Rozhovor: S europoslankyní a lídryní kandidátky KSČM-Česká levice společně Kateřinou Konečnou jsme hovořili o možnostech reformy EU, Czexitu, o roli lobby v EU, dvojí kvalitě potravin i o tom, proč se nám nedaří prosadit naše zájmy v EU.
!Argument: Začnu trochu obligátně. Čeští občané nejsou příliš aktivními voliči v evropských volbách. V roce 2014 volilo dokonce jen 18,2 % oprávněných voličů, což je značně malé číslo. Vy kandidujete pod sloganem Nenecháme to tak. Jak byste přesvědčila voliče, aby šli volit a že to má smysl?
Kateřina Konečná: Já vím, že občané stejně jako já jsou již strašně unaveni z toho, jak slyší o EU pouze ve spojitosti s nějakými krizemi – finanční, ukrajinskou, migrační, brexitem apod. Do toho po internetu koluje obrovské množství buď vyložených dezinformací, či polopravd a vzhledem k tomu, že je EU pro občany nepřehledným kolosem a víme, že EU má občas tendenci řešit i naprosté banality, tak je pro lidi velmi těžké se v EU orientovat. Ovšem zásadní je, že cca 50 % legislativy, kterou projednává česká Poslanecká sněmovna, pochází z EU. Nemluvě o značném množství dokumentů z EU, které se rovnou stanou součástí české legislativy. Pokud tedy chceme mít vliv na zákony, které v České republice platí, musíme začít v Evropském parlamentu. Jít volit pouze do Poslanecké sněmovny, a nikoliv do Evropského parlamentu, znamená udělat domácí úkol pouze na půl.
!A.: Naši čtenáři znají dobře Vaše názory ohledně Brexitu, protože jste na toto téma pro nás psala. Jak hodnotíte současný stav kolem britského odcházení z EU i s ohledem na hlasy v Česku o „exitu“ jako řešení problémů?
K.K.: Obávám se, že debatám o Brexitu vévodí dvě chybné myšlenky. Odpůrci Brexitu většinou dříve nebo později projeví svůj názor, že občanům by nemělo být umožněno udělat tak zásadní rozhodnutí a berou to jako důkaz o tom, že referenda jsou v demokracii naprostou zbytečností. To má dva paradoxy. Prvním je, že nejvíce by s tím souhlasil velký kritik EU Václav Klaus a druhým samozřejmě je, že Česká republika referendum o EU měla před 15 lety. Příznivci odchodu Velké Británie z EU (a tedy i Czexitu) se zase domnívají, že britské odcházení nevychází kvůli EU. Nemám problém EU kritizovat, když je tato kritika oprávněná, ale byť jen velmi letmý pohled na britskou politickou scénu odhalí, že Brexit byl a je blokován samotnými Brity. Domnívám se tedy, že jako vždy je nutno vidět situaci s nadhledem a bez zabarvených brýlí. Referenda jsou normální součástí demokracie, ale problém se objevuje ve chvíli, kdy se ukazuje, že žádná z politických stran nemá de facto žádný plán postupu, což na britské scéně způsobuje naprostý chaos.
!A.: Dobře, ale proč ne Czexit? Jak říkáte, Brexit skutečně střízlivě viděno není reklama na Czexit, ale hlasy pro něj nelze zcela přehlížet. Vedle toho i EU na hladkém Brexitu samozřejmě nemá zájem, byl by to příklad a ty, jak víme, táhnou. Politici standardně reagují, že „exit“ není řešení a že problémy se musí řešit reformou. Myslíte si, že současná EU je reformovatelná a jak aspoň v základním obrysech?
K.K. To je samozřejmě otázka, která mě osobně velmi trápí a vedla k mnoha bezesným nocím. Osobně se domnívám, že pokud jako politik vidím možnost, kterak je možné docílit toho, že budeme řešit globální problémy typu terorismus, globální oteplování, daňové ráje, minimální evropskou mzdu v rámci nějakého uskupení, pak bychom se měli snažit udělat všechno proto, abychom v řešení těchto problémů uspěli. Doufali jsme v to, že tím místem bude OSN, ale to bude trvat desetiletí, než začne po další desetiletí řešit otázku vlastní reformy a já tedy neznám jiný subjekt, který by umožnovat řešit problémy společného zájmu. Ano, EU je řeší už přespříliš a zdaleka ne tak efektivně, jak bych si přála, ale já prostě odmítám odejít od možnosti, kterak udělat lidem život lepší.
