Vítězslav Betlach měl možnost rok žít a pracovat v dělnické profesi ve dvou zemích Latinské Ameriky. Jaké zkušenosti si odsud přivezl?
Po nějaké době sumírování a urovnávání myšlenek jsem se rozhodl, respektive se mi naskytla příležitost, veřejně se zde podělit o svoje zážitky a dojmy z mojí téměř rok trvající anabáze po zemích Jižní Ameriky, kterou jsem podnikl před třemi lety. Kdo se právě teď nadchl, že se rozepíšu o fenomenálních přírodních krásách a kulturním dědictví tohoto kontinentu, tak toho bohužel zklamu. Nicméně jako kompenzaci bych zde rád nabídl svoji, turistickými katalogy nepřikrášlenou, osobní zkušenost s každodenní realitou života v Peru a v Kolumbii. Z politicko-ekonomicko-sociálního hlediska jsem měl totiž v těchto státech dost jedinečnou možnost, alespoň tedy pro našince, vyzkoušet si život ve společnosti, která je zcela ve vleku neoliberální ideologie, a to takovým způsobem, který kdekoliv v Evropě (zatím) naštěstí nemáme možnost poznat. Systém, který v těchto zemích vládne bych bez okolků nazval “reálným neoliberalismem“, protože veškeré neoliberální teoretické poučky hlásané nejen českou pravicí jakožto samospasitelný návod na všobecnou prosperitu, jehož totální aplikaci do společnosti bohužel (já říkám díkybohu!) v Evropě stále ještě jakž-takž brání existence zbytků sociálního státu, jsou v těchto jihoamerických zemích převedeny do reality.
Maximálně volný trh
Parlamentně demokratické pravicové režimy v obou státech jsou ve všech ohledech příkladnými spojenci a prosazovateli vůle svého severoamerického patrona, jehož vojenské základny jsou zárukou jejich stability. Zejména Kolumbie v tomto ohledu vyvíjí horlivou aktivitu a je za to Západem s USA v čele v rámci regionu piplána coby výkladní skříň kapitalismu, která má nastavovat zrcadlo chávistické Venezuele.
Pokud jde o ekonomiku, tak ta zde má na své straně takové trumfy neoliberalismu, za které pravice v , “socialistické“ Evropě musí stále ještě úporně bojovat. V Peru i v Kolumbii je alfou i omegou maximálně volný trh. Jestli chcete u dálnice prodávat hamburegy nebo suvenýry, vyrábět náramky, přeprodávat na ulici cokoliv, co nakoupíte o sto metrů dál v hypermarketu, otevřít si restauraci nebo večerku… tak v tom vám opravdu nikdo, a už vůbec ne stát, žádná omezení klást nebude. Pro provozování živnosti je v Kolumbii pouze potřeba registrace na obdobě našeho živnostenského úřadu, v Peru ani to. Stejně tak podnikatele stát neomezuje žádnými hygienickými ani jinými nařízeními či regulacemi, které buďto neexistují, nebo je jejich prosazování a kontrola natolik vágní, že je nanejvýš symbolická. Faktická neexistence jakýchkoliv pravidel a regulí se ale netýká pouze ekonomických aktivit. Stejně tak se nikdo nezajímá o to, kde z čeho a jak si postavíte dům, nebo v jakém autě jezdíte. Nejeden libertarián by jistě zaplakal štěstím při zjištění, že v těchto končinách nevedou, až sem tam na nějakou tu STOPku, ani dopravní značky. Že by to ale bylo ku prospěchu věci, tak to bohužel potvrdit nemůžu…
Stejným způsobem je zde přistupováno i k otázce daní. Ty se oproti nám známým poměrům v dost omezené míře týkají v podstatě jen státních zaměstnanců, soukromého sektoru se týkají jen teoreticky. Všudypřítomní pouliční (pře)prodavači čehokoliv stát nezajímají a čím větší firma nebo korporace je, tak tím víc je v tomto ohledu z principu nepostižitelná.
