Rozhovor: Se sociologem Olegem Sušou jsme v souvislosti s davoskými diskuzemi mluvili o kapitalismu stakeholderů, odpovědnosti a reformách kapitalismu.
!Argument: Globální elity byznysu se zase sešly na každoročním Světovém ekonomickém fóru a diskutovaly o „kapitalismu stakeholderů“. Od ekonoma Klause Schwaba dokonce zní, že současný typ kapitalismu nevydrží, pokud se nereformuje. Co se stalo? Dostali kapitalisté strach?
Oleg Suša: Jistě, dějiny kapitalismu obsahují lidský strach o přežití, který má ale odlišné podoby. Jedni se bojí že nevyjdou s platem, jiní že přijdou o dobré zaměstnání, jiní zase mají obavy ze ztrát, že prodělají nebo nevydělají dost. Je tu také strach v podobě obav z limitů, z konečnosti světa a vyčerpání jeho zdrojů. Globálně myslící elity a kruhy kapitalistů to vyjadřovaly již v roce 1969 založením globální asociace Římského klubu. Zakladatel světového ekonomického fóra Klaus Schwab přichází se svojí starou koncepcí z roku 1971. Stakeholdeři jsou všichni, jichž se činnosti kapitalistického byznysu dotýkají, a to nikoliv jako spoluvlastníků akcií. Zkrátka, kapitál a byznys by měly více řešit svou odpovědnost k širším světu. V té době, tedy na samém začátku 70. let, bylo ještě samozřejmé, že kapitalismus pro svůj vlastní prospěch může využít sociálně reformistické politiky. Úspěšný ekonomický růst po roce 1945 přinesl prosperitu a konzumerismus širších vrstev a zároveň s tím první signály ekologické destrukce planety, kalkulované obavy z nedostatku a vyčerpání zdrojů pro další růst kapitalismu.
Ovšem kapitalisté kolektivně nenásledovali varování a doporučení futurologie a Římského klubu. Rozvojové země poskytly obrovské zdroje i lidské pracovní síly a infrastrukturu, což umožnilo od 70. let zásadní transformaci, kdy se změnila konstelace moci mezi kapitálem a prací. Kapitalismus vsadil na nerovnosti a na finanční spekulaci, na komunikační technologie a mobilitu, jež umožnily novou podobu moci a nadvlády. Neoliberalismus začal v zemích západního jádra postupně rušit sociálně reformistické výdobytky a pluralismus širšího sociálního partnerství s odbory, pracovníky, státem, veřejností a občanskou společností. Je možné, že někteří kapitalisté mají obavy z budoucnosti, ale kapitalismus jako systém stále spoléhá na inovaci, technologie, trhy a peníze.
!A.: Když se ohlédneme do minulosti, opravdu někdy existoval nějaký „dobrý“ a „odpovědný“ kapitalismus?
O.S.: Samozřejmě, že ne. Dobrý či odpovědný v kapitalismu je především jednotlivec-podnikatel, který dobře podniká se ziskem – a v tom smyslu zachází odpovědně s podnikem či kapitálem, což se reflektuje zase ekonomickými výsledky, postavením na trzích. V posledních desetiletích byl žádoucím oficiální hlavní motiv odpovědnosti vůči akcionářům. V souvislosti s prací „otroků“ v rozvojových zemích a ekologickými devastacemi při „obsluze dluhů“ za půjčky pomocí drancování přírodních zdrojů bez limitů se nicméně začalo veřejně mluvit o „odpovědnosti korporací“. Napomohla tomu celá řada ekologicko-technických průmyslových katastrof jak v rozvíjejících se, tak ve starých průmyslových zemích. Ty návrhy na reformu jdou většinou následujícím směrem: kdo znečišťuje, má převzít odpovědnost a započítat své viny do svého vlastního rozpočtu. Podnik, který se nezajímá o svoje pracovníky riskuje rozklad vlastní produktivity, inovací a konkurenceschopnosti. Podnik bez ekologické a sociální odpovědnosti riskuje pověst u zákazníků na trzích. Ztráta pověsti na trhu eliminuje; kdo ztratí pověst je vyloučen konkurenty. Tahle představa – to je reforma, kterou si udělá kapitál sám na svém tržním prostoru a nepotřebuje k tomu státní zásahy. Je to ale představa části manažerů, která postrádá celospolečenské rozměry a nevidí důsledky ekonomického systému, neřeší otázky norem a hodnot ani to, kdo určuje kritéria odpovědnosti. Jednostranné zaměření na trh a redukování společnosti a občanů na spotřebitele a zákazníky je základem celkově deformovaného pojetí problému. Krom toho také zamlčuje reálnou skutečnost, že politickou odpovědnost za životní prostředí nebo sociální problémy má stát, respektive vláda. Nikoli byznys. Proto by skutečné reformy vyžadovaly také skutečný nový úděl, tedy rozdělení práv a povinností všech stran či aktérů při realizaci společenské a environmentální odpovědnosti. Bez státu to nepůjde.
