Veronika Sušová-Salminen se zaměřila na okolnosti rezignace kazašského prezidenta i na otázku, zda může být v otázce nástupnictví tento model přechodu moci příkladem pro sousední Rusko.
Rezignace dlouholetého kazašského lídra Nursultana Nazarbajeva představuje nejenom významný krok z hlediska budoucnosti střední Asie, ale je na prvním místě projevem značné divergence uvnitř postsovětského prostoru.
Nazarbajev stál v čele samostatného Kazachstánu od roku 1991 jako tajemník tehdejší Komunistické strany Kazachstánu, takže představoval přechodného politika doby rozpadu SSSR nejen jako státu, ale i jako systému řízení a politiky. V roli prvního muže Kazachstánu setrval skoro tři desítky let a patřil tak k nejdéle sloužícím lídrům v postsovětském prostoru. Byl nejenom zosobněním relativní politické stability uvnitř této středoasijské země, ale také se stal architektem jejího mnohavektorového zahraničněpolitického ukotvení mezi Ruskem, Čínou a Západem. Nakonec, a to by nám nemělo rozhodně ujít, byl Nazarbajev – i se všemi jeho chybami – architektem moderního nezávislého Kazachstánu.
Ruský politický historik Dmitrij Furman ve své studii o politických systémech (a režimech) v postsovětském prostoru napsal, že jde o model „imitační demokracie“. Jedná se vlastně o systémy, které vznikly přechodem od sovětské formy vlády v době nezpochybnitelné pozice univerzální platnosti demokracie. To znamenalo, že demokracie se stala jedinou legitimní formou vlády. Došlo ke stavu, který Furman popsal jako uznání demokratických principů, ale jejich nenásledování v politické praxi. To byl příklad Kazachstánu nebo Ruska (a řady dalších zemí v regionu) a jejich vývoje po roce 1991, které upřednostnily více autoritativní formy vlády se silným mužem v čele. Přičemž Furman dodává, že systémy vlády jednoho muže byly spojeny s důsledky privatizace státního majetku po roce 1990, který probíhal v řadě případů zcela v rozporu s právem (a spravedlností).
Pro tyto režimy se stala ošemetnou otázka přechodu moci, a to díky kombinaci dvou faktorů – osobní moci silných mužů a větší či menší míry svévole, která ji jednak podmínila a jednak doprovázela. Pozice silných mužů se přitom opírala o významný pilíř – nenahraditelnost, nebo v ruském žargonu „bezalternativnost“. Nursultan Nazarbajev právě nastoupil kazašskou cestu řešení nástupnického problému tím, že vlastní bezalternativnost (dokonce zaručenou ústavou země, která mu umožnila kandidovat bez omezení) zrušil.
V postsovětském prostoru se po roce 1991 v rámci imitačních demokracií daly vysledovat celkem dva hlavní způsoby změny vlády: revoluční (Kyrgyzstán, Ukrajina, Gruzie, do jisté míry Arménie) či sovětský (Uzbekistán, Turkmenistán). Rusko v roce 1999 a v roce 2008 se tomuto trendu vymklo dvojím řízeným přechodem moci, přičemž každý z nich se od sebe lišil (řízený přechod k vytipovanému Vladimiru Putinovi a tandemokracie Medveděv-Putin). Střední Asie, s výjimkou Kyrgyzstánu (tulipánová revoluce 2005), znala zatím jenom ten sovětský – odchod biologický, tedy smrtí silného lídra v úřadě (uzbecký Karimov, turkmenský Nijazov). Ázerbájdžán, který ale neleží ve střední Asii, lze řadit k tomuto případu, ale s tím, že zde v roce 2006 Hejdara Alijeva nahradil jeho syn v rámci „dynastického“ modelu.
