Poslední část analytické eseje Miluš Kotišové na téma peněz a jejich nového promýšlení, ve které autorka dochází k závěrům a k alternativám.

První, druhý a třetí díl eseje si je možné přečíst zde, zde a zde.

Nyní se tedy pokusím navrhnout peníze jako skutečně jazykový systém. Berte prosím můj návrh spíš jako naznačený směr úvah, troufalý pokus o odkrytí nového horizontu k přemýšlení, natažení krku kamsi do neznáma – i jako výzvu ke spolupráci.

Lidská civilizace dosáhla takové míry složitosti a současně rychlosti vzniku nových nevytříděných informací, že ani věda(y) – předpokládaná výspa našeho porozumění světu – nedokáže uspokojivě a smysluplně shrnout své poznatky z různých a neustále vznikajících nových oborů a podoborů do přehledného a uchopitelného celku, dokonce ani orientovat člověka ve věci stanovení meze přípustné sociokulturní zátěže zeměkoule. Logicky očekáváme, že kromě vědy (a vzdělávacího sektoru) má mít schopnost uchopovat a pracovat s celky také politika. Politika snad ještě na vyšší úrovni než věda, neboť požadujeme, aby ona nalézala stabilní pravidla pro celou polis a také dobrá koncepční a dlouhodobá řešení problémů, aniž by tím zadělávala na nové a nové. Chybí nám ovšem pozná(vá)ní celku a nástroje k syntéze. Je více než zjevné, že stávající politické struktury, instituce a mechanismy rozvažování, rozhodování, zastupování, včetně procesů utváření veřejného mínění a vůle jsou na tuto složitost již krátké. Navíc politické vědy se otázkou komplexity vlastně vůbec nezabývají – tedy jako jedním z hlavních témat. Politologové si v zásadě lámou hlavu nad dvěma otázkami: Je demokracie mechanismem k dosažení společného dobra, nebo je mechanismem, jak zkrotit mocenský rozměr lidského úsilí? (Ian Shapiro, 2001). Tyto otázky jsou stále platné, ale dnes se míjejí s hlavními potřebami doby.

Nejblíže se k otázce exponenciálně rostoucí složitosti v souvislosti s politikou dostává – co je mi známo – americký filosof Richard T. Peterson, jenž se zaobírá koncepcí demokratické filosofie a politikou vědění (1996). Je zajímavé, že Peterson vnímá dělbu práce (a potažmo specializované vědění) jako potenciální zdroj a prostředek nedemokratické moci. Za operativní princip dělby práce považuje „nedostatek“ – samotný nedostatek má podle něj dopad na sociální (ne)utváření aktivního subjektu. Je proto velikým paradoxem, ne-li přímo absurditou, že dnešní politické reprezentace se úporně snaží „růst z nedostatku“. Zde si Peterson neodpouští také poznámku, že imperativ růstu je depolitizujícím rysem společenského porozumění realitě.

Nový horizont demokracie

Přístup k novým příležitostem rozvoje demokracie – jakémusi novému demokratickému údělu – získáme právě díky jinému pohledu na peníze. Ty měly vždy velmi úzký vztah (hlavně jejich podoba a formy) k míře složitosti civilizace, rostoucí abstraktnosti komunikace ve společnosti a v prostředí rozestupujících se (psychologických) vzdáleností mezi jednotlivci. Různá „skupenství“ peněz vždy jasně odrážela (technické) možnosti lidského společenství, úroveň abstrakce myšlení a obecně rozvinutost základního znakového podloží jako takového. Peníze sapiens – tímto označením je chci odlišit od p-e-n-ě-z, jak je známe dnes – využijí kombinace většiny stávajících znakových systémů. Coby vyspělý jazyk musejí umožnit společnosti synteticky „nahlédnout“, a to z pohledu jakéhokoli jednotlivce, celek vědění i s jeho hranicemi (otazníky) neznámého či dosud nepoznaného a umožnit lidem i na dálku komunikovat mezi sebou tak, že společnost bude moci maximálně využít kapacity své kolektivní inteligence. Peníze sapiens budou součástí živé (interagující, zpětnovazební) legislativy, přímo-demokratických, vzdělávacích (vědeckých, výzkumných a vývojových) a výrobních struktur.

