Farmářka Terezie Daňková píše o tom, jak je možné v českých podmínkách dosáhnout potravinové soběstačnosti.
Soběstačnost je moje životní téma. Považuji ji za základní věc pro fungování společnosti. Soběstačnost se projeví při jakékoliv krizi. Uvedu příklad Alfréda Velikého. Tento anglosaský panovník byl veliký mimo jiné proto, že zavedl systém opevněných hradišť. Tato hradiště byla na den jízdy od sebe, byla schopna shromáždit za jeden den zásoby a lidi ze svého okolí a měla systém vzájemného informování. Tímto opatřením dokázal čelit opakovaným nájezdům mnohem lepších válečníků, než byli obyvatelé britských ostrovů té doby. Vybrala jsem si tento příklad, který není tolik známý, zato přesně vystihuje situaci. I z doby válek dvacátého století bychom určitě našli příklady, kdy o vítězi rozhodla víc logistika a zásobování než vojenský um. Války, klimatické krize (i ty už tu byly!), výbuchy sopek, povodně, epidemie, hospodářské otřesy. Všechny tyto situace se mnohem lépe zvládají soběstačným jednotkám. Pamatuji si na devadesátá léta, kdy moje výzvy k uhájení soběstačnosti vyvolávaly úsměv. Před měsícem, když jsem napsala článek k saldu agrárního obchodu, komentoval to můj dobrý kamarád, že pokud je kladné saldo agrárního obchodu Evropské unie, pak není nutné bojovat o kladné či aspoň nulové saldo České republiky. Přešlo pár dní očekávatelného problému – on je skutečně očekávatelný ve srovnání s tím, co by se mohlo stát. Mohla by vybuchnout sopka (vzpomínáte na Eyjafjallajökull před 10 lety?), mohla by přijít průmyslová havárie (hliníkárna v Ajce, rovněž před 10 lety). Nebo nám známější povodně. Teď je tady epidemie. To je normální. Vždycky to tu bylo a vždycky to tu bude. Ještě před tím než se nakazil první Evropan, hlásil brněnský výrobce roušek Respilon že veškerou produkci jejich čínské továrny stáhuje Čína pro svoji potřebu. Stačilo prvních pár dní a kde je solidarita mezi zeměmi? Německo se snažilo o zadržování zdravotnického materiálu, nastal brutální boj o to, kdo si bude moci přivézt roušky z Číny. Evropská unie ústy předsedkyně Evropské komise se omlouvá, že to nezvládla… Dalších příkladů je nyní v médiích dost, není účelem tohoto článku je vyjmenovat. Zpět k soběstačnosti v potravinách.
Mluví se o řetězu „pole-stůl“ nebo „vidle-vidlička“. Řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek. Ještě moje babička, když vařila mému otci, vykopala brambory na poli, zabila králíka a byl oběd. Ještě já jsem vyrostla za situace, kdy soběstačnost takzvané „záhumenky“ dosahovala v populaci desítek procent z jídla, které lidi jedli doma (nepočítám do toho závodní a školní stravování). Desítky let blahobytu tuto soběstačnost dovedly na jedno až dvě procenta.
