Filosof Vratislav Moudr se v druhé části své eseje píše o tom, co nám seriál HBO Černobyl zapomenul sdělit o velmi současných rizicích.
První díl eseje najdete zde.
Problémy s rozvratem ekosystémových vztahů a s rychlým uvolňováním uhlíku bychom tedy neměli považovat za pouhý exces tržní společnosti, který bychom mohli napravit změnou jen některých jejích pravidel, například zavedením uhlíkové daně či finančními pobídkami k výsadbě stromků, k rozšíření šetrnější techniky do domácností, průmyslu, energetiky, nebo dopravy. Měli bychom pochopit, že nejhlubší příčiny existenčních problémů lidstva nejsou založené dílčími nedostatky v provozu kapitalismu. Podobně jako v případě mnohých jiných problémů tu nemůže být řešením pouhá snaha o úpravy tohoto politicko-ekonomického systému – úpravy, které by ho měly učinit o něco ekologičtějším, stejně jako tolerantnějším, spravedlivějším apod. Měli bychom si přiznat, že kapitalismus spočívá na chybných myšlenkových předpokladech o světě a člověku. A že jsou to právě tyto jádrové předpoklady, pro které je nereformovatelný, stejně jako jakýkoli jiný dosud známý politicko-ekonomický systém.
Vrozenou vadou totiž netrpí pouze ten který politicko-ekonomický systém, ale celý systém socio-kulturní. Tato vrozená vada kultury spočívá v principu její sebetvorby. Jak už několik desetiletí vysvětluje Josef Šmajs, kultura a příroda představují dva odlišné způsoby uspořádávání, dva odlišné evoluční procesy, dva odlišné systémy, jež formují pozemskou skutečnost. Kultura se zkrátka nevyvíjí pomalou sukcesí na základě náhodných mutací genetické informace, jejíž nositelé by byli selektováni přirozeným a pohlavním výběrem ze strany společenství živých a neživých struktur přírody. Kulturu udržuje a formuje specificky lidská neuronální informace postavená na významech symbolického jazyka a na druhově omezeném poznávacím aparátu člověka. Taková informace je ve formě prostých zkušeností i ve formě zapsaných poznatků součástí duchovní kultury. Duchovní kultura tak představuje jakýsi zvláštní umělý „genom“, který integruje kulturu jako fyzický socio-kulturní systém schopný sebetvorby. Vnitřní konstitutivní informace kultury není tedy vázaná v nějaké její konkrétní struktuře, jako je tomu v případě živých systémů, je volně rozptýlená ve vědě, politice, právu, náboženství, umění, morálce… i v osobnostech lidí, prostřednictvím jejichž (sociokulturní) aktivity se dnes rychle formují agresivní metastázy kultury po celé planetě.
Kvůli této specifické vnitřní informaci nemůže být totiž kultura přirozenými zpětnými vazbami slaďována s jemně provázaným hostitelským systémem přírody. Vnitřní informace kulturních fenotypů nezaniká spolu s jejich přirozeným rozpadem (ani s jejich umělou likvidací). Nespočívá v jejich tělech. Jako součást duchovní kultury se může naopak velice rychle proměňovat a to vždy ve směru kulturních (dnes především tržních) záměrů zprostředkovaných lidskými osobnostmi. Princip pozměňování vnitřní informace, který podkládá evoluci kultury, není prostě shodný s informačním procesem v nitru pozemské evoluce přírody. Není výsledkem dlouhodobé selekce náhodných genetických chyb, z nichž společenství živé a neživé přírody pomalu vybírá jen minimum těchto „chyb“ jako životaschopných. Proces uspořádávání systémů přírody a kultury je proto nejen odlišný, ale také konfliktní. Výsledný řád kultury není sourodý ani kompatibilní s řádem přírody.
