Adam Votruba komentuje zpoplatnění německých dálnic ve vztahu k otázce solidarity, diskriminace a veřejných služeb na solidaritě postavených.
Německo už delší dobu zvažuje, jakým způsobem zpoplatnit své dálnice. Bohuslav Sobotka v pondělí reagoval na jeden takový návrh slovy, že vidí možné nebezpečí diskriminace pro naše subjekty v tom, že Němci by si mohli odečíst dálniční poplatky z daní.
Celý tento výrok odkazuje k obecnějšímu problému. Německo dosud nezpoplatnilo své dálnice, čímž se liší od okolních zemí. Každý cizinec s určitým typem vozidla (do 7,5 t), který přijede do Německa, využívá bezplatně německé dálnice, zatímco němečtí řidiči za použití dálnic v cizině platí.
Obyčejný selský rozum rozpozná, že tato situace je vůči Němcům poněkud „nefér“. Proč by Němci neměli chtít po cizincích také dálniční poplatky? A jestliže pro německé občany samotné je příjemnější, když si zaplatí svou dálniční síť z daní namísto dálničních známek, proč by jim v tom měl někdo bránit? Řešení, kdy by němečtí občané za použití německé dálnice tzv. neplatili, zatímco cizí řidiči ano, je naprosto spravedlivé.
Jenomže do této prosté úvahy vstupuje antidiskriminační a evropská logika: Občané evropských států by měli mít přístup k veřejným službám jiného státu za stejných podmínek jako domácí.
Tato kvazilogika, pokud ji zasadíme do obecného kontextu, má tragické důsledky. Jednoduše řečeno: Slovo “diskriminace” se stává klackem proti jakémukoliv solidárnímu systému.
Smluvní solidarita (a politická solidarita je vždy smluvní) spočívá v tom, že určitá skupina lidí se dohodne přispívat podle určitých pravidel do společné kasy, z níž chce společně uspokojovat určitou svoji potřebu. Je celkem jedno, jak je tato skupina definována, takže to mohou být i občané jednoho státu. Jenže ouha – vždy se najde někdo, kdo řekne: „Pokud z této společné kasy neuspokojíte práva cizinců, tak je to diskriminace.“ Měl by snad ještě dodat: „To, že oni sami pro vás nic takového neudělají, je úplně jedno.“
Výsledek této pomatenosti je ten, že solidární systémy začínají být dnes značně nevýhodné. Český daňový poplatník například platí vysokoškolské studium stále početnější mládeži z postsovětských republik, zatímco běžný český student mající zájem o studium v Rusku by na tamější školné nejspíš neměl.
Je smutné, že levice je tak zapálena pro antidiskriminaci a ani si nepovšimla, jak moc tím napomáhá zpochybnění veřejných služeb fungujících na solidárním principu. Plody tohoto úsilí bude nejspíš sklízet pravice, která po stále pravděpodobnějším kolapsu těchto systémů zchytrale prohlásí, že veřejné solidární systémy stejně nikdy nefungují.
Řešení je při tom dosti jednoduché. Spočívá v tom, abychom kladli důraz na reciproční vztahy mezi státy. Bylo by například pěkné dohodnout se na tom, že všechny země v Evropě budou mít dálnice bez poplatků. Pokud se na tom ovšem příslušné státy nedohodnou, pak je třeba připustit výše zmíněné řešení: Domácí platí daně, cizinci si kupují dálniční známku. Případně: Dálnice mají zdarma ti cizinci, kteří nabídnou svou dálniční síť pro naše občany také zdarma.
Česká republika by měla alespoň rétoricky podpořit morální právo Německa na takovýto krok, byť ten je momentálně patrně v rozporu s legislativou Evropské unie.
Nelze sice úplně vytýkat současnému premiérovi to, co řekl. Od politika se očekává, že se bude zastávat vlastních občanů. Pokud by řekl opak, možná by to od některých domácích chytráků schytal. Ovšem alespoň ve veřejném prostoru by někdo mohl říci, že by bylo nejlepší a po všech stránkách férové, aby Němci požadovali po cizích řidičích dálniční poplatek.