Recenze: Věra Beranová recenzuje protiválečnou výstavu Libuše Staňkové.
Současná výstava Libuše Staňkové „Už ani korunu na zbrojení“ klade řadu otázek, na které sama svou tvorbou odpovídá, a zároveň je také klade i nám. Nejsou to otázky zvlášť příjemné, jdou v podstatě k jádru naší existence. Není to žádná fráze, bohužel takový je dnes náš svět. Jaký je tedy náš svět? Jaké je umění a jeho úloha v tomto světě? Potřebuje vůbec naše společnost umění a jakou má podobu?
Když se rozhlédneme kolem sebe, můžeme si odpovědět. Většinou to bude umění méně náročné, které se však snaží za každou cenu připoutat na sebe pozornost. Tato pozornost se projevuje různě. Na první pohled jsou to cesty naprosto protichůdné. Na jedné straně líbivost – to, co odpovídá potřebám většinové společnosti, jejíž výrazem je kýčovitý způsob života. Druhá cesta volí za svůj hlavní prostředek především šok. Už se však většinou nejedná o šok, ve smyslu uměleckém, jak jej praktikovala svým způsobem moderna (jako například když využívala netradiční barvy, tvar, také civilní herecký projev, specifiku filmové kamery či fotografické záběry). Dnes však má ten šok jinou podobu, můžeme snad napsat, že se nejedná ve své podstatě o podobu uměleckou. Využívají se různé prostředky, vulgarismy na jevišti, výtvarno, jako sběr mimouměleckých zážitků a podobně.
Odpověď, proč tomu tak je, je na první pohled jednoduchá: takový je náš svět. Samozřejmě, že svět byl vždy nějaký. Kdybychom rekapitulovali různé historické etapy, musíme konstatovat, že právě ta naše, tady u nás, sice už nepoznala válku, ale ti citlivější ji však cítí všude kolem nás. Svět se zmenšil, události se dějí sice tisíce kilometrů od sebe vzdáleny, přesto je v podstatě můžeme souběžně vnímat. Bohužel většina z nás se drží hesla „co tě nepálí, nehas“.
Jsou však mezi námi i takoví (mezi ně patří Libuše Staňková), kteří jakoby přímo na sobě cítili všechny ty hrůzy současného světa, i když jsou tisíce kilometrů daleko. Nejen, že je cítí, ale cítí potřebu je sdělit a v podstatě křičet spolu s Hansem Christianem Andersenem: Ten císař je nahý! Prostředky tohoto křiku jsou různé. Vždy to bylo právě umění, které často v předstihu dovedlo poukázat na všechny ty nepravosti – od Dürera přes Goyu po Fillu, Čapka, Sychra a další.
V každé době, i v naší současnosti, můžeme rozpoznat různé typy autorů, jejich vztah ke společenské situaci, ke stavu světa. Existují ti, kteří svým dílem vytváří svůj svět (dost často to je svět líbezný, jako u Josefa Lady). Další skupinu mohou tvořit ti, kteří jsou vyprovokováni dramaty své současnosti, jako například Emil Filla. Pak jsou však i takoví, kteří jako seismograf reagují na velké či malé nepravosti své doby.
Právě k těm patří Libuše Staňková, která svou poslední tvorbu představuje v prostoru Divadla u Hasičů. Vystavená díla jsou – z hlediska formátů, techniky, výrazových prostředků – různá. Jsou také doplněna texty, které nejsou pouze vysvětlující, ale jinou formou hovoří o tom samém. Společné je poselství, tedy nejen prvoplánově protiválečné, ale obecně proti veškerému násilí. Co je dále společné vystaveným dílům: není zde podávána hrůza v prvoplánové podobě, jak jsme byli zvyklí například u řady fotografů v rámci cyklů z válečných oblastí. Pro představenou tvorbu Libuše Staňkové je typická jistá jemná provokace.
Artefakty využívají různou výtvarnou formu, všechny však vyžadují naši pozornost, naše zaujetí, které se týká jak vlastní výtvarné podoby, tak především obsahového sdělení. Mají v sobě taky jistý stupeň nadsázky, někdy i černého humoru. Autorka ve velké většině tvoří v cyklech, které respektují i specifickou výtvarnou podobu. Tak například cyklus Kde domov můj, který jistě netradičním způsobem prezentuje nejen první slova naší hymny, ale vidí náš domov v jiných souvislostech – tedy těch dnešních, ne moc optimistických. Autorka se neinspiruje jen historií, ale také svým způsobem i současností, tedy i problémy migrace. Připomíná nám, že nejen my, ale i jiní měli někde svůj domov a mnozí zoufale ten nový hledají.
Návštěvníka výstavy jistě taky zaujmou různé formy, které autorka využívá. Nevyjadřuje se jen závěsnými obrazy, ale například složitou tematiku převádí do formy pexesa. Pro mnohé návštěvníky zvyklé hrát pexeso s dětmi nebo vnuky (s veselými postavičkami, zvířátky, taky historickými budovami), jde o jisté překvapení, údiv, možný nesouhlas. To je také jedna z rovin výtvarného vyjádření autorky. Dovede překvapit, jemně upozornit, nabourat stereotypy. Není to však nikdy násilné, prvoplánové. Nutí nás to přemýšlet. Jeden z dalších cyklů nese proměnlivý název Holky a kluci z naší/vaší/jejich školky. Již v tomto názvu je obsažena vlastní idea, poukázání na dělení dětí: naše, vaše, jejich. Zvlášť v záběrech na děti, které jsou ve své podstatě všechny stejné, toto dělení mluví o stavu našeho světa – bohužel našeho většinového pohledu.
Autorka upozorňuje na pokleslost a absurdnost našeho světa také prostřednictvím textů, které jistě mnozí z nás také někdy četli. Tak například: Karlovarský festival sponzoruje firma, která dodává zbraně egyptské diktatuře. Nebo: Vývoz českých zbraní a vojenského materiálu byl loni nejhorší od roku 2015 – klesl na 14 miliard korun. Mohli bychom dodat pouhých! Na pozvánce je pak tak prostá věta: „Už ani korunu na zbrojení.“
Výstava Libušky Staňkové v Divadle U Hasičů patří tedy k těm uměleckým počinům, které nás výtvarnou formou a velmi citlivě upozorňují na stav našeho světa.
Výstava potrvá do 31.10.2019.