V mé představě tvoří peníze sapiens několik prvků: axiomatická soustava (zjednodušená legislativa), integrovaná statistická a účetní databáze (jakési „počtverné“ účetnictví), celonárodonet (shromažďující aktuální poznatky, nabízející přehlednou syntézu) a „vícerozměrné ceny“ (symbolplexy).

Série Occamových břitev

Před popis systému vytknu minimálně čtyři Occamovy břitvy, které lze uplatnit:

1.      Odlišování (neplaceného) studia a (placené) práce je mylné a jsme do něj tlačeni právě uměle nedostatkovými penězi. V novém monetárním systému se bude hodnotit studium i práce, jako by oboje bylo prací. Jinými slovy, jak studium, tak práce jsou „placené“ a ceněné činnosti. Každý člověk má na oboje právo, je povinován se věnovat obojímu, a nemůže se věnovat trvale jen jednomu.

2.      Radikální zjednodušení daňové soustavy. Zdanění se napříště bude týkat pouze vysloveně škodlivých, zdravotně závadných a zbytných či luxusních podnikatelských aktivit a produktů (naopak zákonem jsou jasně vyjmenovány daní nezatížené základní, tj. společné lidské životní potřeby a nezbytnosti, a dále služby garantované státem).

3.      Při zachování tržní soutěže bude podporován vznik monopolů (a to i přesoborových), které nabízejí úsporu ze škály a úspory z modularity i standardizace, ale zejména díky možnosti zavedení „principu kruhu“ ve výrobě (angl. circular production nebo C2C design), tj. bezodpadové výroby, respektive výrobních procesů, které promýšlejí opakované návraty do života materiálů či součástek již použitých ve výrobě jednotlivých produktů (a přetrvávajících jeho životnost).

4.      Je možno uvažovat o výrazném zjednodušení legislativy. Ta v prvé řadě jasně stanoví zákonitosti pohybu vývoje společnosti. Tím by mohl být cyklický pohyb od zajištění základních potřeb všech, např. cestou automatizace, k co nejbezprostřednější, ba dokonce už do výroby integrované nápravě a odstranění lidskou činností způsobených škod na životním prostředí, jež je nutnou podmínkou dalšího života, až po zahrnování nových a méně naléhavých potřeb. Zajišťování základních potřeb se musí v průběhu času zlevňovat a zároveň zkvalitňovat (v různých ohledech). Legislativa rovněž vytyčí postupy (kritéria) k určení výchozích a následně v danou dobu nejlepších (žádoucích) vzorů produktů a služeb (v celosvětovém kontextu), sami občané pak mohou lépe přímo (rozuměj každodenně) dohlížet na naplňování vize společnosti. Legislativa razí především principy a mechanismy kontroly kvality, inovací a transferu vědění napříč společností.

Obecný logický rámec nové monetární soustavy

1.      Každý člověk a občan/ka je bytost důstojná a je nositelem či zprostředkovatelem jisté cenné informace a specifických schopností, a proto si zaslouží péči a respekt státu a spoluobčanů. Byť nemusíme v současné době ani tušit, k čemu a jak se tyto informace hodí – a kdy.

2.      Lidská kultura musí, jak prosazuje neúnavně filosof Josef Šmajs, být zaměřena biofilně, musí v pokoře přijmout svoji závislost na přírodním bytí a kultivovat nutnou mírumilovnou sounáležitost s ním. „Na přírodě závisíme každým douškem, každým soustem, každým nadechnutím.“ (Citováno z biofilního desatera zmíněného brněnského filozofa.) Jestliže lidský vývoj hnala kupředu zejména schopnost obecného jazyka „hojně obdarovávat“, odrážet nově vynořované kolektivní potřeby utvářením nových inkluzivních vztahů, podstatným vztahem, který nyní musíme znovuobnovit a citlivě prohloubit, je vztah k přírodě. Příroda, zdravá a životaschopná příroda je přirozenou mírou našeho lidství.