Na rozdíl od Evropy má v Peru a v Kolumbii stále ještě stěžejní význam primární výrobní sféra, tedy těžba. Peru disponuje širokou škálou surovin, od mědi přes dřevo až po ropu, Kolumbie pak (kromě dalších surovin) představuje světovou špičku v zásobách uhlí. Zcela v duchu neoliberálních zásad je těžba (i když lépe by to vystihl asi výraz „rabování“) plně pod kontrolou soukromých, povětšinou zahraničních, těžebních společností, které ve své všestranně blahodárné činnosti nejsou nijak omezovány. Pozemky, na kterých těžba probíhá a především samotné vytěžené suroviny jsou pak nedotknutelnou ,,propriedad privada” – soukromým majetkem těžebních společností který není státem nijak spochybňován ani omezován, stejně jako fakticky nejsou zdaněním ohrožovány zisky, které z nich korporacím plynou. Jediné proti čemu kolumbijský a peruánský stát populisticky na oko bojuje je nelegální těžba. Vlády propagandisticky šermují statistickými údaji o tom, o kolik procent byla nelegální těžba snížena, avšak nahlas už neřeknou, že snižování černé těžby probíhá tím způsobem, že když je nějaká nelegální těžební aktivita objevena, tak je prostě jen dodatečně zlegalizována…
Bohatství nepřekápává, vypařuje se
Vzhledem k enormním surovinovým zdrojům a stejně tak enormním korporátním ziskům, jejichž neomezenému generování nestojí v cestě žádné limity v podobě ekologických nařízení nebo civilizivaného zákoníku práce by se dalo na základě pravicové teorie o ,,překapávání” bohatství od shora dolů naskrz celou společností, oprávněně očekávat, že životní úroveň v Kolumbii a v Peru bude směle konkurovat Švýcarsku. Těžko říct, kde se stala chyba, ale už jen při letmém pohledu dojde i ne příliš bystrému jedinci, že toto korporacemi hromaděné bohatsví ani tak moc nikam ,,nepřekapává“ jako se spíš nenávratně vypařuje…
Ale abych nezůstal jen u komplexního a u států třetího světa víceméně předpokládatelného popisu jejich ekonomické politiky, tak realitu neoliberálního ráje ještě víc přiblížím na příkladu svojí osobní pracovní zkušenosti z fabriky na boty v peruánské Limě.
Pravicový teoretik by jistě zajásal jak je zde vycházeno vstříc požadavku na maximální flexibilitu trhu práce, protože v první řadě tu neexistuje nic takového jako, byť jakákoliv, pracovní smlouva.
Stejně tak vás nepřekvapí žádný otravný bezpečák, protože ochranné pomůcky se tu taky nevedou.
I pracovní doba je potřebám trhu také mimořádně nakloněná – 12 hodin denně, šest dní v týdnu. V továrně, kde jsem pracoval byl provoz pouze na jednu směnu, ale jako všude jinde i v této limské čtvrti byly podniky, ve kterých se pracovalo i přes noc, přičemž fascinující bylo že zaměstanci se na směnách nestřídali, ale jak na denní tak i na noční turnus chodili pořád ti stejní pracovníci.
Když jsem ze svých kolegů chtěl vytáhnout nějaký typ na výlet, tak mi všichni svorně sdělili, že vlastně ani o ničem neví, protože na cestování, a to i po nejbližším okolí, jaksi nemají ani peníze ani čas… Něco jako dovolenou totiž někteří z nich měli naposledy před pěti lety, jiní nikdy. Ti, kteří ji kdysi dávno měli, tak samozřejmě neplacenou, protože dovolená je v Peru vyhrazena pouze státním zaměstnancům, v soukromém sektoru představuje benefitovou úlitbu ze strany zaměstnavatele, která v žádném případě není samozřejmostí. Stejný případ je nemocenská. Odvody na sociální pojištění také neexistují, protože v první řadě neexistuje celý podpůrný sociální systém jako takový.
Dostávám se tím opět k otázce neoliberální teorie versus realita. Prakticky jsou v tomto prostředí splněny všechny podmínky, které pravice vyžaduje k tomu, aby bylo dosaženo maximální liberalizace ekonomiky, a tím údajně i podmínek k dosažení celkového blahobytu společnosti.
Necelých šest tisíc měsíčně bez zdravotního pojištění
Osmihodinová pracovní doba, pětidenní pracovní týden, odvody daní, povinnost zaměstanavatele spolupodílet se se zaměstanancem na platbě zdravotního a sociálního pojištění, nárok na placenou dovolenou a vyplácení nemocenské – na tato ,“socialistická zla“ naše pravice soustavně demagogicky svaluje vinu za všeobecně mizerné české mzdy. Jak rádi by prý nebozí zaměstnavatelé svým saměstnancům zaplatili daleko víc, avšak kvůli státu jim samým jen tak tak zbyde na chleba.
