Sociolog Oleg Suša píše ve své polemice o tom, že odmítnutí starých pojmů k popisu současné společnosti v důsledku neřeší staronové problémy dneška.
Současné mediální a politické komentáře velmi často plýtvají rádoby historickými analogiemi mezi „dnešní dobou“ a dobou první poloviny 20. století. Přirovnání jsou často povrchní, bez solidní reflexe dějin a informované analýzy sociální změny. A tak často slyšíme a čteme o krizích připomínajících velký krach na burze Wall Street, a o tom, jak je (více méně úspěšně) zvládat, hlavně však slyšíme lamentování o návratu politických jevů ohrožujících (liberální) demokracii, jimiž jsou populismus, nacionalismus a fašismus.
Občané a voliči jsou tak častováni označením nekompetentní masy, hordy, jež iracionálně očekává a potřebuje silného vůdce. Tito silní vůdci mají vyřešit všechny jejich problémy, nejistoty má přinést regulace a péče ze strany silného státu. Na jedné straně se mluví o strašáku války, mobilizuje se proti nepříteli a třicet let od skončení studené války se požaduje bezprecedentní eskalace zbrojení, na straně druhé se mluví o nárůstu násilí, populismu a fašismu jako hrozbě. Kreslí se mediální obrazy vnějšího a vnitřního ohrožení „nejlepšího světa“ neoliberálního globalismu, vyjadřují se obavy ze zániku demokracie. Čas od času se v mainstreamu zasténá něco o planetárním ohrožení environmentální krizí, v současnosti se svět byznysu mediálně dojímá nad hnutím středoškoláků proti klimatické změně.
Přední ekonom Branko Milanović, jenž byl dlouho členem týmu expertů Světové banky, upozorňuje ve svém posledním článku (originál zde v angličtině) na politicky omylné aplikace starých pojmů k popsání nové politické reality. Zejména jde o pojmy nacionalismus, populismus a fašismus v politickém univerzu současné Evropy. Podle Milanoviće je ale takzvaný návrat nacionalismu nikoli útočný, takový, jenž vede ke konfliktu dobyvačné války či o hegemonii mezi státy, nýbrž obranný, defenzivní: jde o obranu hranic životního světa vlastní národní společnosti před migranty s cizí kulturou.
Milanović nezmiňuje ovšem také paralelně existující rostoucí rozpory uvnitř Evropy: mezi zeměmi západní a východní, severní a jižní Evropy. Tyto vnitřní rozpory odrážejí historicky vestavěnou nerovnost v politicko-ekonomických vztazích světového globálního uspořádání. Této nerovnosti v rámci tzv. mezinárodní dělby práce a tzv. volného obchodu odpovídaly rovněž kulturní formy a kritéria vyspělosti a zaostalosti nevyjímaly ani sféru tzv. politické kultury. Globální nerovnost je rovněž společným jmenovatelem současných konfliktů a migračních procesů, jež připomínají expanzi evropského kolonialismu v opačném gardu.
V kontextu současné globalizace ovšem také podle Milanoviće zmizel v Evropě třídní politický konflikt – je to spíše politický střet mezi zájmy a hodnotami neoliberální (kosmopolitně orientované) městské buržoazie s „národně“ orientovanými skupinami lidí, kteří ztrácejí a trpí negativními dopady současné globalizace. Milanović ovšem nepíše už nic o tom, že tyto „národní“ skupiny ztrácejí možnosti perspektivního sociálního vzestupu střední třídy a růstu příjmu z námezdní práce, místo proletariátu vzniká „prekariát“ (masa lidí ohrožená permanentní nejistotou na trhu práce); v „rizikové společnost“ je život poznamenán jistotou nejistot v sociálním, ekonomickém i ekologickém (a kulturním) ohledu. Milanović tak vlastně vidí nový politický rozpor především v otázce migrantů a hranic, v němž jsou ti, kdo požadují kontrolu hranic označováni jako „nacionalisté a fašisté“. Je ovšem zajímavé, že se nezmiňuje o tom, že tyto početné skupiny prekarizovaných sice dávali najevo svoje veřejné protesty mnohem dříve, než nastala tzv. migrační krize v Evropě, avšak politický systém a jeho establishment je dlouhodobě přehlíží a nereprezentuje.
V krizi legitimity a reprezentace je funkční náhražkou právě určitý populismus, který je živen touhou po obnovení jistoty jistot sociální existence. V krizi globalizace se totiž migrační problematika stává politickým problémem hluboké sociální nerovnosti: její řešení je však blokováno mezi jiným deformovanými pojmy. Fráze o fašismu, nacionalismu a xenofobii zakrývají reálnou snahu třídního hegemona, jímž je globálně velkokapitál, nahnat do konfliktu „bohaté globální lůzry“ s „chudými globálními lůzry“. Napomáhá zde moc falešného vědomí. Sama teze o konci sociálního boje pracujících neruší existenci problémů, jež vyvolávají objektivní potřebu tento politický boj mezi zájmy pracujících a zájmy kapitálu rozvinout lokálně i globálně, znovu a jinak než v minulosti.
Milanović je kritický vůči povrchnímu užívání pojmů třídní boj odborů, nacionalismus, fašismus, populismus a vylučuje je z politické reality současných vyspělých západních společností. Už se ale nezabývá možností analyzovat různé jevy překrývané starými pojmy: především neřeší fakt, že popření platnosti starých pojmů není a nemůže být popřením staronových problémů, jež reálně existují a mění se. To zejména udivuje v případě významu takového problému jako je sociální nerovnost, který sám dříve zkoumal v globální ekonomice.