3.      Každý občan a občanka se musí podílet na společném utváření dobrého života v naší zemi i na této planetě. Práce nebo šířeji činorodost je nezbytným činitelem lidského rozvoje a polem, kde člověk hledá a může si zvědomovat smysl svého života, i díky tomu, že naráží na přirozené hranice svých sil, schopností a zájmů jiných lidí.

4.      Všichni občané mají právo rozvíjet své vlohy a schopnosti. Ideálem jsou renesanční a všestranně se rozvíjející bytosti, které oceňují práci duševní i práci rukama.

5.      Peníze jsou z podstaty dostatkové (neplést si s nadbytkem) úměrně k počtu obyvatel a počtu možných odpracovatelných člověkohodin. Neboli každý může „mluvit“ tímto jazykem. Může své tělesno a duševno svobodně promítat do tohoto jazyka, neboť každý občan a občanka mají ústavně zaručeno právo na práci, a to přinejmenším za důstojnou a férovou mzdu. Stejně jako funkční rodina nezavrhuje žádného svého potomka a jaksi bezpodmínečně se mu snaží vytvořit co nejlepší podmínky k životu a prospívání, stejně tak stát (vztahy lidí na vyšší úrovni) bez dalších podmínek vytváří bezpečnou existenční základnu pro všechny své občany (sousedy v širším slova smyslu), každou narozenou bytost.

6.      Práce je dostatek (v přímé úměře k dostatku peněz), potenciálně nekonečně mnoho (v nepřímé úměře k inovacím a k automatizaci).

7.      Výše důstojné a férové měsíční základní mzdy odpovídá částce, za niž lze rozhodně zajistit základní potřeby své, své rodiny/domácnosti. Tato základní mzda je, spolu s celkovou konečnou pracovní dobou a počtem pracovně aktivních osob, jednou z fundamentálních proměnných ve vzorci vypočítávajícím nutný objem emise veřejných peněžních znaků, tedy peněz sapiens, které pomáhají smysluplně organizovat společnost.

8.      Materiální ekonomický růst má svůj demokraticky stanovený a dobrovolný (ekologicky únosný) strop, zatímco duchovní a intelektuální růst takovýto strop nepotřebuje. Společnost demokraticky rozhoduje o tom, co je a co není smysluplná, biofilní a neškodlivá práce, a tedy i produkt práce, která bude podporována penězi sapiens – veřejným statkem. Statků se vyrábí jen tolik, kolik je skutečně nutné, a ekonomika je organizována tak, aby se po naplnění základních potřeb mohl výrobní zařízení a proces pružně zaměřit na nový typ (opět) kvalitativně vyšší produkce.

9.      Zákon jednoznačně praví, jaké základní potřeby jsou prioritní a k jejich přednostnímu naplnění je směrována a motivována celá společnost i hospodářství. Inovuje se „odspodu“ a ve vzdělávání.

10.  „Cena“ je vícerozměrná, udává vícero informací o produktu (viz níže) tak, jak stanovuje zákon. Každý občan má svobodný a plnohodnotný přístup ke všem podstatným informacím  a možnost kontroly (politiky, ekonomiky, spoluobčanů). Svými každodenními volbami-nákupy-transakcemi jaksi „organicky“ vymezuje nové požadavky a cíle práce, veřejné služby a kvality produktů práce. Má zcela otevřený přístup k informacím (ve výrobě, ve vzdělání, výzkumu, v politice) a může se tedy informovaně rozhodovat o svých soukromých i občanských iniciativách.

11.  Stát vůbec nezdaňuje práci. Daně se nově používají pouze v případě nutné doplňkové regulace škodlivých soukromých svobodotržních činností.

