Ivo Šebestík komentuje příčiny a následky odumírání české žurnalistiky během posledních třiceti let. Co se s novinařinou a s médii vlastně stalo?
Pouhých třicet let svobody stačilo k tomu, aby česká společnost téměř úplně pozbyla jednoho z nejmocnějších strážců práva, svobody a demokracie, jímž je kultivovaná, odborně fundovaná, vzdělaná a odpovědná ŽURNALISTIKA.
Úmyslně jsem se zde vyhnul přívlastkům jako „profesionální“ nebo „objektivní“, a to z toho důvodu, že oba pojmy v souvislosti s žurnalistikou vyžadují určité vysvětlení. Za „profesionální“ mohou majitelé médií a jejich manažeři považovat takovou práci svého zaměstnance v roli redaktora, který umí pracovat s počítačovými programy, perfektně ovládá internet a jeho vyhledávače, a je schopen si velmi rychle obstarat okamžitou a jednorázovou „odbornost“ v téměř jakémkoliv oboru. U televizních a rozhlasových pracovníků v roli redaktorů se může za profesionalitu pokládat prostá schopnost pracovat s patřičnou technologií těchto elektronických médií.
Ve smyslu tradičním byla ale profesionalita spojována s vlastnostmi výrazně hlubšími, určenými odborností a osobní povahou daného novináře, což v posledních letech přestává nebo téměř úplně přestalo platit. K otázce „objektivity“ médií je třeba poznamenat, že tento pojem je obzvláště komplikovaný, neboť žádnému subjektu není dáno, aby byl zcela objektivní. Za velký úspěch musíme považovat upřímnou snahu „sine ira et studio“ pochopit, co se stalo a jaké jsou bezprostřední i hlubší příčiny toho, co se stalo, případně se dopídit důsledků.
A pak přichází umění zasadit událost do širších souvislostí, pochopit ji, pojmenovat ji a předložit ji adresátům ve zprávě takovou, jaká skutečně je, aniž by cokoliv podstatného bylo vynecháno, cokoliv nepodstatného hypertrofováno a nadto i něco, co nebylo a není, k ní přidáno. A v publicistických žánrech a formátech tuto zprávu je pak nutné umět přetavit v komentář, analýzu či glosu tak, aby vyniklo to nejpodstatnější a nejdůležitější. Nikoliv to, co si přeje nějaký ideolog nebo to, čím je naplněna atmosféra prostředí, ve kterém se zaměstnanec v roli novináře takřka výhradně pohybuje.
Co se vlastně s médii hlavního proudu stalo?
Co se vlastně v mediálním prostoru – mluvíme o České republice, byť je problém vyhasínání žurnalistiky obecný – přihodilo, že právě ta média s největšími náklady u novin a časopisů a s největším dosahem vysílání (televize a rozhlas), přestala plnit roli, která byla pro směřování České republiky v její polistopadové fázi naprosto zásadní?
Odpověď má několik rovin. Především musíme připustit, že média nacházející se v tržním prostředí jsou v prvé řadě nucena bojovat o místo na trhu, což má za následek, že si nemohou dovolit stát se výspou vysoké kultury a vzdělanosti. Nemohou sama vystoupit na horu, protože tam za nimi jejich čtenáři, diváci a posluchači nepůjdou. V tržní kapitalistické společnosti musí, obrazně řečeno, „hora k Mohamedovi“. Stejně jako je tomu v takzvané masové kultuře.
Ono „sestupování“ ke čtenářům a divákům či posluchačům by ale mělo mít své meze. Nikde není snad řečeno, že se média, film, divadlo a populární hudba musí nutně podřídit vkusu právě té nejméně kultivované části společnosti. Bylo by od nich všech hezké, kdyby předpokládali, že občané jsou většinou inteligentní, soudní a kultivovaní lidé. Takže padat až na samé dno vkusu opravdu není nutné!
