Milan Daniel reflektuje sobotní demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi.
Demonstranti z Letné i jejich guru jsou možná opravdu přesvědčeni o tom, že jejich svatým posláním je transplantovat kapitalismu poctivou lidskou tvář namísto té vlčí. Na Letné a četných místech v zemi se vzájemně dojímají a vytrvale utvrzují v tom, že to dokážou, budou-li dostatečně kreativní, vytrvalí a důrazní.
Spolek vedou mladí lidé, které život pravděpodobně zatím nijak neotřískal a chci věřit, že jejich ideály jsou čisté, prosté postranních úmyslů. Chlév, v němž je ustájena podle nich nemocná demokracie, chtějí chvályhodně zbavit hnoje smrdutých peněz a vládu lidu podestlat čistoskvoucími principy. S volbami se přitom nepočítá, neosvědčily se.
Obdivuhodné, jejich ideálům, věku a životním zkušenostem přiměřené.
Základem kapitalismu, tedy systému, který chtějí v naší zemi podrobit této rekondiční kůře, je sobectví. V systému převažuje soukromé vlastnictví všeho, co dokáže přinášet a přináší soukromým majitelům kapitálu zisk. Opakem je socialismus, který klade důraz na společenské vlastnictví a solidaritu.
Andrej Babiš dobře ví, že si svým vstupem do politiky zkomplikoval svůj do té doby bezproblémový život. Výkon své funkce zvládá profesionálně, lépe než jeho polistopadoví předchůdci, na dobré úmysly ale příliš nevěřím. Chtěl-li ale touto cestou dosáhnout oproti svým podobně bohatým kolegům výhod, musel při své inteligenci tušit, že si to nenechají líbit.
Pikantní na tom je, že ti nyní nemusí proti jeho dominanci dělat téměř nic. Stačí jim, když se v pohodlí svých rezidencí baví u obrovských obrazovek svých televizorů tím, jak ovečky hlídacího maxipsa prý demokracie dupou za ně, aniž by to ty ovečky napadlo. Není přece spravedlivé, aby měl někdo v přístupu ke kořisti výhody a od žrádla odstrkoval jejich služební psy. Cesty k demokracii jsou v jejich pojetí sice rozličné, vůli však mají všichni rovnou: urvat co nejvíce.
Chraň bůh, že bych se chtěl demonstrantům posmívat. Naopak, sympatizuji s jejich rozhořčením. Stále však čekám na ucelený koncept uspořádání, který by ten transplantát zmíněný v úvodu učinil životaschopným. Na to, jak skloubí sobectví se solidaritou – ne jen jeden Babiš, ale desítky, stovky, ba tisíce menších a malých babišů po celé zemi. Těch babišů, pro něž je ultimem zisk. A jak je k tomu hlídací psi demonstrovaného klonu demokracie, která se ukazuje být davokracií, přimějí.
Mikuláš Minář slíbil představit vizi. Moc, moc jsem na ni byl zvědav. Ale protože to bylo zjevně nad jeho síly, přehrál ten úkol stejně nemohoucímu opozičnímu demobloku. Zaujal tedy aspoň výhrůžkami Babišovi. Je to snazší a dav po tom žízní. Pohrozil, že nesplní-li jeho ultimáta, vyšle do ulic českých měst své věrné.
Nebudou to milice, nebudou snad ozbrojeni. Zatím.
Ale únor se blíží.