Ondřej Krátký se zamyslel nad možným zpravodajským potenciálem Erdoğanova Turecka, které dnes lavíruje mezi Západem a jeho oponenty.
Recep Tayyip Erdoğan, s nímž se Západ poslední léta celkem sváří, o to usilovněji posiluje svá spojenectví s nezápadními státy. Nejmarkantněji Ruskem a Íránem, ale i s dalšími hráči. Zatímco politici se tváří, že tato spojenectví představují velký problém, může turecký přístup k nim znamenat pro některé západní entity zajímavé možnosti. V první řadě pro zpravodajský aparát Severoatlantické aliance, která (a který) je, jak se dá předpokládat, s ankarskými kolegy v normálním (tj. pragmatickém, nikoli emocionálním) kontaktu. Tento druh kontaktu je přitom velmi pravděpodobně do značné míry vyňat z oficiálních morálních či etických „kréd“ jednotlivých zemí, tj. ne nutně musí vždy sledovat vždy více či méně vládními politikami či politickými ideologiemi (náladami apod.) podmíněný diskurz, a hlavně jeho limity.
Objektivním faktem dál je, že i přes jakkoli vyhrocenou politickou rétoriku té či oné strany a) Turecko stále zůstává regulérním a plnohodnotným členem NATO, paralelně ovšem b) navázalo velmi silnou strategickou spolupráci s mnoha hráči, o nichž chce být Aliance beze sporu co nejpodrobněji informována. V první řadě je to Rusko, dále s vysokou mírou pravděpodobnosti Írán, potenciálně kterýkoli další stát, u něhož Turecko kredit má (resp. historicky vždy mělo či jej svými, od nejrůznějších oficiálních „západního étosů“ se tolik lišícími kroky, získalo anebo má dobré vyhlídky jej získat), zatímco „NATO“ (jako celek či jako – jak je většinově chápáno – anglosasko-francouzský pakt hájící primárně zájmy USA) si o něm může nechat jen zdát.
Tuto skutečnost by měla v potaz vzít každá země, která a) je se Západem a/či Aliancí na štíru a přitom b) se se současným Tureckem rozhodne cokoli – více či méně strategického – koordinovat. Erdoğan může sice vytvářet zdání určitého trendu, nicméně pod tímto povrchovým dojmem nutně existují – do větší či menší míry na Erdoğanovi nezávisle, nekontrolovaně a nekontrolovatelně – dlouhodobě budované vazby, které současného tureckého prezidenta jak předcházely, tak ho dost pravděpodobně i přežijí. Tudíž zatímco se Erdoğanovi protějšci v EU či USA horší nad dodávkami S400 Ankaře a zatímco si Íránci mnou ruce nad společnou vojenskou koordinací s Tureckem proti Kurdům, může kdokoli, vůči komu je příslušná složka turecké armády vázána více či méně „(ne)formálními“ závazky, získat dobrý přehled jak o praktickém fungování špičkových ruských technologií, tak o návycích íránských specnazů cvičených pro boj v kopcovité krajině Kurdistánů obou zemí. A to jen namátkou pokud jde o dvě nejviditelnější, potažmo nejnovější věci.
Tím spíš, že u Ruska či Íránu to samozřejmě nekončí – osobně být hned třeba Madurem, jsem vůči (zvláštní a ahistorické) turecké aktivitě stran pomoci současné Venezuele přinejmenším skeptický. Obecně, tj. jde-li o vůdce jakéhokoli dalšího takového státu (= tedy případného tureckého vojenského spojence, který paralelně je či má šanci se octnout /ano, matematicky jde o průnik dvou množin/ v hledáčku jakékoli západní mocnosti), bych se v podstatě z principu obával, co bude další den. Být Moskvou, nepovažoval bych dodávku jakékoli vojenské technologie do Turecka nutně za výhru, případně bych ji tam posílal upravenou nebo technologicky notně oholenou proti „opravdovým“ kusům, které si nechám doma – anebo s tím, že již pracuji na nové, skokově lepší generaci (což se, v podobě S500, také reálně děje).
Věc může mít ale i svá pozitiva – možná právě tomu, co za informace se díky Turkům podařilo získat (jako neviditelnou stranu jejich jinak poměrně intenzivní koordinace s nejrůznějšími islamistickými entitami v Sýrii a dost možná i Iráku), bylo k dispozici dost podkladů na to, aby si i Západ uvědomil, že sunnitský fundamentalismus nakombinovaný s extremismem velmi hrubého zrna je něco, co ve finále ohrožuje i jej samotný. Všechny tyto prapodivné (a uznávám, vysoce spekulativní) podmíněnosti tak ve finále mohly napomoci i tichému souhlasu, kterého se ve věci eliminace IS a/či al-Qá´idy damašské vládě za strany Západu nakonec dostalo.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Sýrii a Blízkému východu.