!A.: Současná debata o vztahu mezi lidskou ekonomikou a životním prostředím se dost scvrkla na otázku klimatické změny nebo oteplování. Zároveň je vidět, že její řešení vidí mnozí zase v číslech: kolik stupňů, kolik emisí a kolik to bude stát. Je tohle šťastný přístup?
O.S.: Je to logické. Čísla jsou hlavními symboly naší vědeckotechnické industriální civilizace, čísla jsou jazykem trhů. Jsou rovněž jazykem vědeckotechnické expertízy; informace hovoří pomocí čísel. Environmentální problémy mají být řešeny pomocí technologických nástrojů. Vše se točí kolem měření, jež zakládá naše vnímání skutečnosti a světa. Zejména světa fyzického. Příroda kolem nás i v nás je nazírána skrze matematicky vyjadřované měření. Hovořit v číslech to mají rádi technokraté a politici.
Paradoxní je to, že aplikace vědního poznávání je v moderní společnost organizována tak jako průmyslová výroba, jako podnik kapitalistického byznysu. Technicky orientované poznávání znamená, že poznatky a měřitelné hodnoty jsou využívány jak při exploataci přírodních zdrojů a devastaci život prostředí, tak při monitorování negativních či vedlejších důsledků technickoekonomické činnosti. V obou případech hrají roli čísla a měření. Zároveň s tím ale dosud existuje velká disproporce mezi aplikací čísel pro rozvoj a ekonomický růst a aplikací ve sféře nápravy škod globálních i lokálních ekosystémů.
Současné diskuse o globálním oteplení a změnách klimatu se točí kolem hádání se o to, co je příčinou globální změny, neustále se utěšujeme domněnkou, že se měření mohou mýlit a že to nebude tak rychlé, nebo zas naopak demonstrujeme za klimatickou svobodu, bijeme na poplach a požadujeme politická opatření. Státy uzavírají všelijaké dohody a vyčíslují závazky regulace byznysu.
Vědecké expertízy nedávají jednoznačné diagnózy a prognózy, bohužel se zdá, že ani experti průmyslové technovědy nenabízejí konkrétní řešení a směr jejich naplňování v rámci politické strategie klimatické adaptace. Je otázkou, proč tomu je tak, jestliže se diskuse a měření globální klimatické změny v médiích i v mezinárodních jednáních nebo v rámci OSN komunikují polovinu století.
!A.: V minulých rozhovorech jsme s Vámi mluvili o pojmu panství člověka nad přírodou, který ukazuje na dost hluboké kořeny problému ve vztahu „člověk-příroda“. V Davosu teď řeší otázku „zisků“ a nerovností. Stačí to? Myslíte si, že ekonomové a byznys jsou ti praví k hledání odpovědí na řešení ekologické krize?
O.S.: Řečeno utilitaristicky jsou to ti, kdo ekologickou krizi z valné míry způsobili. Jinými slovy jsou to ti, kdo vytvářejí dnes a denně rizika, na kterých jedni vydělávají a jiní prodělávají. Nelze věřit, že budou ochotni a schopni zastavit komplex změn životního prostředí. Reformy zaměřené na zmírnění důsledků kapitalistických rizik v sociální i environmentální oblasti již dnes nestačí. Postoje kořistnictví a chamtivosti souvisejí s derivujícím kulturním stereotypem nadvlády nad slepou přírodou. Tento postoj je, zdá se, ještě dneska normou jak kapitalistů, tak manažerů a ekonomů i politiků. Kulturní revoluce ovšem není vše, reálnou změnu je třeba uskutečňovat v rámci široké spolupráce napříč společností, politikou a také nadnárodně. Do této spolupráce musí být zapojeni všichni, takže i ekonomové a manažeři byznysu. Změnu je možno realizovat jen a také s jejich pomocí a v rámci kritických diskusí s nimi i mezi nimi. Myslím, že ze spolupráce na tvorbě budoucnosti, a tím ze spoluzodpovědnosti, není možné nikoho vyloučit. Takže ani ekonomy, ani byznys.
Oleg Suša je sociolog a věnuje se především problémům vztahů společnosti a přírody (ekologická krize a její důsledky) a patří k předním českým odborníkům na problémy globalizace.