Miroslav Tejkl ve svém textu připomíná výročí velké hospodářské krize, která začala přesně před 90 lety, 24. října 1929, na “černý čtvrtek”.
„Krize sem, krize tam, já si z ní nic nedělám…“ zpívala dost svatokrádežně tehdy velmi mladá Ljuba Hermanová ve filmu „Pán na roztrhání“ v roce 1934, kdy bylo v Československu skoro stejně zle, jako rok či dva předtím a hospodářská krize (respektive Velké deprese) ustupovala v naší československé otevřené exportní ekonomice jen zvolna.
Druhá polovina dvacátých let 20. století se nesla ve znamení celosvětového hospodářského rozmachu. Nelze tvrdit, že nějaké problémy se tu a tam nevyskytly, avšak ve světle růstu a dobré situace se jim nepřikládalo většího významu. Obecně se ví o horečnatém růstu ve Spojených státech, kde se v průběhu dvacátých let investovalo masově do akcií. Odpovídalo to založení Američana, že skoro každý, kdo měl za tehdejší stoupající životní úrovně trochu víc hotovosti, je vkládal do akcií s touhou své peníze zhodnotit.
Burza byla v té době ve znamení tzv. býčího (stoupajícího) trhu, kdy prakticky ráno investor investoval své peníze a ten samý den večer již viděl s jistotou svůj zisk. Toto vedlo k tomu, že na burzu přicházelo čím dál více „amatérských“ investorů, kteří si na své investice půjčovali od bank, což vedlo k nadhodnocení firem a růstu akcií nad jejich reálnou hodnotu. Masové nákupy pochopitelně určovaly cenu na burzách a tak není divu, že tato horečka (jen za dobu dvou let od roku 1927 na základě hry nabídek a poptávek po akciích) uměle vygenerovala na burzách desetinásobek jmění investičních společností oproti začátku zkoumaného období.
Příznaky potíží a chvíle pravdy
V roce 1929 se už na jaře projevovaly náznaky ekonomického poklesu, ovšem se záludnými, občasnými návraty, které na jednu stranu dočasně uklidňovaly obyvatelstvo vyspělých zemí a na druhé straně vedení států vedly k tomu, že poklesy považovaly za dočasnou ekonomickou přeháňku. Ceny mnoha akcií začaly nejprve zvolna klesat, a jelikož byl pokles trvalého rázu a nebyl střídán vzestupem, začali akcionáři nakonec prodávat akcie více, což zrychlovalo jejich propad. Ale kurzy (vcelku vzato) dosud mírně rostly a ještě 3. září 1929 byl vytvořen rekord tzv. Dow-Jonesova indexu. Těsně potom (5. 9. 1929) sice varoval před hrozícím pádem akcií významný finanční analytik Roger Ward Babson s tím, že akcie jsou nadhodnoceny. Jeho varování však většinou nebylo bráno v potaz a po krátkém propadu opět následoval růst, který ovšem nepřekročil už rekord z 3. září.
„Chvíli pravdy“ těsně předcházely zprávy v novinách 20. a 21. října 1929, že ceny mnoha akcií klesly na kritickou úroveň. Nevědělo se ale ještě, jaká je skutečná situace s poptávkou a nabídkou, když přišel černý čtvrtek 24. 10. 1929, kdy na důležité newyorské burze prodejní panika na trzích s akciemi a cennými papíry ovládla psychiku v obrovských rozměrech a najednou. Za pouhou půlhodinu bylo prodáno jeden a půl milionu akcií, ale prodávat se chtělo dál – v té chvíli už šlo doslova o výprodeje za jakoukoli cenu. K prodeji bylo nabídnuto 12 milionů akcií, které se nepodařilo udat. Obchodování bylo několikrát přerušeno, takže druhý den v pátek 25. 10. vyhlásila newyorská burza krach a jako domino se kácely další burzy, na které se zoufale přesouvali prodávající.
Zpětně, vědomi si toho, co následovalo a jak dlouho to trvalo, je tedy dnes v Evropě – poněkud arbitrárně – považován za počátek následné Velké deprese „černý čtvrtek 24. října 1929“ nebo mediálně slavnější „černý pátek 25. 10. 1929“ („krach na newyorské burze“). V USA se však spíše hovoří o Black Tuesday, „černém úterý“, protože úplně největší propad nastal v úterý 29. 10. 1929. Výraz „černý pátek“ používají Američané k spíš k označení podobného burzovního krachu z 24. 9. 1869, který ale nepředznamenal následky srovnatelné s třicátými léty 20. století.