Přísně vzato noviny jako nejstarší médium s několikasetletou tradicí nikdy neměly za povinnost vzdělávat a vychovávat své čtenáře, kultivovat jazyk, poskytovat prostor pro klasickou a ve své době moderní literaturu. Ne, tuto povinnost v přísném slova smyslu neměly, ale jejich vydavatelé a samotní novináři si často kladli sami za cíl takzvaně pozvedat úroveň národa.
Nejvýrazněji byla tato role přijímána v době národního probuzení, ale právě na základě tohoto historického příkladu můžeme říci, že novin (médií) je skutečně nejvíce třeba v časech, kdy země nastupuje určitou cestu vývoje, který může mít nadějný průběh. Proto česká média v čase po listopadu 1989 nesmírně potřebovala média, která budou českou společnost kultivovat, která budou lidem nabízet pravdivý obraz skutečnosti a kvalitními analýzami situací budou svým adresátům pomáhat v orientaci.
Česká žurnalistika měla přitom bohatou tradici vynikajících osobností. Není vůbec náhodou, že ti nejpřednější novináři-publicisté bývali zároveň i básníky, spisovateli, umělci v dalších oborech nebo významnými politiky. Jmen velkých novinářů-spisovatelů bývalo v českých zemích hojně. Jen namátkou: Karel Havlíček Borovský, Jan Neruda, Jakub Arbes, bratři Čapkové, Eduard Bass, Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen, Karel Poláček, Ferdinand Peroutka, Julius Fučík, Ignát Hermann, František Langer a mnozí další. Stačí se podívat, které osobnosti má v záloze současný český mainstream a snadno uvidíme, že pouhý zvyk pražských zaměstnanců médií navštěvovat kavárny Slávie a Louvre k vybudování novinářské osobnosti opravdu nestačí. Chodili tam Hašek i Kafka, ale patrně tam svého ducha nezanechali.
Bohužel, po krátkém a poněkud chaotickém období let devadesátých minulého století, kdy noviny vznikaly a rychle zanikaly a kdy se posléze prosadila koncepce jejich výprodeje do zahraničí (většinou do Německa), nastala fáze jejich „profesionalizace“. Ovšem v tom duchu, který postupně přivodil úplné odtržení hlavního proudu médií od reality, způsobil jejich ideologickou deformaci a odbornou specializaci novinářů v těch politicky rozhodujících oblastech (především politické zpravodajství a publicistika) nahradil lidmi vybavenými souborem dovedností, ne však již hlubší odborností, smyslem pro fakta a širším přehledem o věcech, o nichž referují.
Pokud jde o tištěná média, pak čerstvý vítr ze Západu zavál do struktury těchto tištěných nosičů informací prvky „profesionality“, které kvalitativní obsahový propad médií ještě prohloubily. Důraz přešel od obsahu ke grafice. Barva, velké fotografie, titulky, nadtitulky, podtitulky, mezititulky, rámečky, další grafické prvky a hojnost inzerce přenesla pozornost čtenářů k optické stránce novin. Jejich grafická struktura řídila obsah, nikoliv naopak. Povinností zaměstnanců redakcí bylo vyrábět obsahové komponenty na míru předepsaným rubrikám.
Není divu, že z novin začaly mizet rozsáhlejší analýzy, ve kterých by jejich autor sledoval dané téma skutečně podrobně. Tyto analýzy začaly nahrazovat tematické strany, na kterých byl ale opět kladen důraz na optické grafické prvky, takže obsah textu zase ustoupil do pozadí. Tematická strana měla otvírák s velikou fotografií a celý aparát titulků a mezititulků. Dále zde byly tabulky a grafy. Když Josef II. ve Formanově Amadeovi kritizoval Mozarta za to, že jeho skladba má „moc not“, tak u nově graficky utvořeného mainstreamu by císař asi konstatoval, že obsahuje „moc obrázků a málo slov“.
Navenek se tato nová grafická koncepce obhajovala účelností. Tedy tím, že čtenář chce mít všechno přehledně a rychle k dispozici. No a tak se i stalo. Omezení obsahové roviny novin se dobře snášelo s omezením nutnosti zaměstnávat specialisty, kteří se daným oborem zabývají dostatečně dlouho na to, aby mu porozuměli.
