Ondřej Krátký komentuje zákruty turecké politiky v Sýrii a konkrétně v Idlibu.
Nedávno jsem četl slova jakéhosi životního mudrce, ošlehaného sedmi moři, který říkal, že se od Číňanů naučil jednat a „hrát“ v duchu hry go. Tedy tak, aby – na rozdíl od šachu – partie nekončila tím, že „šáh mát“, tedy (arabsky) „král zemřel“, ale tím, že jeden z hráčů získá byť jen nadpoloviční převahu.
Jakou hrou se inspirovali Turci při laborování nad tím, co s idlibskou provincií v Sýrii, skutečně netuším. V lepším případě zřejmě vrhcábami (resp. begamonem, popř. nardami), v tom horším asi pohádkou „Jak strýček měnil, až vyměnil“. Se vší úctou k Recepu Tayyipu Erdoğanovi, Hulusi Akarovi či Mevlüt Çavuşoğluvi konstatuji, že jen idiot si může kupovat zbrojní výbavu od státu, který je nejdůležitější silovou oporou jeho regionálního protivníka, se kterým navíc v relativně blízké budoucnosti s vysokou pravděpodobností hrozí ozbrojený konflikt (v němž bude ta samá entita, která idiotovi prodala zbraně, vystupovat jako hlavní vojenský spojenec idiotova protivníka). To vše za situace, kdy Turecko objektivně a prokazatelně podporovalo konzervativní muslimské frakce, které jsou nejen Damašku, ale i Moskvě nepříjemné jak osina v patě.
Jak si Turci mysleli, že to dopadne? Respektive v co doufali, že by mohlo změnit až starověce neodvratnou katarzi, ke které celý vývoj spěl a spěje? Nějaké garance z nějaké Astany? V situaci, kdy se nabouráme do státu, který jsme předtím pomohli destabilizovat a jehož vládu podporují obě protistrany dohod, které z astanské smlouvy vzešly? To asi těžko.
Jak se zdá, co do strategického uvažování jsou zodpovědné turecké osoby mentálně podvybavenými jedinci, kteří stran plánování nedohlédnou ani na špičku nosu. Nejdřív Sýrii pomocí zástupných sil napadnou (na což se žádné garance NATO nevztahují, tím spíš, že destabilizaci provedla turecká tajná služba MİT tak, aby za ní Ankara nebyla vidět); následně si Turci do země vpustí skupiny sunnitských uprchlíků, které důsledky té samé operace z jejich domoviny vypudily; v momentě, kdy by teoreticky ochranu NATO mohli potřebovat, se a) rozhádají s EU, dále s b) USA a navážou c) strategickou spolupráci s Ruskem, které jim těsně předtím předvedlo (po sestřelení ruských pilotů apod.), že jim dovede konstruktivně vyhrožovat a efektivně na ně tlačit. Co na to ale Turci? Udělají z toho udělají ten závěr, že a) odmítnou americkou techniku, b) nakoupí ruskou, a následně se diví, že c) je Rusové nechtějí poslouchat ani v Sýrii, ani v Libyi. V mezičase se tedy aspoň baví „brilantním“ strategickým úkrokem v tom smyslu, že navážou excelentní vztahy s muslimskobratrským Katarem. S tím se totiž nikdo v regionu nechce bavit, podobně jako je známý dlouhodobou finanční a zřejmě i zbraňovou podporou právě islamistických bojůvek v Sýrii, resp. dnes na jejím Severozápadu. Genialita tohoto kroku se zřejmě projeví až za čas – případně nikdy.
Ano, můžeme spekulovat, že Turecko to vlastně dělá „jen tak naoko“, aby z Ruska i Íránu během společných chvilek a vojenských porad tahalo rozumy s tím, že v poslední chvíli, kdy bude tento zastírací manévr buď prozrazen či „již nadále zbytečen“, přidá se – podobno Hanu Solovi ze závěru (tuším) prvního dílu Hvězdných válek – nakonec opět na stranu „dobra“. Něco takového by samozřejmě předpokládalo Turecko, které je scelené, disciplinované a hlavně vnitřně hluboce přesvědčené o tom, že „historie nám říká, že a) mezi Turkem a Rusem přátelství nikdy nebylo, není a býti nemůže, stejně jako b) že mí skuteční bratři jsou na Západě, a pro ně to vlastně dělám“. Což je samozřejmě celé nebetyčná hloupost, protože by to byl investigativní podnik, kde by se v nerozumnou sázku dávala identita i budoucnost celého jednoho obřího státu, přičemž případné přínosy by takovému riziku ani zdaleka neodpovídaly, zároveň by organizace i utajení něčeho takového byly prakticky nemožné.
Zajímavé ovšem je, že přeci jen existuje jeden scénář, kdy by se tak mohlo stát: pád či volební prohra současné garnitury, a to ideálně (tedy nikoli z pohledu mého, ale daného „plánu“) rukou šílence Ahmeta Davutoğlua, který a) by tím jednak dosáhl satisfakce poté, co ho Erdoğan (z velké části právě kvůli tomu, že to byl Davutoğlu, kdo se na vyvolání syrského průšvihu velmi významně přičinil) odstavil (případně k tomu byl – Rusy – donucen), a který b) je zároveň silně prozápadním hráčem. Otázkou je, jestli by na Západě našel ještě někoho ze svých kamarádů (namátkou Hillary Clintonová a „demokratická“ klika kolem ní) ve funkcích, které drželi, když Davutoğlu ke konci května 2016 opouštěl premiérské křeslo.
Bývalý prezident Kolumbie a nositel Nobelovy ceny za mír Juan Manuel Santos jednou v televizním rozhovoru komentoval, jak byl schopen dosáhnout mírové dohody s FARC. Dle jeho slov mu taktickým vzorem byl jeden z izraelských vůdců, který údajně „s Palestinci vyjednával o míru tak, jakoby neválčili, a zároveň válčil, jakoby nevedli mírové rozhovory“. Netuším, jestli to tedy ve svém základu není nějaká převlečená kabalistická finta, každopádně je dost možné, že zřejmě právě díky podobnému přístupu to Rusům s Turky vydrželo takhle dlouho. Aspoň že tak, protože zanedlouho už to může být úplně jinak.
Občas na Blízký Východ jezdím, tak vidím, s jak důležitým výrazem ve tváři místní stařešinové hrají natolik přiblblou hru, jako jsou právně tamní vrhcáby. Pokud to podobně vypadá v tureckém hlavním štábu, není se čemu divit, že to Ankara strategicky dopracovala právě tam, kde momentálně je.