Krach na newyorské burze je považován za největší burzovní krach v dějinách a současně začátek tzv. Velké deprese – tedy v běžném a novinářském žargonu Velké (hospodářské) krize. Krize zeslábla až v roce 1934, ale v nejhůře postižených Spojených státech a ještě jinde (i když v menším rozsahu) se načas vrátila.Teprve těsně předválečné zbrojení více stabilizovalo situaci, kdy byla krize už přece jen nakonec minulostí…
Krize z nadvýroby
O této následné světové hospodářské krizi můžeme mluvit (mimo jiné) jako o krizi z nadvýroby. Průmyslová výroba klesla o 37 %, z toho v nejvíc postižených USA o 46 %, v Německu, Polsku, Československu nebo v Kanadě o 40 %. Nadbytečné zboží se hromadilo ve skladech nebo znehodnocovalo (např. v USA se pálila pšenice). Zhroutil se předchozí systém světového obchodu a znovu se prosazoval protekcionismus, tedy ochrana domácího hospodářství pomocí cel.
Sociální důsledky se projevovaly jako obrovský nárůst nezaměstnanosti – jednalo se o 40 milionů lidí, z toho v USA 12–14 milionů, v Německu 5–6 milionů, v Československu až jeden milion lidí. Nastupovala také tzv. polozaměstnanost (do práce se chodilo jen pár dní v týdnu). A mzdy klesaly nejen při snížené pracovní době, ale i za stejnou časovou jednotku, při stejném rozsahu práce. Klesala tedy zároveň kupní síla společenských většin a tím na zaměstnavatele dopadal pokles koupěschopné poptávky, tedy nakonec i pokles cen a byly tak umazány úspory ze zaměstnavatelova krácení mezd, protože se nepodařilo udržet ceny zboží ze stejných důvodů, jako předtím zaměstnanci-kupující neudržely cenu své pracovní síly. Na to navázaly sociální nepokoje, demonstrace, stávky, a byla otřesena politická stabilita – nikoli však ve prospěch levice, ale fašizujících tendencí pevné ruky a jednoduchých řešení.
Opatření proti krizi
Hospodářská krize odstartovaná krachem na newyorské burze byla hlavní ekonomickou událostí kapitalismu středního období. Odehrávala se ve světě, který ještě nebyl zvyklý používat protilátky, které dnes známe a které se tehdy začaly nalézat, nacházet a používat instinktivně a za pochodu a často bohužel pozdě.
A někdy se dokonce zaváděly i totálně kontraproduktivní opatření.
Například jednou ze zemí, kterou zpočátku zasáhla krize závažným způsobem, bylo Japonsko, které zcela absurdně obnovilo v lednu 1930 zlatý standard. Čili tehdejší státní a politická reprezentace provedla v dané chvíli to nejhorší v ekonomice, kterou bylo místo toho zapotřebí rozpohybovat, aby generovala kupní sílu, která by pak reprodukovala znovu a znovu odbyt… a Japonci to provedli v tu nejhorší možnou dobu na počátku Velké deprese, která měla před sebou ještě řadu let. Japonsko však mělo štěstí v neštěstí. Za páky státního finančně hospodářského stroje usedl – bohužel až po 2 letech hospodářských útrap – jako ministr financí zkušený, již dříve osvědčený a hlavně pragmatický politik Korekijo Takahaši.
Korekijo Takahaši intuitivně zastával proto-keynesovské myšlenky již v době, kdy Keynes samotný byl ještě myšlenkově v zajetí standardní neoklasické ekonomie, kdy budoucí reformní „Pavel“ Keynes byl ještě „starověrcem“ tedy „Saulem (Šavlem)“. Od zlatého standardu upustil okamžitě, několik dnů po svém nástupu. Následkem byla postupná depreciace (spontánní zeslabení měny) jenu. V další vládě po roce 1932 se pustil do obrovských fiskálních impulsů, které financoval z prodeje dluhopisů a dlouho se vyhýbal zvyšování daní, aby nesnižoval koupěschopné zdroje v rukou obyvatelstva a firem.