Úplně zmizela rovněž autonomie regionálních deníků, které se proměnily v nosiče inzerce doplněné krátkými zprávami výhradně jen lokálního a často neuvěřitelně hloupého obsahu. Kraje tak úplně ztratily novináře, kteří by se vyjadřovali k celostátní politice nebo i k zahraniční. Z mainstreamu tak úplně zmizely komentáře a analýzy lidí žijících mimo Prahu a majících docela logicky poněkud odlišnou optiku od pražských kolegů.
Pseudoregionální deníky mají své komentátory také přísně centralizované. Regiony včetně tradičních velkých kulturních center, jako jsou Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, Liberec a další, se v centralizovaném mainstreamu vlastně k ničemu celostátnímu a světovému nevyjadřují. Přitom některé regionální deníky měly autonomní zpravodajství i publicistiku s celostátními a světovými tématy až do roku 2001, kdy zanikly rozpuštěním do pseudoregionálního komplexu takzvaných Deníků.
Dva druhy médií
Média v České republice existují v zásadě dvojího druhu. Ta první s největším dosahem směrem k veřejnosti mají peníze na provoz a mohou tedy zaměstnávat a platit své zaměstnance i externí spolupracovníky. Mají díky tomu i solidní technické vybavení a v rámci současné „profesionality“ je také umí využívat. Jsou to tedy média hlavního proudu. Patří sem deníky, několik časopiseckých titulů, televize a rozhlas veřejné služby (ty jsou placeny z daní obyvatelstva a takzvaných koncesionářských poplatků), dále některé internetové servery včetně těch, které provozují zmíněné deníky a televize soukromé i „veřejnoprávní“.
Druhý typ médií představují média alternativní, která mají několik vlastností navzájem společných. Nedisponují penězi ani velkých soukromých mediálních společností, ani je nefinancuje státní rozpočet. Pokud mají nějaké peníze, pak jedině z reklamy nebo od sponzorů či dobrovolných dárců. Jsou to tedy média většinou nemajetná, jaká si nemohou dovolit disponovat takovým technickým a personálním zázemím jako média prvního typu.
Řada společných vlastností v této druhé skupině ale vůbec neznamená, že by alternativní média představovala jednolitou frontu proti mainstreamu. Liší se kvalitou, obsahem, novinářskou odborností i mírou kultivovanosti a pocitu odpovědnosti vůči společnosti.
Některá alternativní média ve snaze zahrát na strunu také té, řekněme, méně kultivované části společnosti deformují žurnalistickou úroveň bulvárností a vulgaritou, což jejich činnost devalvuje. Naproti tomu jiná alternativní média zápasí s nedostatkem prostředků na svoji činnost velice srdnatě, aniž by se vzdávala atributů skutečné žurnalistiky, která stojí nejenom na vyváženosti a odmítání selekčních postupů při sběru informací, ale dbají také na kulturní a vysokou etickou úroveň.
Peníze (a pochopitelné obchodní) ale i jiné zájmy vlastníků médií jsou ale dvojsečnou zbraní. Na jedné straně umožňují rozmach médií, na straně druhé ale politický či obchodní zájem mediálních magnátů deformuje redakční prostředí. Činí tak dvojím navzájem provázaným způsobem. Médium se vyprofiluje směrem k hodnotám, jaké zastává majitel a jeho „třída“, a pochopitelně stahuje do pozic vrcholových manažerů i nižších vedoucích pracovníků obdobně smýšlející osoby nebo kariéristy, kteří si své názory dokážou nechat pro sebe, ale navenek jsou horlivými strážci idejí svého zaměstnavatele.
Pokud má dané médium delší tradici a vyprofilovalo se, ať už zaslouženě nebo omylem, jako respektované médium, velmi snadno přitahuje zaměstnance, kteří se chtějí na tom „respektovaném“ médiu nějak podílet. Aby přijatou politickou a společenskou orientaci média a jeho filozofii nic neohrožovalo, přestal mainstream zaměstnávat novináře, kteří si dělali na věci svůj vlastní názor a přemýšleli o všem naprosto nezávisle na atmosféře média a na jeho „hodnotách“. Navíc odborník s mnohaletou zkušeností, vzdělaný novinář se širším rozhledem po souvislostech byl drahý a také nevyzpytatelný.
