Pavel Janíčko komentuje současný nevyrovnaný vztah mezi mzdami a produktivitou, který je do značné míry charakteristikou dnešní ekonomiky.
V současnosti existuje poměrně dost dokladů o tom, že probíhá ve světové ekonomice (a společnosti obecně) celkem jasný trend rozšiřování majetkových rozdílů mezi společenskými třídami, jednoduše řečeno: mezi bohatými a chudými. Není asi náhodou, že tento proces eskaloval zejména v období posledního desetiletí minulého století a pokračuje vysokým tempem i v prvních desetiletích století současného.
Kromě jiných faktorů souvisejících s přechodem ekonomik od masové průmyslové velkovýroby k individualizovaným formám produkce, mající převážně charakter služeb, svou možná rozhodující roli sehrála i porážka a likvidace socialismu v zemích východní Evropy, včetně SSSR. Znamenala totiž likvidaci alternativy k režimům nadvlády kapitálu, které se staly celosvětově dominantními. Jejich elity začaly bez zábran maximalizovat své zisky a stejně tak bez zábran minimalizovat příjmy a výdobytky pracujících tříd.
Tento trend lze mimo jiné dokumentovat i na vývoji veličin mezd a souhrnné produktivity (neboli vztahu mezi vstupy do ekonomiky a jejími výstupy, tj. celkovou produkcí). Jde o jednu z ikonických vazeb v ekonomické teorii i praxi, která by měla v případě svého souladu ilustrovat zdravý a udržitelný vývoj národního hospodářství bez inflačních tlaků. Jde také o velmi často využívaný argument používaný podnikateli proti údajně nadměrným požadavkům odborů na růst mezd (např. právě v ČR), které prý právě překračují růst produktivity práce, a jsou tedy ekonomicky nezdravé.
Jak už bylo výše řečeno, existují např. v USA průkazné evidence ukazující, že reálný vývoj vztahu mezi produktivitou a mzdami je přesně opačný – totiž, že růst úhrnné produktivity od určitého období vysoce překračuje růst mezd, což jinými slovy znamená, že se snižuje podíl mezd na celkovém produktu, neboli že příjmy připadající na kapitál (zisky, úroky, renty) rostou rychleji, než příjmy náležející práci. Kdybych chtěl být nekorektní, řekl bych, že roste míra vykořisťování podle marxistické metodiky.
Tuto skutečnost pěkně dokumentují následující čísla z USA.
Pokud bychom měli tyto údaje sumarizovat, pak lze konstatovat, že celková produktivita americké ekonomiky vzrostla v daném období o 69,3 %, zatímco hodinové čisté mzdy o pouhých 11,6 %. Jinými slovy: produktivita rostla 6krát rychleji než mzdy. Američané tedy pracují produktivněji než kdy jindy, ale plody jejich práce si přivlastňuje kapitálová elita. Nepotvrzuje se ani oblíbené liberalistické tvrzení o „přílivu, který zvedá všechny loďky v přístavu“, tedy o rostoucí ekonomice, z níž mají užitek všichni.
K tomu je třeba ovšem zdůraznit, že tento rozdíl se začal výrazně projevovat od druhé poloviny osmdesátých let minulého století, kde zjevně začínaly hrát roli faktory už výše zmíněné, především tedy zmizení konkurenčního sociálně ekonomického systému (socialismu) vůči kapitalismu. Dá se také říci, že chybí vliv reálné konkurence v podobě existující socialistické soustavy. Je charakteristické, že dokud tato reálná alternativa fungovala, držela evidentně přirozené mechanismy kapitalismu „na uzdě“ a podíl mezd na celkovém produktu v podstatě neklesal, dokonce ani v USA a v zemích západní Evropy, kde se úspěšně rozvíjel sociální stát. Kapitál se byl ochoten relativně spravedlivě dělit s prací.
Tento vývoj však není charakteristický pouze pro USA. Jak naznačuje další obrázek.
Z něj je patrné, že obdobným vývojem procházely vlastně všechny vyspělejší státy kapitalistického světa s akcelerací právě v druhé polovině osmdesátých let.
Pokud jde o ČR, lze použít citace ze zdrojů Evropské odborové konfederace:
Pokud by podíl mezd na HDP byl stejný jako na začátku devadesátých let, mohl si loni v Česku každý zaměstnanec vydělat v průměru o 4107 eur více, tedy o 108 137 korun. Firmy se na zaměstnancích dopouštějí velké mzdové loupeže.
Zatímco v celoevropském měřítku se mzdy na hrubém domácím produktu podle propočtů ETUC podílejí 62,9 procenty (v ČR je to 53,5 %), ještě počátkem devadesátých let to bylo v rámci dnešních zemí Evropské unie 66 %. V celé unii tak poklesly průměrné mzdy o 1764 eur, tedy asi o 46 446 korun.
„Je to mzdová krádež,“ tvrdí Esther Lynchová, tajemnice evropských odborů. „Bohatí jsou stále bohatší na úkor lidí, kteří jsou závislí na mzdách. Společnosti zadržují stále větší část příjmů jako svůj zisk na úkor mezd,“ dodává. Příjmy zaměstnanců by se tak podle ní měly zvýšit.
Závěrem bychom mohli použít citát z jednoho z mnoha článků na toto téma z dílny European Employment Observatory:
„Rostoucí produktivita poskytuje potenciál pro podstatný růst mezd pro drtivou většinu zaměstnanců. Tento potenciál se však v posledních desetiletích promrhal. Bohatství vytvořené v posledních čtyřech desetiletích se „nedotklo“ drtivé většiny lidí hlavně proto, že politické volby (jménem těch s největším příjmem, bohatstvím a mocí) prohloubily nerovnost. Rostoucí nerovnost v podstatě zabránila tomu, aby se růst ekonomik promítl do skutečného růstu mezd pro většinu pracovníků. Aby budoucí zvýšení produktivity vedlo k robustnímu růstu mezd a široce sdílené prosperitě, musíme zavést takový typ politiky, které znovu propojí odměny a produktivitu. Bez takových politik nebude snaha o urychlení ekonomického růstu nebo zvýšení produktivity nikdy úspěšná.“