Ivo Šebestík píše v souvislosti s děním na jihu EU o tom, jak dějiny konfliktů nikdy neodcházejí do hlubokého stínu.
Roku 480 před naším letopočtem se střetl malý oddíl Řeků ze Sparty s přesilou perského krále Xerxa I. u Thermopyl. V této bitvě Řekové podlehli, nicméně v celé dlouhé válce s Peršany se Řekům podařilo zastavit perský vpád z Asie do Evropy a takto s největší pravděpodobností zásadně ovlivnit celé následující evropské dějiny.
V dějinách se otázku „Co by bylo, kdyby…“ klást nedoporučuje. Nicméně v případě porážky Řeků Peršany je skutečně velmi pravděpodobné, že by pozdější evropská civilizace vypadala jinak. Asi by se její podoba blížila více kulturám, které se vyvinuly na Blízkém východě.
Je více než symbolické, že jsou to znovu Řekové, na které připadá krajně nevděčný a mimořádně obtížný úkol zastavit, nebo alespoň zbrzdit a regulovat novou invazi vůči Evropě cizí kultury a mentality. Symbolika je zde mnohovrstevná, neboť Řekové jako národ, který Evropě daroval civilizaci, aniž se dočkal vděčnosti, v pozdějších staletích asijskému vpádu neunikli. Naopak Řekové na dlouhá staletí upadli do područí turecké Osmanské říše. Tato jejich historická zkušenost dodnes velice brání přátelství Řeků s moderními a po první světové válce na čas částečně sekularizovanými Turky. Mezi oběma národy existuje množství nevyrovnaných účtů, kyperská otázka je mezi nimi.
Turecký prezident Erdogan si je nesporně dobře vědom toho, že otevření turecké hranice migrantům vede v prvé řadě do Řecka, které nacházejíc se samo ve velice obtížné ekonomické situaci, bude nuceno čelit migračním proudům násilím. V otázce náporu uprchlíků navíc zůstává Řecko bez výraznější podpory rozhodujících evropských států, jimž Řecko nacházející se v tísni rozhodně nevadí.
Další symbolika či historická paralela váže k otázce nové migrační-invazní vlny také další národy Balkánu, které mají rovněž nezapomenutelnou zkušenost s cizí kulturou, mentalitou, náboženstvím a zákony, tedy s Tureckem. Jsou to především Srbové, ale hned vedle nich také Maďaři. Ti společně s Polskem a Českou republikou tvoří visegrádskou bariéru vůči nekontrolované migrační invazi do schengenského prostoru.
Je i v této situaci kuriózní, že součástí protestních akcí takzvaného Miliónu chvilek pro kdovíco je kritika Polska a Maďarska a vedle toho útoky na českého prezidenta a premiéra, kteří jsou tímto spolkem vnímáni jako podporovatelé obou zemí v jejich odporu vůči údajným evropským hodnotám. (Kéž bychom u nás doma měli Drahoše nebo Čaputovou!?) Tyto indicie mohou ovšem velmi snadno a dobře posloužit k rozuzlení cílů Miliónu chvilek a zájmových uskupení, které jejich prostřednictvím prosazují svoje zájmy.
Turecký prezident Erdogan využívá milióny uprchlíků jako mimořádně tvrdou zbraň proti EU a vedle toho speciálně i vůči Řecku. Dějiny konfliktů mezi národy nikdy neodcházejí do hlubokého stínu. Zastavují se na okraji lesa zapomnění, a tam čekají na novou příležitost. Velké uprchlické krize využívají převaděči, tito pašeráci lidí, kteří na ní vydělávají dnes již miliardy dolarů.
Skoro to vypadá tak, že největší dolaroví multimiliardáři urychlují tempo vlastního kosmického výzkumu jen proto, aby se co nejdříve sami vznesli do kosmu a odtud naposledy zamávali zničené planetě. Nepochybuji o tom, že Milión chvilek sezve statisíce lidí, aby z Letenské pláně Muskům a Bezosům alespoň na dálku poděkovali za to, že pánové-dobrodinci jistě odletěli ze Země pouze proto, aby z jejich pohledu úplně pitomému lidstvu nalezli nový šťastný domov. Nejlépe znovu s astronomickými majetkovými rozdíly mezi lidmi, s konflikty, spory a válkami.