EU se musí změnit, jinak je odchod Velké Británie z EU pouze začátkem. Je nejvyšší čas omezit pravomoci Evropské komise, dát přímo volenému Evropskému parlamentu zákonodárnou iniciativu a také je nutné navracet některé pravomoci členským státům. EU musí znít hlas občanů a občané musí vidět a vědět, že je EU slyší. Jedním ze způsobů, jak toho docítil, jsou evropské občanské iniciativy, které měly vybudovat most mezi občany a EU a dát lidem možnost navrhovat legislativu. Musíme omezovat moc korporací, a i na půdě EU řešit sociální otázky.
Ano, bude to obrovské množství práce a moc dobře vím, jak složitá bude. Já však do ní chci vložit naprosté maximum. Nový Evropský parlament znamená i novou Evropskou komisi a nové možnosti. Vládnoucí koalice lidovců a sociální demokratů dostane velmi pravděpodobně na frak, a to otevře možnost do té doby menším (spíše levicovým) skupinám.
Chápu tu otázku, chápu ty obavy, ale já mám oči otevřené a vidím, čeho chci docílit a vnímám to tak, že tohle je jedna z posledních možností učinit EU demokratičtější a sociálně spravedlivější.
!A.: Boj proti dvojí kvalitě potravin v EU zůstal v půli cesty. Myslím, že by české občany zajímalo, proč vlastně? Proč se nepovedlo prosadit danou směrnici ve znění, které by problém řešilo a nevedlo jen ke kosmetickým úpravám?
K.K.: To je otázka, ve které se zračí všechny problémy EU a má několik úrovní. První problém byl v tom, že česká vláda nebyla schopna v příslušných institucích vysvětlit, že dvojí kvalita je pro nás obrovský problém, který ukazuje na nerovnosti na evropském trhu. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, popř. česká diplomacie, která prostě nedokázala na Radě najít spojence pro prosazení národních zájmů, a to dokonce ani u spojenců V4, jako je Rakousko, které bylo přímo proti zrušení dvojí kvality. Významné členské země, jako Německo, tak nakonec naslouchaly spíše svým obchodním řetězcům, které samozřejmě chtěly co nejnižší náklady a největší zisky. Druhý problém spočívá v tom, že z textu navíc pod tlakem přímo nevolené Komise vypadl dokonce i požadavek na označování rozdílného složení. Zdůrazňuji, že se tak stalo až po závěrečném trialogu (jednání zástupců tři hlavních institucí EU), netransparentně a v zákulisí. To je jasné selhání české komisařky Jourové. Třetí problém spočíval na půdě Evropského parlamentu. Já jsem třeba před hlasováním předstoupila před celou svojí frakci GUE/NGL, která má 52 členů, a tak dlouho jsem na ně apelovala a vysvětlovala jsem jim situaci, až jsem přesvědčila naprosto drtivou většinu své frakce. Frakce GUE/NGL tak byla díky tomu JEDINOU politickou frakcí, která se postavila (s výjimkou jednoho jediného poslance) naprosto jasně proti dvojí kvalitě. Frakce, ve kterých jsou ANO, KDU-ČSL a TOP 09, ODS, ČSSD, Svobodní, byly rozdělené. Dokonce i většina frakce Le Pen a Salviniho, do které se tak těší SPD, hlasovala pro zachování dvojí kvality. Jediná KSČM dokázala zabezpečit, že se naše frakce dvojí kvalitě postavila, že jí záleží na důstojnosti českých občanů a umí za jejich zájmy bojovat.
Strženo podtrženo – všichni slibovali, nikdo nic nedělal a pak se řeklo, že to Brusel zase zpackal. Já mám svědomí čisté, ale kvůli tragickému výsledku mě to nijak nehřeje. Nehodlám se však vzdávat a chci to dotáhnout do konce.