Mohl například vyhodnotit určitou událost v souladu s fakty a na těchto faktech trvat, čímž by narušil ideologickou linii média v některém článku nebo ve vysílání. Mohl by například v televizi trvat na tom, že host pozvaný do diskuse a hájící stranu, kterou médium nemá rádo, bude vybrán mezi odborníky a inteligentními mluvčími, a nikoliv že bude ve studiu posazen na židli někdo do počtu, nejraději hlupák určený k rozcupování přesilou spojeného týmu ostatních hostů a moderátora. Což je v mainstreamových televizích běžná praxe.
Nebo se takový odborník bude snažit propašovat do své zprávy informace, které dané médium vždy zásadně opomíjí. Může si také zvát hosty, kteří nebudou přizvukovat hodnotám, které vyznává médium, ale budou zmiňovat nepohodlná fakta a souvislosti. Případně takový odborník se smyslem pro pravdu a spravedlnost odmítne cíleně vyhledávat všechny možné negativní informace týkající se Ruska a Číny, včetně úplných marginálií, aby je okamžitě přetvářel do jednoduchých neověřených zpráv a nadto je ještě ve stejném duchu, s náležitým akcentem „senzačních odhalení“ komentoval.
A protože odborní redaktoři-specialisté zůstali omezeni už jen na oblasti sportovního zpravodajství a částečně ekonomiky a kultury, otevřel se prostor pro redakční elévy. Ideologická linie médií hlavního proudu s těmito začínajícími a vděčnými (také levnými a kdykoliv vyhoditelnými) pracovníky nemá nejmenší problém. Už v okamžiku vstupu do redakce se takovýto elév zhluboka nadechne a nasaje celou atmosféru nakladatelsko-vydavatelského domu, televizního království či něčeho podobného. A tento vzduch v plicích ho už nikdy neopustí. Bude jím naplněn všude, kamkoliv se pohne, a všude se bude setkávat jen s lidmi, kteří jsou rovněž naplněni týmž vzduchem jako balónky na pouti.
Vzhledem k tomu, že adept zaměstnání v redakci prošel moderním vzdělávacím procesem a že je příslušníkem generace, která se potřebuje za každou cenu neustále navzájem sdílet, pak hrozí minimální nebezpečí, že by takovýto pracovník uvažoval sám o tématech, o kterých píše či jinak referuje, odlišným způsobem, než bývá v domě zvykem. Cuius regio, eius religio neboli „čí panství, toho víra“, platí v tomto prostředí dvojnásobně, neboť jen málokdo se víře domu zpěčuje nebo ji přijímá s otázkami.
A protože se média hlavního proudu takřka úplně zbavila novinářských osobností majících rozsáhlé odborné znalosti, a nadto hluboký smysl pro realitu a odpovědnost vůči své zemi i samotné novinářské profesi, stala se prostorem ideologie, která ovšem může přerůst ve fanatismus. Stačí, když se redakční vzduch zaplní i něčím toxickým, co do něj vstříknou rozprašovačem ideologové „hodnot“. Funguje to v podstatě jako narkóza před operací.
Namísto OSOBNOSTI někdy i sličná tvář a pečlivý účes
Průvodních jevů negativního vývoje médií hlavního proudu si veřejnost už všimla dávno. Ohromný úpadek jazyka, vulgarismy a hlavně devalvace všech žurnalistických žánrů. Zpráva není zprávou, rozhovor postrádá inteligentní, věcné a duchaplné otázky, komentář není komentářem a analýze chybí analytická metoda. Mnohoslibné titulky uvádějí vyprázdněný obsah, mnohým článkům se rozpadá stavba, často jeden odstavec odporuje druhému nebo chybí pointa, nebo dokonce i něco z toho zpravodajsky povinného KDO, KDY, KDE, JAK, PROČ. Komentátor dost často jen zopakuje hlavní body zprávy, ke kterým připojí nějaké zvolání na závěr. Je příliš patrné, že komentátor o tématu nepřemýšlel.
