Farmářka Terezie Daňková píše o svých zkušenostech v soukromém farmaření. Jakým problémům čelili a čelí čeští farmáři?
Máme záporné saldo agrárního obchodu, zvláště v mase. Proč nás to má trápit? Není to problém zemědělců, kteří si stejně jen stěžují? Hned ze dvou důvodů není. Zaplatili jsme jako spotřebitelé miliardy někomu kdesi v dálce za potraviny, které jsme si mohli bývali koupit doma. Subjektům, které by tady platily daně. Lidem, kteří by tady chodili do kadeřnictví a kupovali si nová okna do svých domů. Druhým problémem je, že se v Česku velkou rychlostí ztrácí kapacita na výrobu potravin. A pokud cokoli, včetně třeba nějaké verze koronaviru, (třeba dočasně) uzavře naše hranice, tak v ČR nebude kapacita na uspokojení poptávky po potravinách. Rozhodně ne v cenách a struktuře, na jakou jsme zvyklí.
Situace v 80. a v 90. letech
Jo, táta říkal už dávno, že to tak dopadne. A svůj kousek viny na tom máme všichni. Tu záměrně nespisovnou větu jsem napsala vědomě. Vrací mě totiž na konec osmdesátých a začátek devadesátých let. Na konci osmdesátých let dosáhl systém socialistického zemědělství určitého vrcholu. Nechci se pouštět do ideologických pří ani přehlížet nedostatky, které s sebou ta doba nesla. Tehdy systém dokázal maximálně vytěžit výhody pramenící z koncentrace a ze spolupráce. Jako malá holka jsem viděla a slyšela lidi, kteří se napříč republikou bavili o výsledcích rozborů půdy, krve zvířat, mléka. Slyšela jsem přednášky o systémech hnojení. Můj otec byl jeden z těch, kteří se podíleli na budování systému laboratoří a sdílení informací mezi mini. Česká republika (respektive Československo) měla údaje, jaké v této kvalitě a množství neměla možná žádná jiná země na světě. Ráda jsem se v mezích možností účastnila všeho, kam mě pustili. Táta na poradách a přednáškách vždy nahlas zdravil „dobrý den, dámy a pánové“ a já tehdy kamenné obličeje některých lidí v sále nechápala.
Pak přišla změna režimu a s ní začaly i na vesnicích bouřlivé schůze. Lidé nadšeně vyzývali k rušení podniků o velikosti tisíc hektarů. Otec si vzal slovo a řekl: „Souhlasím, je nesmysl, aby existovaly podniky o velikosti tisíc hektarů. Musí mít čtyřicet tisíc hektarů.“ No, nechybělo mnoho a došlo by i k fyzickému napadení za takové názory. Ale aby nedošlo k mýlce. Samozřejmě, že bylo a je důležité, aby výroba probíhala na malých a středních farmách, citlivým způsobem ke krajině, citlivým způsobem k místní komunitě i s láskou ke zvířatům. Ale při otevřenosti ekonomiky a státem neregulované přepravě zboží by měla existovat jednotná obchodní a řekla bych „vnější“ politika subjektů (třeba propojených „jen“ smlouvou o spolupráci) opravdu o velkosti tisíců hektarů. A právě s takovými podniky pocházejícími ze zahraničí, mnohdy i z jiných kontinentů, dnes na trhu soupeříme. Na schůzích Občanského fóra otec některé lidi důsledně zdravil: „Čest práci, soudruhu.“ Já už byla na střední škole, takže jsem tentokrát kamenným obličejům (mnohdy těm, které byly kamenné už před lety, při opačném pozdravu) rozuměla.
