Ivo Šebestík míní, že nově zvolená prezidentka Slovenska Zuzana Čaputová dostala do vínku břemeno očekávání těch úplně nejhorších rozhodnutí pro Slovensko i Evropu.
Prostým a přesto velice srozumitelným klíčem k posouzení kterékoliv události ve světě může být seznam jejích příznivců. Kdyby se v Nizozemsku protrhly hráze chránící pevninu před zaplavením vlnami Severního moře, ryby v něm by určitě nebyly proti.
Je to už komické, jak se lidé nespokojení s výsledky demokratických voleb v České republice, jako tonoucí, jenž se stébla chytá, upínají ke každé naději na to, že když už se jim „personálně“ nedaří doma (viz marná naděje jménem Drahoš), že alespoň některá sousední země nabídne příklad návratu k poměrům, v nichž si oni – takzvaní „lepšolidé“ – tak náramně libují. Přání je jim zde otcem myšlenky, naděje, či alespoň iluze a snu o tom, že by se věci přece jenom mohly vyvinout špatně pro národ, Evropu, svět, ale dobře pro jejich patrony. Tedy „korektně“.
Pouhý výčet jmen Čechů, kteří vůbec nepřemýšlejí o souvislostech našeho světa, a kteří okamžitě přispěchali s ovacemi na téma výsledku slovenských prezidentských voleb, dokonale stačí k tomu, aby Zuzana Čaputová ztratila v podstatě „kontumačně“ (ještě ani nenastoupila k zápasu) důvěru občanů doma i za hranicemi (například v ČR). Tedy těch, kteří odmítají nadvládu nadnárodních korporací působící skrze unipolární diktaturu Spojených států a jejich měny. Nepřejí si daňové ráje pro velký kapitál, prudce narůstající nerovnost mezi lidmi i planetárními regiony, eskalaci zbrojení a výdajů na ně sloužící k vykrmení vojensko-průmyslových komplexů Západu. Dokonce jim není po chuti ani rentiérský kapitalismus jako takový, vyděračské sankce USA nahrazující diplomacii a hospodářskou soutěž, uměle vyvolávané konflikty, měření dvojím metrem, mohutné migrační vlny s terorismem jako průvodním jevem, zbytečné války, nespravedlnost a násilí. Neboť přesně takový svět budovaly a udržovaly velký kapitál a politické figury, ke kterým se lidé „lepšího druhu“ tak nadšeně vítající každý rozhodný krok zpátky hlásí. „Dozadu, vpřed už ani krok!“ znělo by asi jejich budovatelské heslo.
Zuzana Čaputová ještě nemá na svém politickém kontě vůbec nic, podobně jako nic neměl ani český kandidát samozvaných „elit“, profesor Drahoš. Přesto se ze zahraničí, například z Německa (a Němci to s Čechy mysleli vždycky po čertech „dobře) ozývají škodolibé hlasy na adresu Miloše Zemana. Ba dokonce došlo i na srovnávání Čaputové s Václavem Havlem, jak by právě tohle srovnání mělo být pro mladou slovenskou prezidentku dobrou reklamou. Nadšená hloupost, se kterou „urození“ našich dnů při sebemenším zvuku mlýnského kola na Kampě okamžitě spěchají se svojí troškou vysušeného obilí do mlýna, je už vskutku pro zasmání.
Tohle rychlé popisování nepopsaného listu papíru, jímž se v jejich očích stává jejich kandidát špatných rozhodnutí, je ale zvláště dobrým vypravěčem celého smutného příběhu. V politickém ohledu za Čaputovou nic není. O to více toho má být ale před ní. Jsouc teprve na startovní čáře, už má u nohou uvázanou kouli závazků vůči těm, kteří od ní očekávají pokud možno ta úplně nejhorší rozhodnutí pro Slovensko i Evropu. Dost možná ani sama netuší, co vše se bude od ní očekávat. Možná o celém rozsahu svého působení zprvu neměl tušení ani Václav Havel, jímž hlásaná pravda a láska se postupně stávaly čím dál tím více karikaturou sebe samých. A dnes je z nich pravý opak a tu a tam i nepokrytá nadávka.
