Karel Žďárský se ještě vrací k tématu NERVu a antikrizové politiky. Bude ta současná zase pracovat na snížení “vysokých” nákladů práce?
Česká republika je zvláštní země. Málo prší, rozmáhá se kůrovec, zemědělci si rvou vlasy ze sucha a stále více se množících myší. Jediné co, zdá se, dnes velmi prosperuje, je ekonomické poradenství. Ekonomické týmy „poradců přes krizi“ přes celkové sucho totiž rostou jako houby po dešti. Aktuálně jsou už tři, a pokud ještě chvíli počkáme, tak se možná dočkáme i čtvrtého. Premiér si zatím žádný nezřídil a kdoví, zda už nějaký takový nemá. Nic proti tomu, každá pomoc či dobrý nápad je v této situaci, kdy ekonomická krize teprve klepe na dveře, vítán.
Bohužel mne však zaráží celá řada věcí. Nejvíce snad to, proč se všechny tyto týmy tak vehementně hlásí k NERVu – Národní ekonomické radě z dob Mirka Topolánka a Petra Nečase. Že by opravdu byl důvod právě na tuto dobu vzpomínat, mi přijde hodně přes čáru. Nicméně jedna skupina tento název rovnou přebírá, druhá se pod názvem Koro – NERV se na něj odvolává a ve třetí skupině se v nemalé míře objevují jeho bývalí členové. Dokonce, nemýlím-li, se najdou někteří, kdo jsou spojovacím článkem mezi tím minulým NERVem a dokonce hned dvěma současnými. Inu, někdo už holt je takový univerzál.
Jedná se opravdu o zvláštní věc. Nelze se divit, koneckonců poněkud paradoxní byl i zrod „originálního“ NERVu na počátku roku 2009. Nad úkolem připravit plán antikrizových opatření pro Českou republiku se v něm sešli vesměs ti, kteří se v předchozím pololetí vehementně zapojili do vládních mediálních kampaní – „nic se neděje“, „krize je někde v Americe a nás mine“ a naposled „krize již byla“. Byla ta skupina, o které předseda vlády za ODS Mirek Topolánek na otázku, zda by v ní neměli být zastoupeni také ti, kteří na nebezpečí krize více než půl roku vládu marně upozorňovali a vyzývali k přijetí antikrizových opatření, prohlásil, že mu v ní opravdu nechybí dojička, matka tří dětí. No a podle toho také „antikrizová“ opatření NERVu vypadala.
My pamětníci si vybavujeme, že jako hlavní a v zásadě jediné protikrizové opatření bylo narychlo připravené diferencované snížení sociálního pojištění na straně zaměstnavatelů, a to v průměru o 1,5 procentního bodu. To mělo mimořádně destruktivní dopad do veřejných rozpočtů v rozsahu bodu – minus 18 mld. Kč. Kromě jiného také byl zmražen růst minimální mzdy – na dalších šest let.
Přínosem onoho opatření měla být ochrana 50 – 70 tisíc pracovních míst – především u zaměstnanců s nízkými příjmy. Bohužel, jak bylo toto opatření plošné a drahé, tak bylo z pohledu konkrétní pomoci ohroženým firmám naprosto neúčinné. Peníze se nekoncentrovaly, ale rozmělňovaly, protože to pro firmy znamenalo úspory v řádu tisíců korun – při jejich měsíčních obratech v řádu milionů.
Pro firmy přímo ohrožené krizí to samozřejmě bylo málo, pro řadu jiných (opatření se týkalo např. i státních institucí) to bylo naprosto zbytečné mrhání penězi. Očekávaný přínos 50 – 70 tis. zachráněných pracovních míst se nekonal. Prostě typicky teoretická úvaha, která v praxi nikdy nemohla fungovat. Všem bylo jasné, že realizované opatření zjevně nefunguje a fungovat ani nemůže. Proto bylo již na podzim roku 2009 navrženo zaměstnavatelskými reprezentacemi jeho zrušení. Což se následně také stalo.
Ovšem, při každém hodnocení je důležitý úhel pohledu. Pokud budeme posuzovat účinnost tohoto opatření z pozice tehdejší vlády a jejích cílů, pak to bylo naprosto v pořádku. Toto opatření jí umožnilo odvrátit dlouhodobou kritiku její nečinnosti vůči rozvíjející se ekonomické krizi. Zároveň mohla pokračovat ve svém strategickém cíli – rozrušovat financování systémů veřejných služeb a sociálních transferů a tak připravovat podmínky pro jejich privatizaci (především důchodů). K tomu, jak známo – a pozor, platí to i v současné době – je nejlepší cestou nářek nad vysokými náklady práce – a jako východisko – snižovat pojistné platby (samozřejmě, že zaměstnavatelům). A to také bylo skutečným cílem antikrizového NERV.
A jsem si téměř jist, že jedním z opatření, které přijde na stůl – ať z jednoho či druhého NERVu – bude návrh na snížení vysokých nákladů práce. Těch 10 eur, které v nákladech práce stojí hodina práce českého zaměstnance je strašně – oproti těm německým 35 eurům na hodinu – to přece musí každý člověk přiznat. Uvidíme….
Co říci závěrem, ani v současných třech týmech nenajdeme dojičku, matku tří dětí a možná je to chyba. A proto nám nezbývá než doufat, že až se zaměstnance bude zase snažit někdo „podojit“ (a někomu „nadojit“), poznáme to i bez ní a hlavně včas. Aby bylo jasno –zaměstnanci a taky důchodci zaplatí výrazně přes 80 % daňových příjmů veřejných rozpočtů – a proto všechny ty nejrůznější pomoci, které vláda slíbí, nakonec stejně zaměstnanci zaplatí ze svých daní. To je však na jinou diskusi….