!A.: Tady ovšem vzniká ještě další otázka, která míří z části i na smysl členství v EU. Jaké máme podle Vašich zkušeností z centra jedné z hlavních evropských institucí postavení jako země a jako region v rámci EU po 15 letech členství v Evropské unii? Ona totiž představa, že pro řadu zemí a jejich reprezentantů je vážně v pořádku mít různé standardy na jednom trhu vypadá dost podivně.
K.K.: To máte samozřejmě pravdu, ale já to považuji jako důkaz toho, že neumíme prosazovat v EU naše zájmy. A to očividně na všech úrovních EU. Pokud pouze KSČM dokáže zajistit hlasy pro tak pro Českou republiku zásadní téma, tak je opravdu něco hodně špatně. To není o tom, abychom to “Evropě oslazovali“, jak chtělo české předsednictví za Topolánka, ale abychom projevovali elementární schopnost bojovat za své zájmy. Všichni víme, že Česká republika (respektive celá střední a východní Evropa) má v Bruselu jeden velký problém – není slyšet. Nejsme schopni vytvářet aliance, neumíme lobbovat, nemáme dostatečné množství Čechů v hlavních institucích, a pokud je tam máme, komunikace státu s nimi vázne apod. To všechno vytváří atmosféru, ve které se cítíme osamocení a jsme rádi za Visegrádskou čtyřku, která nám pomáhá si uvědomit, že v tom alespoň nejsme sami. Uzavřít se do prostoru, ve kterém se cítíme dobře, ovšem očividně nestačí a přehlasování u migračních kvót (kde s námi nebyly na jedné straně ani všechny státy V4) to jasně dokazuje.
Nejde přitom jenom o české státní instituce, ale i o české firmy a uskupení. Údaje zpravodajské serveru Politico.eu mluví zcela jasně. Jenom v roce 2016 lobbisté vynaložili 1,7 miliard eur, aby v EU prosadili své zájmy a byli slyšet. Zásadní problémem je, že 95 % této částky pocházelo ze zemí, které se staly členy EU před rokem 2004. To tedy znamená, že Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko se podílely na výdajích na lobbing pouhými pěti procenty. V žádném případě nechci hájit lobbing, jakožto správný nástroj prosazování zájmů (i když je nutné vnímat rozdíly mezi tím, když to dělají nadnárodní korporace či třeba národní sdružení), ale realita je taková, že když v Bruselu nejste a nelobujete, tak zcela logicky nic nezískáte.
Často se v EU bavíme o dělících liniích – sever a jih, východ a západ, staré členské země a nové členské země, země průmyslové a země rurální apod. Jsem stále více přesvědčena, že Česká republika si za své postavení v EU může to značné míry sama. Je pasivní a chybí jí silný tah na branku. Když nevíme, co vlastně v EU chceme, tak se nemůžeme divit, že nic nezískáme a nikdo neví, co od nás čekat. Naše firmy vytřeštěně koukají na evropskou legislativu a ani ve snu by je nenapadlo, že by se jí mohly pokusit samy ovlivnit. Když se chováme jako hadrová panenka, tak se tak s námi bude i zacházet. Potřebujeme nebát se bít za svoje zájmy a je jedno, jestli jde o český stát, či o české firmy a jiné české subjekty. Například české odbory (myšleno primárně ČMKOS) odvádějí v tomto ohledu excelentní práci a jejich materiály jsou obrovskou inspirací pro moji práci.
!A.: EU si nedávno došlápla na velké internetové platformy Google, Facebook, Youtube a další kvůli autorskému právu. Odhlédnu teď od kritizovaných dopadů pro internetovou svobodu. Můžeme aspoň jásat nad tím, jak se EU bude konečně věnovat regulaci nadnárodních korporací v řadě jiných oblastí, a tak aby to bylo ve prospěch občanů EU, kteří si jaksi nemohou zaplatit žádné lobbisty?
K.K.: Abych parafrázovala slova Rutgera Bregmana z konference v Davosu, o čem musíme mluvit a co musíme vyřešit jsou daně, daně, daně a všechno ostatní jsou kecy. Ano, EU se nebojí dělat rozhodnutí proti technickým gigantům, dokonce jim ráda dává velmi tučné pokuty a teď prý vyšetřuje Apple. Dokud se však nezmění fakt, že Google platí v České republice daně v hodnotě 8 milionů korun, když u nás vydělal přes 5 miliard korun, jelikož většinu přiznává v Irsku, tak to jsou všechno jenom kecy.