***
Uvolňování skleníkových plynů, vymírání organismů, rozpad ekosystémů atp. bychom tak měli chápat spíše jako nutné důsledky nekorigované kulturní evoluce. Pro svoje udržování a pro svůj růst kultura vlastně musí odklánět tok molekul z relativně uzavřených cyklů, jež v průběhu přirozené evoluce pomalu tvořily původní ekosystém Země včetně nás samých. Kulturní systém musí čerpat látku a energii z pozemské přírody, kterou extrémně rychlým růstem svého těla i jeho metabolismem zatlačuje, zamořuje a rozkládá. Odvěká představa, podle které je evoluce kultury „kultivací“, pokračováním a rozvíjením přírody, se dnes ukazuje jako velká a nebezpečná iluze. Měli bychom vlastně přijmout opak, varuje Šmajs: Zatímco spontánní evoluce pozemské přírody směřuje k životu, spontánní evoluce kultury směřuje k jeho destrukci.
Jsem přesvědčený, že když nepřijímáme tuto diagnózu o informační podstatě konfliktu kultury s přírodou, nechápeme dobře problém, který máme řešit a ocitáme se v podobné situaci, ve které byli i ti, kteří se v onu osudnou noc pokoušeli odvrátit katastrofu černobylské jaderné elektrárny. Ani my nevíme o konstrukční vadě systému, za který odpovídáme. Také my si plně neuvědomujeme závažnost situace a také pro nás platí, že nepřijmeme-li správnou diagnózu, budeme svými zásahy situaci jen rychle zhoršovat. Víra v zastavení klimatické změny technologickými prostředky stejně jako víra v technologickou adaptaci na „nezadržitelnou“ klimatickou změnu je slepá a povede k akceleraci problému podobně, jako když stisknutí nouzového tlačítka ve velíně černobylské elektrárny spustilo výbuch reaktoru.
***
Bez hlubokých informačních (ideologických) změn kultury povedou všechny dílčí snahy k rychlému zhoršování situace. Samotné zefektivnění ekonomického metabolismu šetrnějšími technologiemi povede v „predátorsky nastavené“ kultuře jen k další expanzi socio-kulturního systému a ke zvyšování spotřeby. Řešení ale nepřinese ani pouhý „nerůst“ tržního hospodářství, popř. nerůst nějakého spravedlivějšího – např. kyberneticky plánovaného – hospodářství. Nikoli jen růst, ale také obnova stávajícího „hrubého domácího produktu“ si prostě vyžaduje ohromné tempo devastace přírody. Ke zmírnění konfliktního vztahu kultury k přírodě bychom se museli odhodlat nejen k zefektivnění, ale také ke snížení výkonu našeho generátoru, k řízené recesi, k „ústupu“.
Jakoby kultura musela dozrát a prostřednictvím společnosti a lidských osobností přijmout své vrozené nedostatky. Zříci se snění o neomezeném růstu a omnipotenci a odhodlat se k záměrné doživotní změně svého „životního stylu“, přejít k mnohem šetrnějšímu a sociálně spravedlivějšímu provozu. Taková kultura by musela upřednostnit opatrnost před rozmařilostí. Ulrich Beck v tomto smyslu říká, že havárie jaderné elektrárny není událost, ze které bychom se měli učit. K podobným událostem prostě nesmí docházet. Je zřejmé, že vyhynutí lidstva není už vůbec možné chápat jako užitečnou lekci. Jediným správným řešením je v naší situaci pouze snaha předejít takovému riziku. To je ale možné pouze prostřednictvím rozsáhlé transformace vnitřní konstitutivní informace kultury, doživotním kompenzováním oné vrozené vady kultury. Výsledkem takové transformace sice nemůže být kultura, která by byla s přírodou sourodá a plně kompatibilní. Může jím být ale kultura, která by přírodu nezatěžovala nadhraničně. Kultura, která by svůj hostitelský systém využívala jen tak, aby se ze svých vlastních sil zvládal obnovovat.
Jakkoli je přírodovědné poznání pro tento úkol nápomocné, nebude samo o sobě stačit. Nemůže nás totiž dovést k dostatečně správné diagnóze, ani k efektivnímu řešení. „Přírodní“ vědy se nezabývají politicko-ekonomickým systémem, ani systémem socio-kulturním. Nedokážou reflektovat informační (myšlenkové) zázemí liberální demokracie, kapitalismu či kultury. Před problém konfliktu kultury s přírodou nás proto postavit neumí. Přinášejí sice mimořádně důležité poznatky o stavu přírody a díky novým metodám a výpočetní síle počítačů otevírají přístup k alarmujícím predikcím klimatické změny. Nezastupitelné jsou také s ohledem na produkci šetrnější techniky. Ovšem navzdory masivní poptávce po přírodovědném a technologickém vzdělání jsou dnes takřka životně důležité společenské vědy, které se však z pozic ideologie růstu zdají být nadbytečné a nebezpečné. S přehlížením společenských věd přehlížíme jejich nezastupitelnou funkci, kterou je kritická (i formotvorná) reflexe sociokulturního systému.