No, vzhledem k tomu, že jak jsem měl možnost na vlastní kůži poznat, v Peru nic z těchto povinností a omezení pro zaměstnavatele neexistuje (vylepšit by se to dalo asi už jen tím, že by makali i v neděli) tak by se, podle pravicových představ dalo důvodně očekávat, že Peruánci budou vydělávat každý měsíc těžký balík. Jenže, zase je asi něco špatně…
Za celou tuto rachotu byla mzda 850 solů, což je celých úžasných 5900 Kč. Tato částka byla zároveň ustanovena jako minimální mzda, přičemž v Peru funguje nepsané pravidlo, že na minimální mzdě se začíná téměř v jakémkoliv zaměstnání a mzda se časem zvyšuje. Nicméně tento kariérní vzestup mívá dost často svůj limit někde lehce nad tisícem solů a kdo dosáhne na dvojnásobek minimální mzdy, tak platí za honoraci.
Někdo by mi teď mohl zkusit zaargumentovat, že nízkým peruánským platům jistě odpovídají i přiměřeně nízké ceny. Jenže tak tomu není ani omylem. Ceny základních potravin se jakousi náhodou pohybují na úplně stejné úrovni jako v ČR s nějakou tou odchylkou nahoru nebo dolů (většinou ale spíš nahoru), všechno ostatní – oblečení, elektronika, věci pro domácnost, hygienické potřeby – je dražší. K nezanedbatelným výdajům navíc oproti ČR je třeba přidat například výlohy za zdravotní péči, která je kompletně v rukou soukromých byznysmenů a začíná na osmi solech (asi 56 Kč) za pouhou konzultaci. Následná léčba se pak opět pohybuje v našich cenových hladinách, avšak s tím podstatným rozdílem, že je třeba počítat s plnými cenami bez spoluúčasti pojišťovny. Jistě, soukromé zdravotní pojišťovny zde nabízejí své služby, ovšem s necelými šesti tisíci měsíčně není zrovna překvapivé, že drtivá většina místních si místo zdravotního pojištění raději koupí o trochu víc brambor a rýže.
S tristními možnostmi tamní kupní síly obyvatelstva jde ruku v ruce také kvalita výrobků a služeb, která je, vzhledem k tomu, co si místní za svoje mzdy můžou dovolit, velice průměrná až mizerná.
Poučka o tom, jak sítem trhu projde jen to nejkvalitnější a celkově nejlepší tímto tedy při střetu s realitou taky bere rychle za své.
Nerovnosti jako další “vymoženost” svobody
Jako příklad jsem poněkud více přiblížil život v Peru, avšak stejné poznatky jsou platné i pro sousední Kolumbii a další jihoamerické státy. Co však v těchto končinách určitě praští do očí, tak to jsou enormně rozevřené sociální nůžky. Jakkoliv se nějakých 80 procent tamních obyvatel pohybuje hluboko pod českým životním standardem, tak na druhou stranu zde existují vrstvy, které už jen svojí okázalostí a luxusem, který vystavují na odiv, předčí cokoliv na co jsme u nás zvyklí. Navzdory těmto extrémům (nebo spíš právě kvůli systému, který tyto extrémy produkuje) je v těchto zemích možné zaznamenat jen velice omezenou sociální mobilitu. Pro většinu obyvatel zde platí, zjednodušeně řečeno, že kdo se narodí v chatrči, tak v chatrči prožije celý život a v chatrči taky umře. Ano, svoje hot-dogy můžou denodenně v prachu u dálnice skutečně prodávat absolutně svobodně, žádný ,,socialistický” stát je buzerovat nebude. Ovšem budou je pro vždy prodávat s vědomím, že nikdy nebudou dělat nic jiného. A je úplně fuk kolik jich prodají a jestli budou u svého stánku stát pětadvacet hodin denně. Vždycky si totiž vydělají akorát tolik, aby pokryli výdaje za nejnutnější životní potřeby.
Našince by při takovýchto vyhlídkách na ,,svobodný” život asi obešla těžká deprese. Naštěstí ale kolumbijský i peruánský režim pracují všemi dostupnými prostředky propagandy na zajištění dobré nálady svých občanů. Ze všech stran, z rádia, televize a plakátů se na vás valí hyperoptimistické fráze a slogany o tom, jak je život v Kolumbii nebo Peru úžasný a na celém světě nenajdete lepší místo, kde byste toužili žít. Tato maškaráda je podtržena cíleně pěstovaným fangličkovým nacionalismem, který je v naší politicky korektní Evropě jen těžko představitelný.
O každodenním životě v těchto končinách, který jsem měl možnost vyzkoušet, bych mohl napsat ještě mnohé, avšak mým cílem tu nyní bylo především zprostředkovat nejdůležitější dojmy z tamního ,,reálného neoliberalismu”, což se mi snad podařilo. Pokud bych měl na závěr z této mé životní zkušenosti provést nějaké celkové shrnutí, tak by bylo asi následující – veškeré pravicové ekonomické neoliberální poučky a teorie platí jen do okamžiku, kdy jsou uvedeny do praxe.