!A.: Pohled na mezinárodní situaci v posledních letech není, řekněme, nijak růžový. Zvyšují se výdaje na zbrojení, zvyšuje se napětí mezi velmocemi a celkově se sekuritizuje politika, Je Evropská unie v roce 2019 stále onen mírový projekt pro Evropu?
K.K. Obávám se, že se stačí podívat na jedno nedávné hlasování. To bylo o zřízení Evropského obranného fondu, který je jen krycím názvem pro tunel, kterým potečou peníze občanů evropským zbrojařům. V období 2021–2027 má být jeho rozpočet více než 300 miliard korun a je jasné, že tyto prostředky budou chybět v civilních kapitolách evropského rozpočtu. Proti hlasovali pouze zástupci KSČM a europoslanec za Svobodné, jelikož ti hlasují proti všemu, kromě mezinárodních obchodních smluv. Zástupci ČSSD, ANO, KDU-ČSL a TOP 09 nezaváhali a podpořili, aby poprvé ve své historii organizace, která dostala Nobelovu cenu míru, investovala do zbrojení. Pro úplnost dodávám, že ODS se zdržela kvůli tomu, že se příliš bála toho, aby tento fond nebyl interpretován jako krok proti NATO. To jsou ty chvíle, kdy je těžké zachovat si chladnou hlavu, jelikož se zbrojařská lobby i díky hlasům zmiňovaných stran konečně dočkala a sáhne si na evropské dotační peníze. Všichni, kteří si přejí mírový rozvoj našeho kontinentu a planety, se logicky tohoto vývoje obávají, protože militarizace Evropy vždycky vedla k válečnému konfliktu, a nikoliv k jeho odvrácení, takže proč by tomu dnes mělo být jinak? Nové zbraně se potřebují vyzkoušet a lobby bude tlačit, aby se spotřebovaly a vyvolaly větší poptávku. Mír nás zdá se již opravdu definitivně omrzel a teď přišel čas na to, aby i mírové mezinárodní organizace začaly investovat do zbrojení. Toto bezprecedentní rozhodnutí znovu přispěje ke značné nestabilitě našeho již tak velmi zkoušeného světa a otevírá cestu k nové celoevropské armádě, která by koexistovala vedle NATO.
!A.: Několikrát jsme obě zmínily roli lobby v Evropské unii. Nedávno se objevila zpráva ohledně role korporativní lobby v EU, která má podle ní „neuvěřitelnou“ moc ovlivnit práci EU. Přitom se stále více kritizují referenda, což vedle sebe vytváří dost zahořklý mix – mocné mimo-demokratické vlivy na jedné straně a odmítání přímé demokracie na druhé. Máte nějakou představu o konkrétnějším řešení lobbyismu v EU?
K.K.: Ano, tohle je přesně to, co primárně podkopává EU. Nejsou to ani tak lži Farage, ale to, že například v roce 2016 měla Evropská komise spojení na 560 lobbistických skupin. Z toho 92 % těchto skupin reprezentovalo zájmy byznysu a jen 4 % organizací byla označena organizací Corporate Europe Observatory, která se primárně zaměřuje na odhalování vlivu lobbistických skupin v EU, za skupiny veřejného zájmu a ony 4 % tvořili například zástupci univerzit. Koho tedy asi Evropská komise více poslouchá a kdo má větší vliv na vytváření legislativy, která ovlivní životy nás všech?