12.  Je zachován svobodný trh. Je zachována přátelská, ale rovná soutěž o nejlepší řešení. Hlavní inovační úsilí je přednostně napřeno na uspokojení základních potřeb všech členů společnosti, zachování zdravého místa k životu a až poté dalších potřeb. Jen projekty a firmy pomáhající naplnit základní potřeby mohou soutěžit o státní investice a financování.

13.  Za podmínky dodržení společensky žádoucí orientace a kvality práce a jejích produktů mohou na trhu působit transparentní monopoly (v mnoha případech jsou vítané dokonce i přesoborové, multiodvětvové monopoly). Tyto monopoly jsou časově omezené, stát k nim uděluje na základě veřejného vyběrového řízení a jasných kritérií, daných částečně zákonem a částečně novými požadavky, termínované licence. Licence může být při plnění podmínek opět dočasně prodloužena. Monopoly podléhají pravidelné a přísné veřejné kontrole.

14.  Stát-výroba/služby-vzdělávání tvoří jeden integrovaný a otevřený informační celek. Z toho důvodu může být stát také malý. Pojistky a vícestranná kontrola umožňují svěřit určité funkce státu nebo řešení nějakého aktuálního problému dočasně do správy a gesce soukromé osobě, skupině, organizaci vybrané v transparentním a otevřeném výběrovém řízení.

15.  Soukromé vlastnictví má svůj přirozený strop – naplnění základních potřeb (případně další okruh potřeb, na nichž se společnost demokraticky dohodne, jinými slovy tento práh se pak zvyšuje pro všechny členy společnosti). Ostatní velký majetek (strojní zařízení, ale zejména přírodní zdroje a naleziště – uhlí, lithium a jiné) je pouze za náležitou odměnu a na svou odpovědnost spravován v soukromých rukou, s péčem řádného hospodáře a ve prospěch společnosti (a zcela transparentně). Funguje tržní princip výběru co nejlepšího správce těchto veřejných statků (ang. „public commons“).

16.  Mohou svobodně existovat také podřadnější podoby soukromých komoditních a jiných p-e-n-ě-z; ty jsou však případně zdaňovány, rozhodně nejsou zaštítěny a kryty autoritou státu. Jejich akceptace je pouze na dobrovolném rozhodnutí jednotlivců a na jejich vlastní riziko.

17.  Každý občan i podnikatel má právo uložit peníze buď u nezávislé veřejnoprávní české národní banky, nebo u soukromé banky.

18.  Banky jsou podnikatelskými subjektem jako každý jiný, tedy jen pouhými prostředníky mezi střadateli či investory (s volnými penězi) a podnikateli s nápady. Pokud vydají vlastní peníze, jsou ryze soukromé a podléhají případnému „zdanění“ při převodu na zákonné platidlo.

19.  Peníze sapiens jsou uvolňovány do oběhu bezdluhově a bezúročně pouze na základní mzdy a na velké a dlouhodobé investiční inovační projekty (prioritně řešících naplnění základních potřeb – viz rozvaha dole).

20.  Firmy ze svých peněžních „zásob“ (tedy již existujících peněz) navyšují základní mzdy pro své zaměstnance podle potřeby.

21.  Zahraniční firmy vyplácejí zaměstnancům plnou výši mezd ze svých prostředků (tedy směnou cizí měny za náš zákonný peněžní znak, což je mimo jiné doplňkový příjem do státní pokladny). I zahraniční firma může získat monopolní licenci.

Integrovaná statistická a účetní databáze

Připomeňme si důležitou kvalitu, kterou vneslo podvojné účetnictví do účetní evidence firem. Nabídlo nám dva různé pohledy na tutéž transakci. Řečeno jinak, jedna transakce má dva účinky na kapitál firmy. Dalo tedy vlastníkům firem do rukou nástroj, jak mít lépe pod kontrolou chod procesů ve firmě a dohlížet rovněž na poctivost zaměstnanců. Je těžké tento systém, analyzující vnitřní toky kapitálu a materiálu, obelhat (nebo trvale pokřivovat). Jelikož se jedná o dva pohledy na tutéž transakci, obě strany (aktiva i pasiva) se musejí sobě rovnat.

