Adam Votruba píše o tom, jak vypadá situace v některých školách ve Vídni, kde převažují děti bez znalosti němčiny nebo s její slabou znalostí.
Před několika dny jsem měl možnost mluvit s rakouskou učitelkou. Vyslechl jsem od ní zajímavé vyprávění, o které bych se chtěl podělit. Dotyčná žena je vídeňská Češka, učí na prvním stupni základní školy a tento rok má na starosti třetí třídu.
V její třídě je 23 dětí. Není mezi nimi ani jeden rodilý Rakušan, což znamená, že žádné z 23 dětí nemá němčinu jako mateřský jazyk. Učitelka se domluví ve třídě německy pouze s osmi dětmi.
Většina dětí ve třídě je mimoevropského původu. Z těch evropských dětí je zde jeden Maďar, tři Srbové a tuším, že dva Albánci. Ostatní děti jsou původem z Turecka, Afganistánu, Sýrie, Ghany, Nigérie a dalších mimoevropských zemí.
Zajímavé je, že turecké děti se již narodily v Rakousku a představují ve třídě relativně velkou skupinu, přitom ovšem německý jazyk neovládají. Jako úspěšný příklad zvládnutí německého jazyka uvádí učitelka dvě afgánské holčičky, které přišly do země nedávno a během dvou let se naučily německy velice slušně, což přičítá jejich motivaci.
Vznikají pochopitelně i situace, kdy dítě odmítá mluvit, přestože jakž takž německému jazyku rozumí. Dotyčná učitelka mi líčila, jakou měla obrovskou radost, když jistá dívka ve třetí třídě – poprvé za celou dobu školní docházky – pronesla větu v němčině.
Děti nejsou nechány pouze na „pospas“ školní výuce, mají navíc kurzy němčiny, které však, jak se zdá, nezajišťují dostatečnou jazykovou úroveň.
Osobně mě překvapilo, s jakou věcností moje známá popisuje daný stav. Vyprávění o svém učitelském údělu doprovodila úsměvem a konstatováním: „Někdo to dělat musí.“ O svých pocitech nehovořila, nicméně dalo se vytušit, že daný stav je pro ni frustrující.
Tolik tedy z jejího vyprávění.
To, co jsem slyšel, vybízí k jistým znepokojivým otázkám a většinu z nich zde nebudu uvádět. Nemohu se však ubránit vzpomínkám na diskuze, které jsem před čtyřmi lety vedl se stoupenci vstřícné imigrační politiky. Vybavuji si diskutujícího, který opakoval: „Pojďme se shodnout na tom, že uprchlíkům je třeba pomáhat. Potom pojďme diskutovat o tom, jak je integrovat.“
Já a dva další kolegové (byli jsme menšina) jsme se ptali, jak velké množství lidí je možné přijmout, jak velké množství lidí je možné integrovat. Namítali jsme, že integrace imigrantů je i otázkou jejich počtu a že neexistuje tak dokonalá technologie, která by umožnila integrovat libovolné množství přistěhovalců. Byli jsme pochopitelně za xenofoby. Otázka, jakou roli hraje ochota imigrantů se asimilovat, byla považována už vůbec za absurdní. (Proč by se někdo stěhoval do země, kde se nechce integrovat?)
Při vyslechnutí uvedeného příběhu se tyto otázky vrací: Jak integrovat děti do rakouské kultury, když se německy nedomluví ani s rodiči, ani se spolužáky? Jak nepochybovat vůbec o smysluplnosti takového počínání? Ano, vím, co by mi kolegové ve zmíněné diskuzi odpověděli. Nechci však s nimi zapřádat smyšlenou polemiku.
Člověk se může dostat k hodnověrným či méně hodnověrným informacím o školách v západních zemích, kde děti s imigračním pozadím převažují nad těmi domácími. Se zprávou o třídě, kde není ani jedno dítě z nepřistěhovalecké rodiny, jsem se však zatím nesetkal. Zjevně však už k takovým situacím dochází.