Léta devadesátá běží dál. Systém laboratoří padá za oběť změně režimu, a to v řádu měsíců. Netvrdím, že dnes laboratoře nemáme, ale je to jen stín toho, co bylo. A hlavně toho, co by mohlo být. Zemědělské areály se stále ruší. S bolestí vidím, jak mnohde z bývalého režimu zůstává spíše to horší, a to dobré se rozpadá na prach. Společnost byla prostě okouzlena „Západem“, konzumem a někdy i nepochopenou svobodou, aniž chápala jak bájný „Západ“ funguje a jak naložit s nově nabytou svobodou. Pamatuji si na setkání zemědělců s Václavem Klausem v Českých Budějovicích. V sále sedí stovky mužů, několik žen a v koutě já. Klaus na otázku ochrany našeho vnitřního trhu odpovídá vtipem: „Kdesi kdysi cech výrobců svíček vznesl požadavek k městské radě, aby zrušila jejich konkurenci. Když městská rada rozbalila žádost, zjistila, že jejich konkurentem je slunce a poslala je s ostudou domů.“ Z tohoto vtipu jsme měli pochopit, že konkurence je prostě integrální znak trhu a že se s ní musíme naučit žít. S okolními zemědělci bychom se klidně do konkurence pustili, ale my jsme se nechali vtáhnout do boje s okolními ekonomikami, které své zemědělce a své výrobce potravin podporovaly. A tak jsme nechápavě koukali na německé nákupčí, kteří nakupovali naše hovězí za devadesát feniků a po přejetí hranic je obratem prodávali za tři marky.
Půda jako stavební parcela a nadvláda zpracovatelského průmyslu
Půda se vrátila do rukou miliónů původních vlastníků. Je naprosto úžasné, jak se nás tisíce pustily do hospodaření a vytvořily neuvěřitelnou hodnotu v podobě stabilních farem, obnovení tradic nejen v předávání majetku, ale hlavně lásky. Ale byly nás tisíce. Další milióny se k hospodaření z mnoha důvodů nevrátily. Takže tu máme milióny vlastníků půdy, která je naším společným pokladem. Bez jakékoli regulace (sprosté slovo), bez odpovídajícího vlivu veřejné moci (občanů, daňových poplatníků, strávníků) na to, co s touto půdou budou dělat. V devadesátkách byl nejčastější dotaz majitele půdy: „A z kterých pozemků můžu nadělat stavební parcely?“ A dnes si majitelé půdy volají na orgány Ministerstva zemědělství: „Kolik je dotace na hektar? O jaké pachtovné si mám říct?“
Boj hrstky statečných o to, aby se zemědělci podíleli, tak jako za první republiky, na vlastnictví zpracovatelských kapacit, končí potupnou porážkou. Mimochodem, můj praděda za první republiky zakládal družstvo, které všem ponechávalo jejich hospodářství, ale společně vlastnilo stroje a společně mělo podíl ve zpracovatelské manufaktuře. Děda v tom pokračoval až do padesátých let. Na tuhle tradici se po sametové revoluci navázat nepodařilo. Začala krátká éra nadvlády zpracovatelského průmyslu, vystřídaná po několika letech ještě mnohem brutálnější nadvládou obchodních řetězců. Zastupitelstva měst, ve kterých se ještě nestihly vytvořit místní podnikatelské a ekonomické kruhy, umožňují stavbu super- a hypermarketů na nejlepší půdě a za úžasných podmínek. Vlastníci půdy popisovaní o odstavec výš, tuto situaci vítají také. Markety drtí zpracovatelský průmysl reverzními dražbami typicky třeba salámů. Někteří se snaží tomuto tlaku odolávat pořádáním schůzek a dohadováním společného postupu. Dohody stvrzené podáním ruky nepřežijí ani několik desítek minut. Vždy někdo podlehne a prodá laciněji.
Vytvářejí se první pokusy o prodejní družstva a společný postup. Až na výjimky však vždy končí podrazem některého z členů.
Babišovy „zelené“ úvěry a faremní prodej
Do toho vstupuje Andrej Babiš a několik dalších se svojí politikou „zelených“ úvěrů. „Já vám dodám hnojiva a vy mně prodáte úrodu.“ Ekonomicky to má nastavené přesně tak, aby to ještě bylo na přežití, ale ne na vyskakování si. Na vybudování skutečné ekonomické svobody to nestačí. Lidé, kteří na to poukazují, nedostávají slovo ani v levicových stranách. A v pravicových se o tom nesmí mluvit. O tom nám vyprávěli už na střední škole. Ale potichu. Psala se stále léta devadesátá a některé věci se neříkaly moc nahlas.