***
Ani společenské vědy ale dosud nechápaly kulturu adekvátně, tedy jako dynamickou materiální strukturu s vlastní vnitřní informací. Po celou dobu svého vývoje ji měly především za kulturu duchovní. Bez reflexe materiálního aspektu kultury ji tak mohly idealizovat a zůstávat silně antropocentrické. Významně tím přispívaly k vyhrocování netematizovaného fyzického střetu kultury s přírodou. Jako bychom se proto dnes museli vrátit zpět na začátek veškerého našeho tázání, říká Šmajs. Tam, kde jsme udělali základní chybu. Potřebujeme resuscitovat filosofickou ontologii, která má ostatně také největší zodpovědnost za současnou existenční krizi lidstva. Byla to právě ona, která svými prvními vlivnými koncepcemi nastavila veškerou duchovní kulturu „predátorsky“, k pozdějšímu rychlému růstu kultury prostřednictvím bezostyšného využívání přírody pomocí vědy, techniky a kapitálu.
Už ve starověku byl totiž ustaven pevný ontologický i hodnotový předpoklad, který zůstal ukrytý v jádru všech dosavadních etap vývoje myšlení. Předpoklad, že v hierarchicky uspořádané skutečnosti stojí náš duch (rozum) vysoko nad přírodou. Necháme-li stranou alternativní pohledy, které se neprosadily, byla příroda na dlouho jen tupou látkou, materií, které vyšší vlastnosti nenáležely. Často se jí téměř nedostávalo bytí, pravdy, dobra, ani krásy. Byl to přelud, který zakrýval to opravdové – co bylo přístupné pouze rozumu a nikoli smyslové zkušenosti. Jakoby náš „čistý“ rozum mohl projít jakousi metafyzickou zkratkou přímo ke svému původci, k rozumu veškerenstva, k nejvyššímu řádu celku světa. Příroda byla zbytkem, její pozorovatelná uspořádanost se zdála být znehodnocena chaosem proměnlivosti, mnohosti a nepoznatelnosti.
Prvním filosofům nebyla prostě dostupná představa, podle které řád pozemské přírody vniká spontánně díky chaosu. Nemohli vědět, že stabilita „bytí“ vyrůstá z proměnlivosti „dění“, že příroda je schopná sebeorganizace a sebetvorby na základě dynamického toku zbytkové energie velkého třesku. Daleko dostupnější jim byla představa, podle které řád přírody pochází z řádu vysoko nad tím vším, že vyvěrá z naprosto dokonalého racionálního (inteligibilního) řádu o sobě. Původ uspořádanosti materiálního světa přírody byl tedy na začátku teoretického pojímání světa připsán duchovním entitám kdesi vysoko nad ní. Našli jsme je v útěšných antropocentrických projekcích našeho ducha. Svět byl uspořádán podle idejí či forem (eidos) principiálně nezávislých na látce, podle idejí v říši Bytí, ve světovém Duchu či v Boží mysli. Místo, abychom před přírodou padli s úžasem na kolena, byla tím nejnižším.
Tento přezíravý postoj k přírodě novověké myšlení nevyvrátilo, ale naopak posílilo. I když stvořený svět získal o něco větší hodnotu, emancipoval se tím i člověk. Díky nově nabytému sebevědomí jakoby dostal andělská křídla a ztratil zbytky pokory. Cítil se být povolán k využívání mechanicky fungující přírody, k rozvíjení božského díla. Byl to slastný sen, který v různých podobách sníme běžně dodnes: osvobození lidského individua, rozumu i hospodářství povede k růstu vědy, techniky a bohatství, k růstu lidského blaha, lásky a humanity. Dnes žijeme na konci novověku, v období dohasínající moderny, kdy se tyto sny sebedestruktivně naplňují a ukazují se jako vyčerpané iluze. S jejich pomocí jsme vytěsnili nejistotu za hranice našeho umělého světa, ale nyní se nám vrací zpět. Jako bychom před sebou tlačili čím dál větší haldu „nezamýšlených důsledků“, které přepadávají do našich životů. Myšlenkové předpoklady osvícenství nepřinášejí většině lidí jen bohatství a blaho, ale zároveň také velké množství obtížně řešitelných problémů včetně bezprecedentního ohrožení existence celého lidstva.