České země (stejně jako většina jiných zemí) mohou nabídnout bohatou paletu lidí, kteří se v minulosti dávné i nedávné nadšeně nebo i fanaticky hlásili k pro zemi a národ nešťastným skutkům. Měli jsme u nás odpůrce Husa i příznivce císaře Zikmunda a potom rozhodné nepřátele „ohavných rebelií“, tedy protihabsburských povstání. Taktéž jsme s lehkostí nám vlastní poskládali členy první „privatizační komise“ (Ditrichštejn, Lichtenštejn, Valdštejn, Slavata a další), jež s ohledem na vlastní kapsu rozdávala majetky ze země uprchlé domácí reformní šlechty, až příliš často šlechtě nově příchozí a cizí. (Zářný to vzor pro autory kupónové privatizace a s ní spřízněných reformních ekonomických katastrof let devadesátých století minulého.) Dále se můžeme pochlubit i účastí některých dobrovolníků na pohřbu zločince Heydricha, souhlasem s popravou doktorky Horákové, podporou bombardování Jugoslávie a ukradení Kosova Srbsku. Seznam dalších ohavností, které u nás doma našly své stoupence, by mohl být nepříjemně dlouhý.
Proto ale člověk asi nemusí propadat smutku, když vidí, že ani moderní časy nejsou uchráněny ostudných rysů minulosti. Neboť člověku není nic lidského cizí. Při bližším ohledání zmíněných případů z minulosti ale nakonec vidíme pořád jeden a týž příběh, jenž se dědí beze změny, pouze s dobovými úpravami, z generace na generaci. Je to příběh služby cizím zájmům, ovšem s důkladným přihlédnutím (a zpravidla i pohotovým nastavením vlastního měšce) k zájmům vlastním, osobním či skupinovým, možná stavovským či kastovním, velmi málo užitečným zemi a občanům, ba přímo jim škodlivým.
Svým způsobem je možné novou prezidentku Slovenska spíše litovat, neboť tito lidé jí v den její volby svojí podporou vložili opravdový danajský dar do prezidentské kolébky. Co bude jako prezidentka konat, bude jen stěží pocházet z její hlavy. Právě tak, jako by tomu bylo u Jiřího Drahoše, kdyby v klání se Zemanem uspěl. Lidé s určitou příznivou image ve tváři, ale bez politických zkušeností, jsou vítanou kořistí nikým nevolených struktur, které hledí udržet status quo, jenž jim osobně vyhovuje a který se chystá v sobě zahrnout mimo jiné i vynucenou spotřebu a ještě větší míru zadlužování lidí a k tomu cenzuru skrytou pod falešnými leč průhlednými maskami „ochrany korektnosti“. Čím hůře pro svobodu a demokracii, tím lépe pro ně. Dokud byli odborně nezkušení lidé cíleně posazováni na ministerské židle (Parkanová, Stropnický a desítky dalších), bylo to „jen“ špatně. Ve chvíli, kdy tato praxe zahájila útok i na prezidentské úřady (Macron, Čaputová), je to špatně mnohonásobně. Teď už jenom schází nasadit amatéra na místo boží a bude vymalováno.
Být vyvolen k tak vysoké funkci bez předchozího pozvolného postupování po jednotlivých příčkách politického žebříčku tak trochu připomíná obětování jinochů a panen, které kněží Aztéků shazovali do hluboké studny. Měli po prudkém nárazu na vodní hladinu a následném utopení rozmlouvat s bohy a žádat jejich přízeň pro ty, kteří je shodili dolů. Opravdu, stát se oblíbencem a vyvolencem osob, které chtějí jednomyslný návrat ke stoprocentnímu lokajství země a národa vůči cizím mocnostem, ve kterých se shlédli v domnění, že se mohou cítit být s nimi pokrevně spřízněni, není nic záviděníhodného. Zuzana Čaputová se tak díky nim stává terčem kontroverze, aniž ještě obdržela klíče od své prezidentské kanceláře. Nehledě na drobný detail, a sice že dlouhodobě exkluzívní vztahy mezi českým a slovenským prezidentem, mohou na nějaký čas významně ochladnout.