V televizích se chybějící OSOBNOST novináře nahrazuje péčí o zevnějšek, hlavně o účes mladých mužů. Drn trávy vykopnutý ze země neopatrným hráčem golfu a posazený na jinak vyholené lebce se sice prozatím do televize ještě neprosadil, něco tomu blízkého bývá ale k vidění docela často. Pohledným elévkám jsou často svěřována témata velké politické závažnosti, kterým viditelně nerozumí, neboť jednorázová vzdělanost získaná během dvaceti minut za pomoci googlu či jiného vyhledávače může postačit ke zformulování několika obecných a povrchních otázek, na fundovanou diskuzi s odborníkem ale nestačí.
Chybí poptávka veřejnosti po kvalitní žurnalistice
Velkým problémem souvisejícím s upadající kvalitou hlavního mediálního proudu je ale stále menší a menší poptávka po skutečně kvalitních médiích. Veřejnost si na jejich úroveň v podstatě zvykla a už nepožaduje nic víc. Je to vlastně jedna rovina mnohem širšího společenského trendu, kdy zvyk na některou úpadkovou formu znesnadňuje její nahrazení formou kvalitativně vyšší. Pokud bude nízká úroveň hlavního proudu médií trvat ještě nějakých deset dvacet let, pak bude cesta k jejich pozvednutí v podstatě zatarasená. Málokdo už bude mít totiž osobní zkušenost s něčím kvalitnějším. Z úpadkové formy se stane norma.
V kulturní oblasti, stejně jako ve vzdělanosti, upadá skutečně mnohé. Hloupnou filmové i televizní scénáře, vulgarizuje se mluva. Vzory přestávají být osobnosti, které v životě i ve svém oboru dokázaly mnoho a na jejich místo nastupují nositelé něčeho, „co momentálně frčí“. A celý tento úpadek rámuje dokonalý propad úrovně politické kultury. Část společnosti je neurotická a tuto její neurózu ještě zvýrazňují stejně neurotická média a někteří politici, kteří si libují ve všeobecné nervozitě, chovající dost možná v oblibě staré sudetoněmecké heslo, které pravilo, že „čím hůř, tím líp“. Čím hůř Československu, tím lépe pro ně.
Ve společnosti procházející tak zásadní proměnou, jakou byl přechod od skleníkového „reálného socialismu“ do divočiny kapitalismu, jenž pro jistotu nepřijal žádných zákonných norem a omezení; ze sovětského tábora rovnou pod patronát západního kapitálu; z časů dlouhého míru do světa permanentních válek, to měla být hlavně média, která měla udržovat světlo majáku, o jehož úpatí se nepřetržitě rozbíjejí přílivové vlny.
V českém prostoru ale hlavní proud médií fatálně selhal. Stal se ideologickým nástrojem jedné zájmové skupiny obyvatelstva, té, která nese odpovědnost za velmi slabou pozici České republiky v Evropě i ve světě a za její hospodářskou i politickou závislost na cizích mocnostech, především na Německu a ve strategické rovině na USA. Kdyby hlavní proud médií respektoval fakta, měl smysl pro spravedlnost i logiku, zajímal se o příčiny událostí a jevů, snažil se o objektivitu a vyváženost, udržoval vysokou odbornou a etickou úroveň, dbal na zájmy národa a na zachování vysoké kulturní úrovně země, mohly být škody na české společnosti dnes daleko menší.
Listopad 1989 se nesl mimo jiné i ve znamení obnovené důvěry v média, od kterých se očekávalo osvobození od jedné „jedině přípustné“ ideologie. Žel, tato média velice rychle znovu upadla do téhož marasmu. Ideologie, kterou tak úzkostlivě střeží a mocně rozsévají po českém prostoru, je sice obsahově jiná, než bývala ta předchozí, je ale úplně stejně mylná a nebezpečná. Je to ideologie lidí, kteří chtějí mít monopol na moc, privilegia i na pravdu a kteří nerespektují odlišné názory ani demokracii.