***
Post-moderní myšlení odhaluje mnohé z těchto předpokladů sice jako rozviklané, protože za ně ale nenabízí náhradu, v běžných životech je dál hájíme. Popis konfliktu kultury s přírodou se takovému myšlení navíc jeví jen jako pozůstatek dualistické optiky novověku. Mnozí vlivní myslitelé přijímají pohled na skutečnost jako na jedinou hybridní síť aktérů a nevědomky zastaralý pohled brání. Na základě převráceného obrazu skutečnosti tedy dodnes nadřazujeme tvořivost kultury a našeho rozumu nad tvořivost přírody. V období „anthropocénu“ příroda buď vůbec není, anebo je dál jen zdrojem surovin, materiálu, něčím, co získává (užitnou) hodnotu jen díky člověku. Kvůli dávno zastaralým ontologickým předpokladům hluboko uvnitř nás a naší kultury zkrátka dodnes věříme, že kultura je „kultivací“, pozvedáváním přírody. A to i přesto, že díky přírodním vědám už můžeme vědět o zázračné „slepé“ kreativitě přírody. Už tedy můžeme učit děti, že přirozené systémy živé i některé neživé jsou schopné sebeorganizace a sebetvorby. Bez adekvátní „teorie vyššího řádu“, bez patřičné ontologické perspektivy jim ale nemůžeme říct, že kulturní systém je vůči tomu přirozenému nesourodý a konfliktní.
Jen s pomocí filosofické ontologie, jejímž předmětem je celek veškeré skutečnosti, můžeme zkrátka reflektovat a zpochybnit skryté ontologické i hodnotové předpoklady uvnitř kultury, onu socio-kulturní ideologii v našich osobnostech, která už delší dobu selhává. Bez této reflexe nebude možné přenést sociální důvěru k předpokladům adekvátnějším, k takové ideologii, která by si poradila s tradičními i novými problémy. Až potom, co bychom pochopili, že kultura vně i uvnitř nás samých není vrcholem přirozené evoluce, mohli bychom hodnotově rehabilitovat přírodu a sesadit kulturu i člověka z trůnu. Mohli bychom si uvědomit, že člověk je díky kulturnímu původu jeho ducha mnohem spíše kyborgem, než božským stvořením. A teprve potom bychom se z morálních důvodů mohli pokusit transformovat provoz kultury tak, aby byl skromný svým metabolismem i prostorovým nárokem.
Morální ohled na jednotlivé organismy ani na jejich druhy nebude patrně ani pak dost silný. Je možné, že lidem bude příliš lhostejný rovněž osud samotné pozemské přírody. Nejspíš tedy jen s ohledem na zájmy příštích lidských generací bychom se mohli pokusit nastavit duchovní kulturu tak, aby se na jejím základě formovala kultura, která by potřebovala krást přírodě mnohem méně látky, energie a místa. Je zřejmé, že taková kultura by musela rozdělovat své bohatství daleko spravedlivěji, tedy tak, aby bylo možné udržet sociální smír, relativní svobodu a štěstí právě žijících lidí.
Pro řešení existenční krize lidstva by tedy bylo nutné změnit odvěké paradigma duchovní kultury. Poprvé v dějinách společnosti bychom si museli uvědomit, že příroda stojí ontologicky, hodnotově i esteticky nad kulturou a naším rozumem. Jako bychom si měli včas osvojit náhled postavy Borise Ščerbiny v jedné z posledních scén seriálu Černobyl, ve které se svěřuje Valeriji Legasovovi s tím, že v důsledku ozáření má před sebou už jen pár měsíců života. V závěru této scény, ve které líčí také bolavou historii černobylské oblasti plnou válečných konfliktů, s úžasem ustrne nad krásou píďalky, která mu leze po ruce.
