Dnešní nedělní hudební seriál Jana Schneidera provede čtenáře dalšími třemi skladbami. Tentokrát nebude chybět ani Šostakovičovo Jazzové album.
Česká kontrabasová škola, to je ve světě jazzu skutečně pojem. Nejen Jiří Mráz, nebo Miroslav Vitouš, ale i fantastický, byť zdaleka nikoliv tak známý Jan Arnet. Emigroval dramaticky v roce 1965, za rok už nahrával se Sonny Stittem, později s Booker Ervinem a zejména s famózními The Jazz Messengers slavného bubeníka Arta Blakeyho. Už to samo o sobě je výčet udivující. Ale! V roce 1968, tak plodném a tvůrčím v celém hudebním světě, že by se o něm dalo mluvit jako o jakési „hudební osové době“, Jan Arnet nahrál se skvělým bubeníkem Chico Hamiltonem skladbu MSP. Proč to vzrušení? Protože již po prvních tónech altsaxofonisty Stephena Pottse jsme najednou doma, a to doslova. Jsme najednou na hradu Houska, kde Plastici nahrávají jen o pár let později svou první desku, a Vráťa Brabenec zde vytvoří neopakovatelnou perlu, improvizaci na Bondyho text „Okolo okna“. To souznění je neuvěřitelné, ale v určitých kruzích to považujeme naopak za normální. To souznění, to je společné dýchání (con-spiro – odtud Jazz Khonspiracy, kde samozřejmě Vráťa nemohl chybět). Napsal jsem „na hradu Houska“ a hned se mi vybavil Fanda Pánek, jehož veršů vás nemohu ušetřit: „V temných lesích / v hradu Houska / kněz Karásek / zákon louská / zpívá přitom o Bohu / rád mu v tom pomohu“. (Sváťa Karásek tam totiž tehdy dělal kastelána, proto tam Plastici nalezli azyl.)
Ale zpět k Chico Hamiltonovi a jeho skvělému basistovi Janu Arnetovi. Tuto skladbu se vyplatí poslouchat „od basy“. Zpočátku si jistě bystře všimnete neobvyklého patternu Hamiltonovy hry na činel, ale pak hned přilněte sluch k té base, protože to, co Arnet předvádí zhruba od poloviny skladby, to je skutečně nejvyšší světová kontrabasová třída, to je lahoda, rytmicky, dynamicky, kreativně. Už dost, obrázek si udělejte sami, ale já jsem se nějak musel vykecat ze svého nadšení, které se opakovaným poslechem nemenší, spíše naopak. To je přímo zdroj energie, jen se uvolněte, ucítíte to proudění!
Gil Evans je další z jazzových „Velkých Synů“, už jen proto, že propojoval dva z nejmilovanějších světů: jen smrt Jimmy Hendrixe zabránila jeho hraní s Milesem Davisem, kterýžto projekt vymyslel právě Gil Evans. Když pak v Praze orchestr Gila Evanse hrál Hendrixovy Gypsy Eyes, štípal jsem se do tváří, zda se mi to nezdá: byly vlhké. Evansova aranžmá patří k důvodům, proč bylo prima se narodit. Poslechněte si Las Vegas Tango. Kdo má rád filigránské hudební barvy, propadne zcela. Zkuste odolat!
Na závěr opět něco extraordinérního. Napadá mě otázka – poslouchal Nino Rota Dmitrije Šostakoviče? Nu, poslechněte si sami Šostakovičovo Jazzové album. Klavírní koncert napsal v roce 1933, první suitu pro jazzový orchestr v roce 1934, druhou v roce 1938. Premiéry měla ta díla v roce napsání. Nějak mi to neštymuje s obecnými představami o kulturním dění v SSSR, asi nejsem dostatečně indoktrinován dějeBisem, nebo co.