V roce 2009 se společnost Puma jako první na světě pokusila inovovat své účetnictví a dobrovolně sestavila tzv. environmentální výsledovku (angl. environmental profit & loss account), tedy změřila a převedla na peněžní vyjádření dopad své podnikatelské činnosti na životní prostředí nebo jinými slovy spočítala, kolik by si příroda účtovala za poskytované služby a „zdroje“ v průběhu celého dodavatelského řetězce, kdyby byla příroda sama také firma. Na straně zisku jsou činnosti, které jsou životnímu prostředí prospěšné, na straně ztrát ty, které je ovlivňují negativně. Usoudila, že nejlépe (nejpřímočařeji) změří hodnotu vlivů své činnosti na prostředí pomocí přímých dopadů na blahobyt člověka.

Domnívám se ale, že všechny podobné korporátní pokusy budou selhávat právě proto, že už nejde o prostředí firmy jako takové, ale o širší (dokonce i mezinárodní) kontext. Takové účetnictví bude marně hledat svou kotvu, pevný bod. Tímto pevným bodem je podle mého jedině účetnictví státu (vyšší úroveň) – případně sdružené účetnictví států.

Něco podobného jako podvojné účetnictví však na národní úrovni neexistuje, tam lze mluvit spíš o statistice a zatím jen o účtování příjmů a výdajů, čili o evidenci (byť na národní úrovni a s nepředstavitelným objemem různých dat; pochopitelně jednotlivé úřady a instituce mohou používat obdoby podvojného účetnictví pro svůj uzavřený okruh, nikoli však pro celek hospodářství). Čili naším úkolem je vnést výše popsanou kvalitu do účtování státu. V prvním kroku proto nastavíme pravidlo, že celkový počet peněz odpovídá celkově vytvořeným hodnotám ve společnosti (a to i bez znalosti konečných cen a výše konečných mezd, vysvětlím později).

Počtverné účetnictví je pokus nabídnout státu 4 různé pohledy na vytvořené bohatství (započítávám i pohled firemní, jejich podvojné účetnictví). Tak jako rozvaha v podvojném účetnictví musí být v rovnovážné bilanci, tak je také třeba vytvořit sobě se rovnající dvě strany/dva pohledy na bohatství v České republice  – zde dvojí pohled na práci:

Dospělý může samozřejmě mít vícero prací/projektů a potom se mu mzdy sčítají (ale nikdy ne více jak jeden a půl úvazku na člověka dohromady). Všem občanům stát garantuje po celou dobu jejich života, tj. od narození až do jejich smrti, základní mzdu (uvažujme například 15 000 Kč). Součet základních mezd se vždy rovná objemu emise nových peněz v ekonomice. Dětem ale vyplácí jen (řekněme) 30 % mzdy dospělého, zbylých (řekněme) 70 % je svěřeno nezávislé instituci, dejme tomu České národní bance, aby z nich financovala různé investiční a inovační programy na podporu vědy, výzkumu anebo zachování a rozvoje prostředí k životu. Ročně by tak ČNB motivovala produktivní sektor a služby 108 miliardami Kč (při 2 mil dětí) + penězi ze zdanění škodlivých a zbytných produktů. Peníze sice po spojení produktu a koncového spotřebitele nemizí z oběhu, ale jsou důsledně směrovány do zlepšování životního prostoru, ať už zvýšením prahu základních potřeb anebo intenzivnějším úsilí o dosažení rovnovážného stavu mezi dopady lidské činnosti a kvalitou životního prostředí.