Ani my si ještě neuvědomujeme skutečnou hodnotu přírody. Z ideologických důvodů ji přehlížíme a nechceme slyšet o defektu v konstrukci naší báječné socio-kulturní stavby, která spontánní evoluci kultury obrací destruktivně proti přírodě. Nedokážeme zatím přijmout ani dílčí kritiku kapitalismu, natož „svobodné“ liberální demokracie. Ten, kdo se dnes odhodlá zpochybnit byť jen představu věčného ekonomického růstu, je věrnými obránci stávajícího pořádku označen za nebezpečného šílence, který by měl být umlčen. Jak bychom pak mohli přijmout mnohem bolestnější představu, podle které je kultura pro přírodu tumorem (novotvarem), jenž vyrostl z neadekvátní interpretace světa lidským rozumem? Tumorem, který nejenže nesmí dále růst, ale musí začít ustupovat. Když si nejsme ochotni připustit to, že mnohé naše motivy, myšlenky a city jsou vnucené mocí kapitálu, jak bychom mohli přijmout představu, podle které je veškerá naše osobnost, onen do nebe vynášený „duch“, umělým socio-kulturním produktem, který dosud slepě slouží kultuře ve válce se Zemí?
Ani v tom nám věda nepomůže. Apel aktivistů, aby politici naslouchali vědě, proto nestačí. Nebude tu však stačit ani ontologie. Nepomůže nám samotný popis světa – dílčí, ani celkový. To proto, že nepotřebujeme jen širokou shodu nad adekvátnějším popisem toho, jak svět „je“, ale potřebujeme také shodu nad tím, jak „má být“. Věda ani ontologie nám nemůže říct, co je dobře a co špatně. Je to politická a morální diskuse za ní, která nás může vést k přijetí konkrétního řešení problému. Takovou diskusi přitom tvoříme my všichni, my bychom se tedy museli shodnout nejen nad popisem, ale také nad hodnocením situace, které se neobejde bez emocí. Jen díky nim dokážeme vyhodnocovat všemožné následky našich rozhodnutí, stejně jako vážit morální principy, normy, zásady či pravidla. Jsou to právě emoce, které nás silně pojí s hodnotovými předpoklady, na kterých do značné míry závisí rovněž přijetí konkrétního obrazu světa. A jsou to emoce, které mohou brzy způsobit obrovské konflikty ve jménu lepší budoucnosti.
***
Přes veškerou subjektivní iluzi o svobodné vůli a autonomii jsme často v tak silném emočním područí myšlenkových předsudků, že nám nedovolují přijmout nejen alternativní ideologický pohled na svět, ale ani evidentní fakta. I dnes proto mohou někteří inteligentní a vzdělaní lidé tvrdit s vážnou tváří a se značným ohlasem, že klimatologie, ornitologie či entomologie lže. Dovolují jim to právě silné emocionální vazby k nereflektovaným myšlenkovým předpokladům uvnitř jejich osobnosti. Dogmatický marxismus-leninismus může tak v časech „svobodné společnosti“ směle zastoupit třeba dogmatická ekonomie. Vědecká data jsou pak chybná prostě jen proto, že odporují klíčovým předpokladům neoliberální ekonomie.
Máme tedy opravdu svobodu slova? Neměla by být taková svoboda podmíněna tím, že větší váhu má to tvrzení, které je lépe zdůvodněné? A když taková tvrzení nemají přednost před bludy, když „pravdu“ přehlížíme kvůli halasným výkřikům, žijeme skutečně v otevřené společnosti? Není právě to, že se pravda snadno nešíří, a že slovo přichází o svou moc, důkazem o velké síle současné ideologie a skryté moci, kterou tato ideologie hájí? Slavoj Žižek to říká také tak, že v době stalinistického Ruska byli básníci popravováni, zatímco dnes je docela jedno, co říkáte. Ti, co se snažili odvrátit katastrofu v černobylské jaderné elektrárně, nevěděli o její konstrukční vadě, protože zpráva o ní byla z vyšších míst utajena a její autor byl potrestán. Pečlivá zpráva o konstrukční vadě kultury je dnes všem lhostejná stejně jako její autor.