Od té doby se Japonsku dařilo, uniklo následkům krize, ale armáda si na fiskální impulsy zvykla a reagovala nevrle na snahu Takahišiho, který byl antimilitarista, tlumit výdaje na armádu, které ministr financí považoval za neefektivní a vyhozené do vzduchu. Takahaši chtěl fiskální výdaje na povzbuzení ekonomiky zaměřit hlavně do civilní, „užitečné“ sféry. Není proto divu, že (podobně jako se to stalo jiným politikům už předtím) ve stejných dnech, kdy vydal Keynes svou slavnou „Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz“, byl Takahaši v průběhu neúspěšného puče mladých ultranacionalistických militaristických vojáků zavražděn a zbrojení a utrácení na válku se mohlo rozběhnout na plné otáčky a bez omezení.
Věda a reálná politika
Takahaši Korekijo, japonský Keynes seděl u řadicích pák Japonského císařství jako ministr financí.
A nakonec úspěch.
Eurosever aplikoval nauku stockholmské ekonomie (keynesiánství blízkou a navíc dynamickou – původní keynesiánství bylo statické) skrze reálnou politiku tamější mocné sociální demokracie. Švédská vláda zavedla systém výhodných úvěrů a rozsáhlý program veřejných prací. To nakonec pomohlo Švédsku z krize a nastolilo hospodářský růst.
Úspěch.
Naopak Keynes nebyl na počátku 30. let politikem s mocí. Byl „jen“ univerzitním ekonomem.
Vláda zklamala, třebaže byla Británie zasažena krizí přece jen relativně o něco méně než takové země jako USA, Německo a… než Polsko.
Polsko, vlast „marxistického Keynese“ ekonomického, marxismem inspirovaného novináře a pozdějšího univerzitního ekonoma v Británii Michala Kaleckiho, zakladatele postkeynesovské ekonomické teorie, zasáhla krize drtivě. Obyvatelstvo země, která si ponechávala měnu v režimu zlatého standardu, prošlo martyriem. Spolu s Německem šlo o nejvíc postiženou evropskou zemi. V roce 1934 bylo v zaměstnaneckých profesích, čili v průmyslu 43,5 % (!) lidí bez práce. A to v tomto čísle nejsou zahrnuti lidé, kteří nuceně pracovali, např. 4 hodiny denně nebo několik dní v měsíci. Během krize lidé rozprodávali svůj majetek. Nejprve knihy, pak zrcadla, pohovky, skříně, šaty a nakonec snubní prstýnky. Někdy i matrace, takže rodina musela spát na podlaze. V bytě (což byla nejčastěji jedna místnost) v průměru připadaly na jednu postel více než 3 osoby. Každá druhá žena potratila, každé čtvrté dítě zemřelo. U dětí, které přežily, se často vyskytla křivice kvůli nedostatku vitamínu.
Prostě doslova katastrofa.
O Německu je celkem zbytečné hovořit.
Rovněž katastrofa – hyperinflace první poloviny dvacátých let demokracií neotřásla, hospodářská krize ji smetla…
Československo byla průmyslová otevřená exportní ekonomika s velkým podílem lehkého průmyslu a dostala tedy rovněž krutý zásah – zejména Sudety s lehkým spotřebním průmyslem a německou menšinou to odnesly, což mělo jak známo fatální následky pro budoucí politický vývoj v této zemi. Plíživý „politický zánět“, který nesl své plody na konci 30. let a bezvýchodnost (viz tehdejší film „Lidé na kře“).
Velká deprese ale, paradoxně, neotevřela dveře jen hrůzám strádání a nacismu, ale také novému pohledu na ekonomii jako vědu, i na roli státu jako garanta sociálnímu smíru, kdy byly tato oblast po 2. světové válce vnímána s velkou naléhavostí. Velká deprese ukazuje obrovskou odpovědnost ekonomické vědy i ekonomů. Čekání na to, že se ekonomika „sama“ dostane do stavu zbožštělé rovnováhy, může být doprovázeno neskutečným sociálním strádáním, zní jedno z poučení Velké deprese. Ne nadarmo říkal John Maynard Keynes: „In the long run we are all dead.“