A zde tentýž proces nahlížený z pohledu hodnot (cosi jako státní výsledovka):

Společný orgán ČNB a parlamentu by pro změnu sledoval tuto situaci (škody a změny životního prostředí) z pohledu inovací a příležitostí k investičním programům. Sledoval by se stupeň monopolizace skutečné a možné (odhad), stupeň přesoborové modularizace skutečné a možné, stupeň standardizace skutečné a možné a stupeň robotizace skutečné a možné a na základě toho by se vypisovalo výběrové řízení na výzkumné a výrobní projekty. Cílem je vytvořit další „zámek“ (bilanci), která bude hlídat (zajišťovat a obnovovat) podmínky nutné pro pokračování lidského rodu:

Vícerozměrná „cena“

Poslední z klíčových – přímo-demokratických – prvků systému v tomto novém monetárním systému, je jednoduchý a na pohled srozumitelný výstup ze statistické a účetní infrastruktury (viz výše) pro každého občana. „Cena“ sděluje kolem deseti významných informací o stavu společnosti v širokém kontextu. Informuje občana, nikoli pouhého spotřebitele, o „objektivní“, neboť naprosto transparentně kontrolované kvalitě produktu a dále o širokém kontextu jeho vzniku, udržení, rozvoje, recyklace, vřazení do dalších produktivních cyklů a možnostech (bílých místech) rozvoje těchto ukazatelů. Představte si cosi na způsob čárkového kódu srozumitelného člověku. Pomocí sofistikované kombinace barev, velikosti, tvaru, uspořádání tvarů, tloušťky čar, čísel, písmen, kontrastu nízkých (žádoucích)-vysokých (nežádoucích) hodnot apod…. je možné zprostředkovat na první pohled (samozřejmě po určitém zacvičení oka a mysli) informace zhruba tohoto typu (zatím je berte jen jako první velmi přibližný návrh). Pochopitelně kdo se chce nadále spokojit jen s pouhou číselnou cenovkou, nic mu nebrání ignorovat ostatní informace:

1.      cena (otevřené náklady): výše marže, povinné legislativní náklady, marketingová složka, obal, cena recyklace

2.      ekologická stopa, podíl na Overshoot Day apod.

3.      zdravotní nezávadnost

4.      holistický cyklus produktu (od „narození“ až po „smrt“ produktu či jeho součástí, smysluplné začlenění „odpadu“ do dalšího výrobního procesu, tzn. princip kruhu, C2C design); provázanost na další odvětví; horizontální/přesoborová standardizace, potažmo modularizace výroby.

5.      zaměstnanost/kvalifikovanost/automatizace

6.      udržitelnost a transfer znalostí, dovedností získaných (připravenost naučit druhé to klíčové, rezerva odborných pracovníků)

7.      vytvořené příležitosti ve výzkumu, vzdělávání

8.      dopad na veřejný prostor (víceúčelový, pestrý…)

9.      veřejná kontrola produktu, provozu a výrobního cyklu

10.  poměr dovoz/vývoz, mírové (nepredátorské) hospodářské soužití v rámci globálního trhu

11.  Zatím nevyřešené oříšky dané produkce

Občané mají právo konstruktivně hodnotit a kontrolovat kvalitu produktu či informace o něm. Toto je zatím jen hrubý rámec, který je třeba mnohem důkladněji a detailněji promyslet, zpřesnit, zdůvodnit a otestovat. A posléze nalézt co nejjednodušší a nejsrozumitelnější grafickou (i estetickou) podobu takovéto vícerozměrné „ceny“ (symbolplexu) a formy zpětné vazby občanů.

Umím si představit různé – i minimalistické – alternativy uvedení tohoto systému v život, aniž by bylo nutné začínat shora, počínaje soukromými iniciativami, které ocení nejprve „spotřebitelé“ a postupně si ji vymohou na politické reprezentaci jako emancipovaní občané. Peníze jako jazyk by umožnili odvěký sen pravice – co nejmenší stát. A odvěký sen levice – práci pro všechny.

Nový demokratický úděl v podobě skutečně demokratického monetárního systému, a tedy i politiky, nabízí nové možnosti pro poctivý rozvoj i v oblasti vzdělávání – ať už by mělo mít v budoucnu jakoukoli podobu. Stálo by však oběma nohama v praxi, současně by mělo bezprostřední kontakt s těmi nejnovějšími poznatky (podané v smysluplné a přehledné syntéze), a dokonce by bylo oživované a rozechvívané palčivými otazníky kolem hranic toho, co neznáme.