Samo o sobě by to nebylo tak zlé, kdyby stejným směrem nešel i celý zemědělsko-potravinářský komplex. Podívejme se na český řetěz „vlastník půdy-zemědělec – zpracovatel – obchodníci – spotřebitel“ (viz obrázek níže). Na začátku je 2,7 miliónu vlastníků půdy, kteří se z z větší poloviny o půdu nestarají, chtějí z ní jen co nejvíc peněz. Na jimi pronajaté půdě hospodaří zemědělci, kteří mají své půdy okolo dvaceti procent. Dalším článkem řetězu jsou zpracovatelé. V devadesátých letech byla snaha o propojení zemědělské prvovýroby a zpracovatelského sektoru neúspěšná a pak už nemožná. Zpracovatelský sektor je se zemědělci tudíž nepropojený. Posuňme se k dalšímu článku. Ekonomicky nestabilizovaná a lidsky nepřipravená ekonomika přijala na svém území neuvěřitelnou sílu obchodních řetězců, která se tady přetvořila až do životního stylu. Obchodní řetězce jsou až na drobné výjimky vlastněné zahraničními vlastníky. Tudíž se protěžují dodavatelé z ciziny, nepřiměřeně se zvedl dovoz, tlačí naše dodavatele do podmínek, které jsou v jejich „mateřských“ zemích považovány za neetické či dokonce protizákonné. O „vývozu“ zisku z maloobchodu ani nemluvím. V posledních několika letech sice zřizují regionální koutky. Ale až poté, co jejich chování položilo celou řadu regionálních producentů a jakost prodávaných potravin klesla pod míru přijatelnou spotřebiteli. A český spotřebitel je ještě stále velmi málo patriotický, porovnáme-li ho se spotřebitelem z okolních zemí. Z uvedeného vyplývá, že když bychom situaci řešili nařízením zemědělcům, co pěstovat a chovat, nebude to stačit. To se nám ten řetěz přetrhne někde jinde.
Plně jsem si tuhle skutečnost uvědomila již před lety na semináři k masu, kde je tahle nevyváženost nejvíc vidět. Máme teoreticky nadvýrobu v hovězím, mívali jsme ji kdysi i ve vepřovém. Ale jatka a další zpracovatelský průmysl se nerozvíjely stejným tempem a způsobem jako obchodní řetězce. Řetězce však chtějí mít stejné zboží ve stejný den v celé republice. Takže vyvezeme naše zvířata, živá, někam na zahraniční jatka, ta přidají i zvířata ze své země a pak sem „dovalí“ ve stejný čas do všech míst v republice třeba vepřovou kýtu. Veškerý zisk z těch dalších operací, ze zabití, bourání, zpracování, ten je pro Českou republiku ale už ztracen. Mlékárny, aby dostály závazkům při akcích, musí držet vyšší kapacitu výrobních linek, kterou využijí jen několikrát za rok. Pro zpracování a distribuci potravin je zásadní plynulost a očekávatelnost. Bude velký problém českému zákazníkovi vysvětlit, že bez slevových akcí v rozsahu, na jaký je teď zvyklý, budou nakonec potraviny levnější. Stát by si na to možná měl najmout marketéra velkého kalibru (Marek Prchal už je obsazený, ale co třeba Martin Jaroš?).
První, co musíme udělat, je poskládat články řetězu tak, aby navazovaly a nesnažily se vždy přetrhnout ty okolo. Neexistují jen monopoly, ale i monopsony. To je ekonomická situace, kdy je hodně dodavatelů a málo odběratelů. A zatímco existuje antimonopolní úřad, tak ten antimonopsoní neexistuje. Máme tisíce a tisíce zemědělských subjektů, které se – zvláště v devadesátých letech – domluvit ani moc nechtěly. Oproti tomu desítky zpracovatelů (jatek, mlékáren a podobně), kteří v devadesátkách situace využívali až zneužívali. A teď máme jen několik řetězců, desítky zpracovatelů a desetitisíce zemědělců.
Řešení? Nařídit každému jednotlivému obchodu – ne řetězci, obchodu – že 70 % základních potravin a nezbytných výrobku vyrobeno ze vzdálenosti například do 200 km od něj. Samozřejmě včetně surovin, aby to někdo neobcházel tím, že to kousek od obchodu přeskládá. Slevy omezit na 15 % z obvyklé ceny a slevové akce členit regionálně tak, aby nedocházelo ke skupování částí zvířat po celé Evropě s tím, že se jinam po Evropě vozí zbylé části. S určitou nadsázkou lze říct, že zbytek problémů se vyřeší sám. Jen nevím, jestli se to stane, nebo jestli mě pověsí za sociální inženýrství a nerespektování svobody trhu. Přitom je to řešení nejen soběstačnosti, ale i sociálních problémů, regionálních a sezónních potravin ale také uhlíkové stopy.