Ivo Šebestík píše o tom, jak se v poslední době výrazně změnil vztah kapitálu k politickým stranám, politikům i demokracii.
Po několik desetiletí nakládali velcí oligarchové a nadnárodní korporace se západní demokracií, dalo by se říci, postaru a tradičními metodami. Využívali prostě přirozeného rozvrstvení politických stran a osobností, které se nějakým způsobem více méně samy v politice vyprofilovaly a prosadily.
Takto hotový materiál korporace, oligarchové a jejich důmyslné nástroje prostě uchopili a převedli od služby občanům do služeb svých. Dělo se tak desítkami způsobů, počínaje prostou korupcí, přes výsluhu báječných míst v představenstvech nadnárodních korporací nebo například v takovém Mezinárodním měnovém fondu či jinde, až po tajná a tučná bankovní konta. Seznam vrcholných politiků, kteří po vykonání svého „úkolu“ našli místo v nějaké dobře zavedené firmě, by byl dost možná nekonečný.
Záleželo pochopitelně vždy na tom, jakou ligu ta která politická strana či osobnost hrála. Někomu možná stačila i hrst ohmataných jednodolarových bankovek podstrčených pod dveřmi hotelového pokoje, jiný toužil stát se náměstkem hejtmana v některém kraji, další vystačil s podstrčením státní zakázky. Lidová tvořivost v tomto duchu byla vždy bez hranic. A tak velký kapitál, oligarchové, plutokrati, obchodníci se zbraněmi, mazaní bankéři, dobře zainteresovaní právníci a podobní lidé mohli vesele řídit demokratické státy a jejich vlády, aniž jim do toho jakkoliv rušivě zasahovali občané v roli prostých voličů.
Systém fungoval. Existovaly demokratické strany, které se mezi sebou navzájem rozpočítaly tak, že několik z nich bude hrát pravici, další si zahrají na levici a ostatní to zkusí v bezpečném středu. A všechny pospolu dohlédnout na to, aby velký kapitál vydělával svoje peníze, neplatil daně a občané mu v této bohulibé činnosti nepřekáželi.
Jenomže, ouha! Tohle sice fungovalo dlouho a skvěle, ale do soukolí se přece jenom dostalo kolečko písku. Symbióza velkého kapitálu a záhadných nikým nevolených struktur s tradičními politickými stranami a tradičními známými politiky začala být příliš nápadná. Ve výsledku se tudíž stalo, že občané přestali těmto stranám a jejich politikům se známou minulostí důvěřovat. Co teď? „Demokracie“ se jako kulisa pro celou hru dokonale osvědčila, takže nahradit ji transparentní formou diktatury kapitálu zatím nepřipadalo do úvahy. Kapitál měl ale v sejfu uložen Plán B, a ten se začal uplatňovat v posledních letech.
S tradičními politiky a jejich stranami to bylo tak trochu jako s agenty, jejichž totožnost se provalila. Museli být staženi z oběhu. Ovšem koho na jejich místa? Bylo zapotřebí najít nové tváře a poskytnout jim finanční podporu a hlavně mediální marketing. Naše současná společnost funguje tak, že v ní už dávno není důležité, kým kdo je, ale kým se zdá být. Proto i školské systémy pracují na tom, aby studenti uměli prezentovat sebe a svoji práci lépe, než onu práci skutečně vykonat. S mírnou nadsázkou řečeno, velkému kapitálu a jeho strukturám v podstatě mohlo stačit vyjmout z výkladní skříně nějakého oděvního závodu několik figurín, dobře je obléknout, dát jim na hlavy paruky, na oči sluneční brýle a takto je nabídnout veřejnosti.
Kdyby figuríny uměly mluvit, tak by toto možná stačilo. V každém státě se najdou tisíce, možná desetitisíce lidí, kteří hravě zvládnou roli, jakou jim kapitál předepíše. Chce to být ještě docela mladý, přijatelně vypadat, nemít vlastní názor a odříkávat správné repliky ve správném pořadí, jak stanoví scénář. Spousta lidí si chce vydělat peníze. Další touží po zviditelnění, jiní se chtějí také někde nějak uplatnit a otevřít si cestu ke kariéře. Další se třeba jenom docela obyčejně nudí a nevědí, co s načatým životem. Prostě všude, v každé zemi, plodí úrodná pole i tento druh úrody. Stačí sklízet a velký kapitál opravdu umí sklidit i to, co sám nezasadil.
Už od dávného starověku platí, že vysoce privilegovaní lidé na ty neprivilegované hledí pořádně svrchu. Potřebují jejich práci, jejich služby, jejich obdiv, ale neváží si jich ani trochu. Paradoxně velká moc a velká privilegia bez účasti širokých mas nemají nejmenší ceny, neboť kde není oko lidu, tam král není králem. Řečeno trochu žertem, jediným důvodem pro stvoření člověka bylo to, aby měl Bůh publikum.
O tom, co si oligarchové myslí o občanech této planety, se můžeme přesvědčit mimo jiné právě tím, co jim předkládají k uvěření a ke zvolení. Tradiční politické strany existující v rámci sice falešného, ale přesto alespoň deklarovaného politického spektra, se samy vyřadily z provozu. Na jejich místa ale nepřicházejí politici a strany, kteří by chtěli a dokázali přetrženou nit někde navázat. A pokud se tam objeví někdo mimo plán, třeba nějaký miliardář-sólista, který nehraje podle předepsaných not, ale má sám dost peněz na to, aby se v politice prosadil, pak se ostatní oligarchové tuze zlobí a skrze své lidi štvou proti němu dav.
Je to vlastně fraška. Otázkou je, jak skončí? Možná tak, že zahubí demokracii úplně, ale třeba může nastat opačný výsledek a občané si vezmou svoji demokratickou moc zpátky. Asi se budou muset na svoji skutečnou autentickou politickou stranu složit, jako se naši předkové skládali na Národní divadlo. Možná by stačilo, kdyby lidé tu částku peněz, kterou odevzdávají ve formě koncesionářských poplatků na zcela nefunkční média veřejné služby, vhodili každý měsíc do kádě umístěné na některém náměstí každého českého a moravského města.
Jak jinak totiž zajistit, aby politická strana a její představitelé pracovali v zájmu národa a státu? Vždyť současné politické spektrum se v České republice skládá už jen ze stran, které se historicky znemožnily, stran, které byly nemožné vždycky, a stran, které si prostě na politiku jenom hrají jako děti s vědomím, že nic opravdu užitečného a pro ně tudíž nebezpečného nikdy nedokáží prosadit. A pak je tu ještě hnutí ANO, které tak trochu stojí mimo tyto souřadnice, díky čemuž má prozatím docela úspěch.