Ale i kdybychom nechali stranou Šmajsem popsaný konflikt kultury s přírodou a brali dostatečně vážně například jen fakta klimatologie, stáli bychom i pak před extrémně závažnými problémy. I v situaci, ve které bychom řešili pouze otázku radikálního snížení emitovaných skleníkových plynů, by se následky našeho rozhodnutí týkaly ekosystémového, ekonomického a morálního rozvratu, kolapsu veškeré společnosti. I potom by šlo o vyhynutí lidstva a konec civilizace. Kdybychom v takové rozhodovací situaci měli jistotu, že nebudou ohroženy naše životy, zdraví, ani důležité potřeby, měl by být takový morální problém vůbec předmětem demokratické diskuse? Jsem přesvědčený, že nikoli. V podobných případech bychom měli být morálně dogmatičtí. Když nemusíme zdůvodňovat, že není správné shazovat nemocné a přestárlé lidi ze skály a skládáme se na jejich podporu, neměli bychom se přeci vzájemně přemlouvat ani v otázce, zda je dobré snažit se předejít rychlé záhubě lidstva a kultury.
***
Hlubší ideologická transformace kultury by si však vyžadovala výraznější změny společnosti i nás samých. Nejde snad o to, že bychom museli přistoupit na výrazně větší ohrožení našich životů. Museli bychom se ale zříct mnohých pro nás důležitých potřeb, postojů a přesvědčení. Změnit by se museli jak ti, kteří legitimizují nynější podobu kultury pro své sny o bezstarostném životě v bohatství, tak i ti, kteří nynější podobu kultury legitimizují proto, že takové životy skutečně žijí. Změna by se však musela týkat především těch, kteří kromě velkého bohatství drží i velkou moc. Také individuální svobodu bychom totiž museli omezit novými podmínkami. Nesměli bychom jí už rozumět jako něčemu spojenému s konzumem a mocí, jako pocitu privilegované skupiny lidí, která žije v období hojnosti ekonomicky prosperující společnosti. Svoboda nesmí být právem uzurpovat si bohatství a moc na úkor druhých ani příštích. Musí být podmíněna nejen hodnotami, jako je spravedlnost a rovnost před právem, ale také zdravím globálního ekosystému Země.
Kvůli tomu, že si změna kultury vyžaduje změnu osobnostní, bude však patrně dál narůstat emoční konflikt nejen mezi námi, ale i uvnitř nás samých. Právě pro tento vnitřní konflikt můžeme nakonec problém ohrožení lidstva přehlížet příliš dlouho. Můžeme se dál chovat jako silný alkoholik, který bagatelizuje stav vlastního zdravotního stavu a odmítá přijmout jednoznačná fakta medicíny o vlivu alkoholu na zdraví. Doposud odmítáme čelit nejzávažnějšímu problému, před kterým lidé kdy stáli, a napadáme ty, kteří nám ho předhazují. S pomocí egoobranných mechanismů prostě odvracíme zrak a nechceme uvěřit tomu, že je skutečně ohrožena perspektiva celého lidstva. Čím emocionálnější tento vnitřní konflikt bude, tím silnější bude i obrana identity mnohých z nás. Jak jinak bychom mohli pokračovat v zaběhaných životech, aniž by nás výčitky neroztrhaly na kusy? Jak bychom mohli přemlouvat klienty v bance k nákupu finančních produktů? Jak bychom dokázali mluvit o odhadech spotřebitelské poptávky, o plánech na expanzi automobilky na asijské trhy? Jak bychom mohli psát texty o variantách možného složení vládních koalic po volbách? Jak bychom mohli sledovat poslední trendy módního průmyslu, radostně plánovat dovolenou u moře, obdivovat úspěchy dosažené v oblasti soukromých letů do vesmíru, snít o rodinném domku, platit hypotéky a daně? Jak bychom mohli nakupovat, sledovat zábavné pořady v televizi, vychovávat děti, radovat se z jejich smíchu a mluvit o počasí? Kdybychom adekvátně chápali a prožívali, co se děje, nemohli bychom řešit téměř nic jiného.