Nursultan Nazarbajev nyní v souvislosti s pokračující (a zřejmě nevyhnutelnou) fragmentací a divergencí postsovětského prostoru, kterou urychlila krize na Ukrajině, přináší jiný model (nebo jen typ). Bezprostředním kontextem jeho rezignace je přitom pokračující hospodářské zpomalení kazašské ekonomiky, která se dnes dost vzdálila od „zlatých“ let 10% růstu HDP a masivních příjmů státního rozpočtu. Kazachstán má dnes růst kolem 4 % s nepříznivým výhledem a přešlapuje podobně jako jeho severní soused před gigantickým úkolem změny ekonomického modelu a autoritativní modernizace. Ekonomika země do značné míry stojí a padá s prodejem nerostných surovin, vedle ropy a plynu rovněž kovů a dalších surovin, jak ukazuje tento graf:
Nazarbajevův krok na první pohled připomíná odstoupení Borise Jelcina. Tato podobnost je ale jenom zdánlivá s ohledem na poněkud jiné okolnosti. Jelcin se v roce 1999 rozhodl z politiky odejít, a důvodem pro to bylo hlavně jeho už velmi chatrné zdraví. Nazarbajev z politiky rozhodně neodchází, ale naopak si zabezpečil dostatek nástrojů k tomu, aby mohl v nejbližších letech politiku země ovlivňovat, a to včetně procesu výběru a zvolení kandidáta na prezidenta země. Tento způsob odchodu je zárukou kontinuity i ochrany vlastních zájmů v souvislosti s budoucí ztrátou moci, tj. odchodem skutečným, který je – jak Nazarbajev chápe – nevyhnutelný i vzhledem k jeho věku. Není přitom náhodou, že v pozici předsedy Bezpečnostní rady státu bude mít bývalý prezident k dispozici především bezpečnostní aparát.
Nazarbajev si vytvořil dostatečný prostor pro nalezení následníka – do nových prezidentských voleb zbývá jeden rok. Také se vybavil prostředky, jak tento proces, který bude nepochybně zákulisní či parapolitický, moderovat a dál ovlivňovat. Jeho výsledek je ale samozřejmě zatím nejen nejasný, ale také nejistý. Je zde ale i jiný motiv pro řízený odchod po skoro 30 letech. Ten je spojen s tím, že jeho řízenost, časový prostor, který si Nazarbajev vytvořil, umožní Kazachstánu určitý stupeň autonomie od obou velkých sousedů – Ruska a Číny. I když je při hledání následníka zcela obejít nepůjde. V Nazarbajevově Astaně (nyní nově Nur-Sultanu) si sousedství těchto dvou velmocí dobře uvědomují, jak o tom svědčí celkové pojetí zahraniční politiky země. Kazachstán je díky své rozloze i poloze důležitou, ba nezastupitelnou součástí eurasijské integrace (původní myšlenku předložil Nazarbajev v roce 1994), ale také čínského Jednoho pásma, jedné stezky. Hlubší pohled na střední Asii (nejen Kazachstán) mezi Ruskem a Čínou jsem nedávno nabídla v rozsáhlejší analýze.
Nečekaná, ale jistě ne zbrkle zvolená (stačí si všimnout symboličnosti data 19/3/2019 v 19 hodin), rezignace letitého politika samozřejmě hned vyvolala spekulace ohledně relevance „Nazerbajevova modelu“ pro Rusko. Takové úvahy jsou samozřejmě spojeny s tím, že Putinovo ústavní období končí v roce 2024 a podle platné ústavy nemůže znovu kandidovat. S rokem 2024 se Rusko dostává do nového „imitačního“ dilematu. Dávat Vladimiru Putinovi rady ale asi nebylo Nazarbajevovým cílem, i když se to jaksi nabízí. Moskva bude tento model nepochybně ostře sledovat, ale z jiných důvodů než zrovna kvůli vnitropolitické inspiraci. I když otázku „kdo po Putinovi“ a hlavně „jak“ Nazarbajev svým státnickým krokem ruské společnosti nepochybně (ale poněkud předčasně) položil.