Ilona Švihlíková vysvětluje, proč je boj proti modelu levné práce otázkou hledání důstojného místa v mezinárodní dělbě práce, který má nejen v Polsku svoje odpůrce.
Polská strana Právo a spravedlnost zvítězila v polských volbách. Premiér Mateusz Morawiecki uvedl, že strana tak má „obrovský sociální mandát vybudovat sociální stát pro všechny“. V dalším článku, který rovněž přinesly Financial Times, polský premiér uvedl, že je třeba ukončit éru levné práce a nízkých mezd (Právo a spravedlnost mimo jiné plánuje významné navyšování minimální mzdy).
Nechávám nyní stranou, že je to strana národně-konzervativní, která chce ukončit model levné práce, který se v Polsku a v dalších zemích ustanovil jako transformační strategie. Měla by to být levice, kdo půjde touto cestou, to by ovšem nesměla kolaborovat s neoliberální politikou. Pak není divu, že tím otevírá dveře uskupením jako je Právo a spravedlnost.
Strategie láce byla přímo ukotvena ve Washingtonském konsenzu, který byl „biblí“ pro transformující se země. Připomeňme, že tu byly i silné, „viditelné ruce“, které tento soupis neoliberálních recepisů předepisovaly a vynucovaly – Mezinárodní měnový fond a Světová banka.
Podobně jako ČR, kde s kampaní Konec levné práce (na rozdíl od Polska) přišly odbory, je to nyní Polsko, které se chce z tohoto nevýhodného, dlouhodobě neudržitelného a nedůstojného modelu vymanit. A podíváme-li se například na FT, které daly hlas „znepokojeným byznysmenům“, vidíme, že i argumentace proti změně je podobná jako u nás.
„Polští odborníci“ brojí proti navyšování minimální mzdy – povede to prý jen k inflaci, nevyřeší to nerovnost (zrovna téhle kastě „analytiků“ člověk skutečně věří tu dojemnou starost o vysokou míru nerovnosti), zkrátka a dobře zvyšování minimální mzdy je cesta do pekel. Jistě nám to něco připomíná, že?
Morawiecki reagoval tím, že „autoři polského modelu během reforem byli dokonce pyšní na to, že plody práce Poláků šly do zahraničí, nebo domácí ekonomické elitě“. I my si jistě vybavíme ekonoma, který byl tak nadšený z toho, jaké zisky vytváří Česká spořitelna pro svou matku Erste. Co jiného by mělo být účelem existence nějakých „Čecháčků“ než živit zahraniční, navíc rakouskou matku?
Morawiecki v jedné větě dobře definoval, kdo jsou ti, kteří si změnu modelu transformujících se zemí (především Visegrádu) nepřejí. Jsou to jak domácí, tak zahraniční aktéři. K domácím můžeme zařadit „autora“ polské šokové terapie, Leszka Balcerowitze. Jeho blekotání o tom, že vítězství a dominance PiS je náhoda, působí směšně i v ČR. Je ale logické, že tito lidé, kteří s transformací spojili svou kariéru, ji těžko budou kritizovat. Navíc nezapomínejme, že u nás i v Polsku existuje řada těch, kteří si právě s modelem levné práce spojili svou kariéru (ekonomickou, nebo politickou). Tato skupina domácích škůdců si žádnou změnu nepřeje a bude dělat maximum, aby k ní nedošlo – od tlaku na dovoz statisíců levných pracovníků za účelem mzdového dumpingu, až po roztomilé návrhy na zrušení minimální mzdy (od kohopak asi jsou, hádejte).
Jenže ani zahraniční síly (mocnější často než ty domácí) nemají věru žádný zájem, aby se začaly bouřit firmy, které jsou součástí jimi vlastněných nadnárodních firem, nebo jsou zapojeny do jejich sítí. To, že matka rozhoduje, ukazuje případ Škody Auto.
Tato záležitost znovu připomíná, že a) kapitál ve formě přímé zahraniční investice má domov b) mezinárodní dělba práce má neoimperiální charakter (a právě to je potřeba řešit například ve vztahu k africkým zemím, jejichž bohatství je desetiletí vysáváno, a ne problém řešit tím, že celou Afriku přestěhuji do Evropy).
Z hlediska mezinárodní dělby práce stále platí, že zásadní vliv mají nadnárodní korporace, které ovládají 80 % zahraničního obchodu. Podíváme-li se na aktuální žebříčky největších firem (dle různých kritérií), zjistíme, jak dominují americké firmy (v tržní kapitalizaci zejména – top trojka je Microsoft, Apple, Amazon), v případě tržeb či zahraničních aktiv se do top desítky protlačí i další vyspělé země Západu. Vlastně jedinou výjimku země, která do této škatulky nepatří, a přesto jsou její firmy mezi největšími, je Čína.
Změna modelu levné práce nebude snadná ani v Polsku, a to navzdory tomu, že Polsko má vůči ČR jednu velkou výhodu – má daleko větší vnitřní trh, o který se může opřít. Polsko tak může v mnohem větší míře využít lokalizačních trendů, které se stále víc začínají prosazovat proti globalizaci. Jak v Polsku, tak u nás si ale musíme být vědomi jednoho – konec levné práce bude dlouhodobým bojem za důstojné postavení v mezinárodní dělbě práce. Otevírá-li se takové klíčové téma, je pak dobře vidět, kdo je kdo. A na jedno se mohou české odbory, i Právo a spravedlnost a případné další subjekty, které se rozhodnout jít proti modelu „láce“, spolehnout – že sestava protivníků bude sakra dlouhá a vlivná.