřejmé, že více než polovina Čechů šetří méně 1 tis. korun měsíčně, což není nijak vydatné, ani národohospodářsky úderné. Analyticky důležité je rovně rozložení míry úspor podle příjmových skupin v roce 2017:
Z uvedených dvou grafů je zřejmý velmi diferencovaný přístup ke spoření v návaznosti na příjmovou strukturu. Zatímco míra úspor je v prvním příjmovém decilu (tedy v příjmově nejchudší skupině obyvatelstva) okolo 4 %, nejvyšší příjmový decil (to znamená ti nejbohatší) vykazuje míru úspor kolem 13 %.
Důležité je rovněž posouzení motivů spoření. Podle výše citovaného průzkumu ING bank je hlavním motivem spoření tvorba finanční rezervy – 29 % respondentů. Na neočekávané výdaje si odkládá finanční prostředky dalších 14 % respondentů.
Účelové úspory jsou naproti tomu překvapivě výrazně menší. Na bydlení si šetří jen 14 % respondentů, na cestování rovněž 14 %, a na auto pouhá 4 % střadatelů. Zarážející je, že na penzi je podle průzkumu určeno pouhých 8 % úspor.
Nezanedbatelným prvkem analýzy úspor jsou instrumenty, do kterých střadatelé své prostředky vkládají. Pokud pomineme životní pojištění, jehož primární úlohou by ale nemělo být vytvářet úspory, pak jsou u nás k tvorbě úspor domácností využívány především následující tři nástroje (údaje ke konci roku 2017):
Vklady a účty v bankách 2.538 mld. Kč
Penzijní fondy 445 mld. Kč
Investiční fondy 315 mld. Kč
(Statistický systém České národní banky)
Jak již bylo řečeno výše, výnosnost bankovních produktů (běžné účty a depozita) je limitně blízká nule. V roce 2017 bylo průměrné roční úročení vkladů v bankách 0,33 %, za rok 2018 došlo k dramatickému zlepšení na skvělých 0,34 %. Jedinou rozumnou alternativu mají naši vkladatelé pouze v oblasti stavebního spoření, kde lze přece jenom obdržet určitý výnos v řádu celých procent. Nevýhodou je ale omezená částka, kterou lze na tento druh spoření vynaložit.
Další možností ke zhodnocování úspor je využití penzijních fondů. Tam je ale reálný výnos tvořen pouze daňovou úlevou a státním příspěvkem. Samotný výnos investovaných prostředků je tristní. Podle statistik vydělalo v roce 2017 445 mld. Kč uložených v penzijních fondech, zisk 2,5 miliardy korun. To představuje rentabilitu ve výši zhruba půl procenta ročně a v letech 2018 a 2019 to zřejmě nebude lepší.
O něco vyšší zhodnocení nabízejí investiční fondy, které v roce 2017 dosahovaly kolem 2,5 %. To ale upřímně řečeno není také žádná zvláštní výhra, zejména pokud vezmeme v úvahu, že část investic je obvykle investována v zahraničí, protože možnosti investování v České republice jsou dosti omezené. V takovém případě je nutno ale počítat s kurzovým rizikem, které při očekávaném zhodnocení koruny může zlikvidovat nejenom výnos, ale i část investované částky. Proti ztrátám ze zhodnocení koruny se sice lze zajistit pomocí finančních derivátů, ty jsou ale krátkodobé a navíc nákladné.
Pokud chtějí tedy čeští občané mít ze svých úspor alespoň nějaký rozumný výnos, nezbývá, než investovat do alternativních aktiv. V současné době přicházejí v úvahu zejména investice do nemovitostí, jako jsou byty. To ale vede k devastujícímu růstu jejich cen a tím i k riziku ztrát z poklesu cen těchto aktiv, především v důsledku prasknutí cenové bubliny. Jsou samozřejmě i jiné možnosti uložení peněžních prostředků jako jsou umělecká díla, zlato apod., takovéto investice ale nejsou dostupné pro každého.
Nabízí se přirozeně otázka, jaká je příčina tohoto stavu. V první řadě je nutno říci, že mizivá výnosnost úspor není specifikem jenom České republiky, ale podobná situace je i v sousedních zemích, zejména v Německu, Rakousku, apod. V zásadě lze říci, že primární příčinou je politika Evropské centrální banky (ECB), která ve snaze udržet ekonomiku Eurozóny v chodu v celém tomto desetiletí nejenom snižovala úrokové sazby až k nule, ale přikročila i k zavedení záporných úrokových sazeb. To znamená, že např. při roční úložce 1 miliardy Euro ECB vrátí vkladateli po roce pouze 999 milionů. Kromě toho zaplavila finanční trh Eurozóny prostřednictvím tzv. kvantitativního uvolňování stovkami miliard Eur. Banky proto nemají nijak zvláštní zájem o klasické depozitní retailové prostředky od běžných vkladatelů.
Česká národní banka (ČNB) sice k záporným úrokovým sazbám na rozdíl od ECB nepřistoupila (i když i takové úvahy se vyskytly), ale postupně snížila svou hlavní úrokovou sazbu až na tzv. technickou nulu, konkrétně na 0,05% p. a. Kvantitativní uvolňování ČNB sice nerealizovala, ale v procesu umělého znehodnocování kurzu koruny k Euru nad 27 Kč odkoupila z trhu více než 100 miliard Euro a tím vrhla na trh cca 2.5 tisíc miliard korun. Ty ale nakonec skončily jako velkoobchodní depozita v českých bankách. Tyto banky jsou tak zaplaveny likviditou, pro kterou mají jen omezené použití a musí je ukládat v ČNB. K 10. 3. tohoto roku měly komerční banky v centrální bance 2.7 tisíc miliard korun (převážně ve formě tzv. REPO operací). Poněvadž tyto prostředky ČNB úročí tzv. REPO sazbou – nyní 1,75 % p. a. a čeká se další růst této sazby, pro banky začíná být ukládání volných prostředků v centrální bance zajímavý obchod.
Nicméně, naše banky peníze od obyvatelstva v zásadě v současné době nepotřebují a také nemají žádný zvláštní zájem se s obyvatelstvem o své výnosy dělit. To přiznal i guvernér ČNB pan Rusnok ve svém rozhovoru pro týdeník Euro z 11. března t. r. Proto ponechávají úrokové sazby z maloobchodních depozit na minimální úrovni. Mimochodem, zatížení zdejších bank mimořádnou sektorovou daní, po kterém se stále více volá, pak z tohoto pohledu nemusí být zase až tak úplně od věci.
Závěr není příliš optimistický. V nejbližší době nelze očekávat, že by úspory začaly českým občanům nějak zvlášť vynášet. Pokud banky slibují trochu větší úrok z depozit – např. Raiffeisen 3 % p. a., pak se jedná pouze o reklamní trik. Tato sazba je určena jen pro nové klienty, a pokud se někdo nachytá, je mu po půl roce snížena na 0,7 % p. a. Obdobné je to i u ostatních bank.
Za těchto okolností nemá obyvatelstvo žádný zájem o tvorbu depozic a tak také většina vkladů v bankách má formu zůstatků na běžných účtech, které mohou být kdykoliv vybrány. Je sice pravda, že banky z těchto vysoce volatilních zdrojů dělají 20 leté hypotéční úvěry a podstupují tak nezanedbatelné likviditní riziko, zdá se ale, že regulátora to příliš neznepokojuje.