Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč otázka nepřechylování českých příjmení ženám skutečnou rovnost nezaručí.
Souběžně s kauzou Koněv se asi před pěti dny rozhořela další kauza podobného typu – ta o přechylování ženských (českých) příjmení v češtině. Vláda nepodpořila návrh Pirátů, který měl umožnit možnost výběru formy českého příjmení ve formě „s“ nebo „bez“ přechýlení. V případě cizích příjmení je praxe už dávno jiná a mimochodem na praxi přechylování nic nemění. Jako nositelka příjmení v původním znění nechápu jako újmu být oslovena jako paní Salminenová.
Jazykovědci na tento nový návrh říkají, že přechylování je nedílnou součástí české gramatiky a je funkční. Odpůrci či odpůrkyně mluví o tomto jevu jako symbolu mužské nadvlády a vlastnického vztahu. Zastánci přechylování často reagují konzervativně a návrh považují už dokonce za útok proti české identitě. Piráti, kteří změnu navrhli, i další zastánci nápadu mluví o „možnosti volby“ v případě formy příjmení.
Máme tu tak další agendu „kulturní války“, tak typické pro pozdně neoliberální období. Na jedné straně otázky identity, traktované pomocí kulturně konotovaných problémů, eo ipso dost těžko řešitelné bez další polarizace – a tím i bez nějakého konsensu. Jak dobře vysvětlil už Gramsci, když oblečete sociální a hospodářské konflikty do kulturních šatů, zbavíte je řešení. Co to znamená pro levicovou politiku per se je snadné si domyslet. Zvláště pokud nerezignovala na otázku rovnosti.
Možnost volby je samozřejmě jednou z charakteristik neoliberálního homo economica – především ve vztahu k nejrůznějším identitám. Hranice možností expandují, zatímco moc ekonomického tlaku a nesvobody v neoliberalismu posiluje. Patříme jen sami sobě a jsme individua bez vztahu k nějakému širšímu kolektivnějšímu celku. Třeba k jazyku.
Boj o přechylování tak sice dost lidí chápe jako boj za svobodu výběru pro ženy, který ale v zápasu o skutečnou rovnoprávnost pomůže jen velmi málo.
Ano, jazykem i celou českou (nejen) společností prostupuje patriarchální uspořádání, typické pro křesťanství. Ženské koncovky ovšem jsou jen třešničkou na dortu. Mimochodem takovou, kterou znají v různých formách i jiné jazyky – ve španělštině je to například rozdělení příjmení na to otcovské a manželovo s přidáváním „de“. Například Christina Fernández de Kirchner. Majitelský vztah je tu nabíledni (a dokonce dvakrát de Kirchner – jméno manžela a Fernández je vlastně odvozené příjmení od Fernanda). V ruštině, ukrajinštině a dalších jazycích je to nejen koncovka „ova“ nebo „a“, ale i patronymum – druhé jméno po otci (které mají jak ženy, tak muži). Totéž znají také historicky (kromě Islandu) skandinávské jazyky. Ve všech případech jde o vyjádření vztahu k otci.
Nejsem si jistá, zda by se v české společnosti nemělo řešit něco jiného než přechylování ženských jmen. Přitom by tématem měla být spíše rovnost, a nikoliv jen možnost volby (která rovnost nutně neznamená).
Žen je v ČR zhruba polovina populace, není to menšina a netýkají se jich nějaké „menšinové“ politické kroky. Občanská práva a povinnosti mají ženy od vzniku Československé republiky v roce 1918. Ovšem rovné postavení ve společnosti jako takové už nikoliv.
Za sto let, a z toho 40 let pod vládou „pokrokové“ komunistické strany, Československo (ani Česko) nemělo ženskou premiérku nebo prezidentku. Pokud vím, ještě nikdy jsme nedosáhli ve vládě parity 50 na 50, podíl žen v parlamentu je na 22,5 %. Španělsko i se svým „de“ a jižní mentalitou jich má naproti tomu v parlamentu skoro 40 % a jsou zde naprosto běžné vlády, kde je stejný počet mužů a stejný počet žen. V současné české vládě je podíl žen 4 ku 13. V roce 2019 by to nemělo být normální. Je. A řeší to někdo se stejnou vehemencí jako koncovku -ová? Nevšimla jsem si.
Nejde ale jenom o nejvyšší rozhodovací místa a zastoupení v těch nejvyšších postech. Jde také o to, jak jsou ženy například zastoupeny ve veřejném prostoru. Nyní je v českých knihkupectvích k dostání „reprezentativní“ sborník článků hlavních „es“ mainstreamové žurnalistiky k situaci v české společnosti. A mezi nimi je JEDNO ženské jméno (s přechýlením -ová). Opravdu? Takže jenom muži-komentátoři (plus jedna žena) mají co říct k hodnocení dneška po 30 letech demokratického vývoje? A takto bych mohla pokračovat…
Jistě, že jsou v Česku úspěšné ženy. Máme profesorky, lékařky, ženy chirurgy, vědkyně a manažerky – a mimochodem pro většinu těchto profesí má čeština ženskou verzi. Máme i jakési kvóty na političky ve stranách (i když se ne vždy naplňují). Ženy zkrátka mají „možnosti“, což ale jejich rovné postavení a šance zřejmě nezaručuje. Nebo aspoň ne dostatečně ve vztahu k tomu, že se jedná o polovinu populace.
Jiná statistika totiž vypráví odlišný příběh. Například to, že ženská práce je obecně „levnější“. V říjnu minulého roku jsme se mohli dočíst, že průměrný mužský plat činil 38 795 korun a ten ženský byl o 6877 korun nižší v průměru. Jistě, mzda není dostatečně „postmateriální hodnota“ – ve srovnání s onou „možností volby“. A je i jasné proč. Pro samé boje ohledně toho, zda budeme dost svobodní ve výběru, se lehce zapomene na to, že i dnešní systém stále stojí na námezdní práci – tj. na tom, že vyměňujeme za peníze nejen nabyté schopnosti, ale především svůj životní čas (a výsledkem této transakce jsou zisky, které si přisvojují jiní). Volba, nevolba. Diskrepance v platech mezi ženami a muži ukazuje (nejen v ČR) na to, že ženský čas je o dost méně ceněn. Rovnost tato situace nepřipomíná ani náhodou. Možná by naši poslanci měli svůj zákonodárný zájem stočit trochu jiným směrem než bojem o „možnost výběru“ mezi -ová a mužskou formou v zápisu v matrice. Je to určitě „politicky“ atraktivní téma, ale opravdový problém genderové nerovnosti to neřeší. Vždyť nakonec ani Piráti ho vyřešit jako nová, „alternativní“ strana s 19 poslanci a jenom 3 poslankyněmi (sic) nedovedli.