Samozřejmě, že můžete namítnout, že farmáři mohli začít prodávat sami. Mnoho lidí má i dojem, že prodej ze dvora začíná výrazně fungovat. Myslíte si to také? Tak si vezměte tužku a papír a napište, co jedlo a pilo deset lidí okolo vás posledních čtrnáct dnů. Děti ve škole, vy v práci, v restauraci, na cestě na čerpací stanici. Prababička v domově důchodců. Vaše sestra a švagr. Reprezentativní skupina řekněme deseti lidí z vaší rodiny. A kolik procent toho pochází z faremního prodeje. Máte spočítáno? Skvěle. Podívejte se, jaké procento z celkové spotřeby vám vyšlo. A teď se můžeme se vrátit k budování struktury výroby a distribuce potravin. Protože faremní prodej je nesmírně důležitý pro budování vztahu lidí a zemědělců. Je důležitý jako svoboda volby, pro svoji nižší uhlíkovou stopu a pro spoustu dalších pozitiv. Ale jeho důležitost pro výživu národa odpovídá procentům, kterých jste se upřímně dopočítali ve výše uvedeném příkladu. Upřímně doufám, že se objem prodeje z farem ještě za mého života zdvojnásobí. Stejně to ale nebude stačit k tomu, abychom se nemuseli jako společnost zabývat fungováním „volného“ trhu s potravinami a jeho důsledkům.
Tolik k tomu, co bylo doteď. A teď ještě pár slov ke zhoršování situace v posledním období.
Vliv obchodních řetězců dosáhl rozměrů, které jsou jinde v civilizovaném světě nevídané. V tu chvíli vám do vertikály „vidle-vidlička“ vstupuje nesouměřitelný prvek. Ještě spojený s českým specifikem letákových akcí. České zpracovatelské kapacity se vyvíjely mnohem pomaleji a decentralizovaněji, takže v tuto chvíli nejsou připraveny plnit poptávky řetězců. Roky prodávám zákazníkům hovězí. A musím je učit, že hovězí má prostě malý kousek svíčkové, prase kousek panenky. Nejvíc je zadního, míň je předního. Ještě míň je pupku a tak dál. Ale řetězec v letáku nějakou část zvířete slíbí v jednom okamžiku celé republice. A naše vertikála to prostě není schopna dodat v jeden okamžik. Musí také zobchodovat zbylé části masa. Musí je vyvézt i do zahraničí, protože tady v ten stejný okamžik není poptávka. A skladování masa je velmi drahá věc.
Drobným pokusem čelit této situaci je zákon o významné tržní síle. Díky za něj.
Posledních pár let k tomu všemu přistupuje ještě další fenomén. Je jím neuvěřitelná změna společenské nálady v neprospěch zemědělců, tažená i sociálními sítěmi. Takové nálady přispívají k omezení či ukončení činnosti celé řady subjektů. Ale zdaleka tolik nepřispívá k omezení spotřeby masa. Takže v Česku, ale i jinde v Evropě, zemědělci s prací končí či utlumují (dle údajů Jihočeského svazu chovatelů došlo ke snížení základního stáda o 50 tisíc kusů dobytka za dva roky) a potraviny produkuje globální trh, který však kácí pralesy s mnohem horším dopadem na globální klima a rozložení společenského produktu.
Osobně jsem odpor vůči těmto věcem vyřešila pastevním chovem skotu a prodejem ze dvora. Nicméně právě proto vím, jak strašně je to obtížné (což je téma na samostatný článek) a že to prostě není a v dohledné době nebude mít dostačující řešení.
Řešení pro Českou republiku? Systémově řešit zpracovatelský průmysl s možností zemědělců stoupat na vertikále „vidle-vidlička“ výš. Dále v rámci možností daných nejen legislativou, ale především celospolečenskou náladou, korigovat chování řetězců. Přeji vám dobrou svíčkovou, republice pár farmářů, kteří to nevzdají, a hlavně vlastníky půdy, kteří budou vědět, že půda je poklad, o který se bojuje.