Mohli bychom si pak klást takové cíle jako pěstování vyspělé kultury „pěti jazyků“: 1) umění vytříbené, věcné, inkluzivní a dialogické argumentace v rodné řeči, 2) každý alespoň jeden cizí jazyk, 3) každý alespoň jeden programovací jazyk (základy programování), 4) rozvíjení monetární gramotnosti a jazyka peněz a 5) umění esteticky kultivovat své osobní, rodinné prostředí i širší veřejné prostranství, v němž se dá zhluboka dýchat, v němž si lidé věnují pozornost a v kterém to jiskří.

Vzdělávání i politika mohou být opět velkými vzrušujícími autentickými činy Svobodného Člověka, Dítěte Přírody.

 Návrhy pro teď a tady:

1.  Šířit základní monetární gramotnost. Každý premiér/ka, ministr/ministryně, poslanec/poslankyně a senátor/senátorka musejí vědět, jak vznikají peníze.

2.  Je nutno mít v legislativě transparentně a věrně popsán aktuální systém vznikání peněz.

3.  Nesmíme přijmout euro, dokud naše rozhodnutí nebude skutečně informované (viz bod 1). A pokud by snad přece mělo dojít k přijetí eura, tak za každou cenu zachovat českou korunu jako národní doplňkovou měnu. Právě proto, že jsou peníze jedním z jazyků, není náhoda, že v podstatě každý stát na světě má svou vlastní měnu (výjimky, které existují, jsou dány sdílenou historickou zkušeností – například v zemích Commonwealthu se sice hovoří anglicky, ale jiné peníze mají osvobodit od dřívějšího vlivu; eurozóna je proto neomylným vykročením ke společnému státu).

4.  V žádném případě nedovolit zánik hotovosti, v tomto stavu a za současného poměru sil.

5.  Uzákonit solidaristické asociace jako doplňkovou variantu participativních ekonomických modelů a sociálního smíru mezi podnikateli a zaměstnanci a hledat další solidární a participativní varianty. Účty těchto asociací by spravovala ČNB, nikoli soukromé banky.

6. S dočasnou výjimkou úvěrové emise zakázat soukromým bankám ostatní 4 způsoby emise peněz (jako mezikrok k úplnému zrušení jejich moci tvořit peníze).

7.  ČNB: každý občan i podnikatel, který o to projeví zájem, bude mít možnost otevřít si u centrální banky běžný účet; dále je nutno omezit její emisní právo na zákonem vyjmenované formy (podle vzoru Positive Money navrhuji: nové bezúročné peníze by plynuly do hospodářství čtyři cestami přes státní rozpočet 1) formou veřejných investic a poptávání služeb, 2) formou daňových úlev, nové peníze budou kompenzovat výpadek příjmů, 3) přímou distribucí mezi všechny občany (jakýsi nepodmíněný základní příjem) a 4) budou použity na splacení státního dluhu. Další cesty, kterými mohou nové peníze plynout do ekonomiky jsou: 5) nezávislá monetární instituce či centrální banka může případně nově emitovaný objem peněz za úrok poskytnout soukromým bankám na úzce vymezené a přísně kontrolované účely – a) jen na produktivní úvěry, b) jen na refinancování úvěrů na technologický transfer, c) nízkoúročných úvěrů přednostně pro začínající zemědělce malozemědělců, na výkup a rekultivaci brownfieldů, rekultivaci skládek, scelování lesních pásů –  a teprve v případě jejich nezájmu dalším subjektům.

8. Nepřipustit uzákonění elektronických a biometrických čipů nebo jiných elektronických karet, které spojují osobní a unikátní identifikaci občana s dalšími funkcemi platebními (a jinými, např. čtenářský průkaz, MHD průkazka) karet.

9. Promyslet peníze jako jazyk – skutečně demokratický nástroj.