Bez zavřených očí by zkrátka nebylo možné, abychom sami se sebou vydrželi. Je to možné jen tehdy, pokud naše egoobranné mechanismy nedovolí zradit individuální ani společenskou identitu. Jakkoli je to tedy iracionální a nemravné, na podvědomé úrovni dál přijímáme ideologii destruktivně nastavené socio-kulturní formace, hájíme její moc a vzájemně se přitom ujišťujeme poplácáváním po ramenou. Bez iluze o kultuře a o jejím látkově-energetickém metabolismu, bez iluze o naší společnosti, o vědě, o politice, o lidském duchu, o sobě bychom museli mít hodně neklidné spaní, cítit úzkost a stud. Nikoli kvůli nedostatečnému vymývání kelímků od jogurtu a třídění odpadu, nikoli kvůli nákupům v supermarketu a používání auta při rozvážení dětí. Měli bychom se stydět za to, že necháváme v provozu socio-kulturní systém, ve kterém se jinak než destruktivně chovat ani nemůžeme.
Podle Šmajse nestačí zahrnout do našich běžných morálních úvah odpovědnost za své aktivity uvnitř kultury. Musíme přijmout odpovědnost i za ni, za globální socio-kulturní-systém, který přemrštěnými nároky spouští největší katastrofu v dějinách lidstva. Zodpovídat se tak nemůžeme jen sobě, druhým lidem či kultuře, ale příštím generacím a té, která nás stvořila – přírodě. Je ovšem mnohem snazší přijmout odpovědnost za množství vytříděného odpadu, naježděných kilometrů, snězeného masa i za velikost uhlíkové stopy. A tak místo toho, abychom obrátili naše rozhořčení proti nadosobní moci socio-kulturního provozu, zůstáváme v jeho područí a nevědomky jednáme v intencích sebedestruktivních růstových potřeb kultury. Zmanipulováni klamavou reklamou trhu se jen marně snažíme vykoupit z našeho selhávání, které tím jen prohlubujeme. Protože to ale nelze dělat všemi možnými způsoby, směšně se přitom obviňujeme z pokrytectví. Pořizujeme si energeticky šetrné spotřebiče, automobily či kotle, nepereme však prádlo šetrnějšími saponáty, nenakupujeme bezobalové potraviny, ani nepřepíráme látkové pleny. Méně často už problematizujeme to, že nás zaměstnává nadnárodní firma, která nám toto konzumní rozhodování umožňuje, stejně jako nám umožňuje platit ohromné úvěry i letecké cesty za prací či na dovolenou. Proto ale například nesouhlasíme s kritikou (korporátního) kapitalismu, ani s nápadem na progresivní zdanění. Někteří z lépe zajištěných Evropanů volí pak sice čím dál častěji zelené politické strany, znovu ale jen ty, které chtějí „řešit“ environmentální hrozby ekonomickým růstem.
Nepřestáváme si zkrátka namlouvat, že jsme na správné cestě. Není pro nás představitelné, že všechny ty obrovské problémy, před kterými stojíme, nejsou řešitelné bez hluboké transformace globálně integrované kultury. Dnes proto mizí důvody myslet si, že žijeme uvnitř osvícené a ctnostné společnosti mimo vliv jakékoli ideologie. Ve společnosti, která prostřednictvím svobodných a zodpovědných lidí vyřeší problémy, před kterými stojíme. Zatímco jsme totiž přesvědčení o naší individuální svobodě a odpovědnosti, slepě podléháme silnější moci, než jakou ve svých rukách držel kterýkoli autoritář. Je to moc, která je všude a nikde. Nemá centrum. Je rozeseta v našich hlavách, institucích, knihovnách, uměleckých výtvorech, právních normách, konstrukčních plánech apod. Proto nás tato moc disciplinuje i navzdory přesvědčení o osobní svobodě. Chceme to, co chce ona, jak říká Sigmund Baumann. Avšak i když je to možná příliš velký úkol, jestli se této moci nepostavíme, poslední generace lidí budou mít za zločince nejen ty nejmocnější, ale nás všechny.
Konec druhé části. První část najdete zde.
Článek publikujeme ve spolupráci s webem Nové Slovo.