Na jméno José Manuel Barroso si jistě všichni pamatujeme. Bývalý portugalský premiér se stal v roce 2004 předsedou Komise a tuto pozici opustil až za celé desetiletí, kdy předával štafetu současnému předsedovi Junckerovi. Barroso se významně podílel na chodu EU v době finanční krize a prosazoval tvrdou politiku škrtů. Goldman Sachs je název rovněž velmi známý, za kterým se skrývá globální investičně bankovní společnost, která vydělala neuvěřitelné množství peněz na finanční krizi, jíž podle všeho sama do značné míry spustila, nebo tomu minimálně velmi výrazně napomohla. A co mají Barroso a Goldman Sachs společného? Barroso nyní pracuje ve vysoké funkci v Goldman Sachs International a jako poradce v Goldman Sachs. Barroso se očividně bál, že se v politickém důchodu bude nudit, a tak přijal přes 20 funkcí v oblasti umění, vzdělávání a byznysu. Účastnil se Mezinárodního ekonomického fóra a kontroverzní konference v Bilderbergu. Všechny tyto aktivity však musela posoudit Komise, aby nedocházelo ke střetu zájmů. Od 1. května 2016 se už Barroso na ničí názor ptát nemusel a začal klidně pracovat u společnosti, která má za sebou už desítky skandálů. Jakožto předseda Komise musel Barroso uklízet, co tato společnost světové ekonomice nadrobila, a to vyvolává značné otázky o podjatosti bývalého předsedy a jednání, pokud ne vyloženě korupčním, tak minimálně morálně velmi pochybném. Barroso podporoval pumpování peněz do bank, které ztratily značné množství svého kapitálu, a to právě kvůli tomu, že Goldman Sachs naletěly. Tomu se říká problém „otočných dveří“ – buď jste ze světa velkého byznysu a jdete pracovat do Komise, anebo si v rámci politické práce zařídíte teplé místečko v nějaké nadnárodní korporaci. Nikdo si toho moc nevšímá a jelikož Komise pracuje za zavřenými dveřmi, je těžké rozpoznat, kdo hájí zájmy, jaké lobby a už vůbec nikdy netušíme, co jim za to bylo přislíbeno.
Co tedy s tím?
1) Povinný rejstřík transparentnosti: jednání s činiteli Evropského parlamentu, Komise i Rady by mělo být podmíněno předchozí registrací v rejstříku, dodržování etického kodexu rejstříku ze strany lobbistů by mělo být právně vymahatelné a měly by být zavedeny sankce (například pro lobbisty při nesprávném zavedení údajů do rejstříku nebo při zjevném nabádání politiků k porušení jejich etických pravidel). Rovněž by měla být zpřísněna kontrola dat v rejstříku.
2) Úplná transparentnost v expertních skupinách Komise: měla by se zajistit zřetelná a jasná pravidla ohledně členství v expertních skupinách a měly by se přijmout záruky, které by zabezpečily omezení vlivu korporací v těchto orgánech. Podobná opatření by měla proběhnout v Evropských technologických platformách (poradenství ohledně financování výzkumu EU) a evropských agenturách (bezpečnost potravin, léky).
3) Zamezit přesunu bývalých členů Evropského parlamentu a Evropské komise do lobby.
Jakožto kandidátka do Evropského parlamentu jsem pomocí „Závazku transparentnosti“ od Transparency Internacional slíbila, že budu transparentní a etická ve všech svých parlamentních činnostech. Budu tedy zveřejňovat podrobnosti o využívání svých poslaneckých náhrad, přijímat schůzky pouze s registrovanými lobbisty a zveřejňovat svá setkání s nimi online; po odchodu z Evropského parlamentu dodržím přechodné období (cooling-off period). To znamená, že nebudu zastupovat na půdě EU žádnou z organizací registrovaných v rejstříku transparentnosti EU (EU Transparency Register) v době, kdy ještě pobírám přechodný příspěvek a náhrady; budu podporovat vytvoření nezávislého etického dohledového orgánu pro řešení problematiky střetu zájmů, „otáčivých dveří“ a transparentního lobbingu.
V rámci povinnosti jednat ve veřejném zájmu, jak je nastíněna ve smlouvě o EU, musí evropské instituce pokračovat ve změnách svých postupů, především nastolit přísnější pravidla jak pro lobbisty, tak pro politiky a úředníky a vyhýbat se střetu zájmů. EU nesmí dovolit, aby velké korporace mohly udávat směr legislativy společenství a posunovat tak veřejný zájem na druhou kolej. EU musí co nejdříve učinit další kroky na této dlouhé cestě k transparentnosti.
Rozhovor s Kateřinou Konečnou vedla Veronika Sušová-Salminen.