Ilona Švihlíková vzpomíná ve svém “ne nekrologu” na novinářku Terezu Spencerovou, která nás náhle opustila 7. dubna 2020.
Tohle není klasický nekrolog – takový ten, narodila se tehdy a tehdy, dělala to a to, a zemřela na… nekrology psát neumím a narovinu fakt nechci.
Takže se jen se čtenáři podělím (no, vlastně se z toho vypíšu, že) o pár vzpomínek na Terezku Spencerovou.
Poprvé jsme se viděly v autě, které nás vezlo na Vratimovský seminář (to se ještě konaly). Neznaly jsme se, ale jsme rychle zjistily, že „máme společnou vlnu.“ Tereza ovšem potřebovala během cesty svou „rauchpause.“ Pamatuju se, jak byla nervózní, že má mluvit před tolika lidmi, a že ji můj tehdejší šéf Oskar Krejčí uklidňoval, že není čeho se bát.
Pak jsem se vídaly na mnoha akcích a já se také seznámila s vinárnou U zlatého hroznu, kde jsem se občas scházely a probíraly domácí a světovou politiku. Jak Tereza padala z toho, když jsem si k vínu dala chleba s paštikou (ale tak U hroznu to nabízeli, že jo). Pamatuju si, kolik nepřátel si udělala interview s Bašárem Asadem a později svými postoji v oblasti zahraniční politiky. Obě dvě jsme zhruba ve stejnou dobu dostávaly hodně najevo, co to znamená mít vlivné nepřátele.
Pamatuju si, jak jsme hodiny hovořily o Sýrii a Blízkém východě (teda to hovořila hodně Tereza) a já zase o ekonomice. Jak nám Tereza přála „Buenos aires“, když jsme s Veronikou zakládaly !Argument. Jak byla smutná, když umřela Píďa, a šťastná, když si přinesla Chelsea. Jak mi vyprávěla, že si Chelsea „vybrala“ ve zverimexu kotě, které následně Tereza musela prostě vzít s sebou a pojmenovala ho Prcek.
Asi nejživěji mám v paměti akci, kde jsme se sešly omylem. Tedy, byly jsme pozvané, ale brzy jsme poznaly (tak nějak simultánně), že to věru není prostředí pro nás ideologicky vhodné. Ostatní „hosté“ na nás koukaly jako na nevhodný hmyz a začaly nás obcházet. Byla to zkrátka chvíle, kdy jsme obě dvě cítily, jak nás liberální kavárna miluje. Koneckonců Tereza byla terčem nekončící sprostoty na “deníčku referendíčku”.
Tak jsme společně vycouvaly (přesila byla drtivá) a cestou jsme velice živě diskutovaly o mezinárodní politice. Zabrala jsem se do toho tak, že jsem málem vlezla pod auto a Terezka mě strhávala zpátky na chodník.
Naposledy jsme se viděly o Vánocích. To Tereza ještě pracovala pro Primu a kromě toho, že jsme probraly stav zvířeny, jsme mluvily o politice. S ní to nešlo jinak (se mnou to většinou taky nejde jinak). Terezka byla někdy zasmušilá a rezignovaná, neviděla moc naděje. Já jsem ji někdy musela se svým „dějinným optimismem“ hrozně rozčilovat. Ale vždycky nám spolu bylo dobře, troufnu si říct.
Sbohem, Terezko. Jsem ráda, že jsem Tě mohla poznat.