Farmářka Terezie Daňková píše o tom, jakým problémům čelí české zemědělství a jak by měla vypadat rychlá a účinná pomoc státu našim zemědělcům v časech pandemie.
Před několika lety jsem byla na semináři pořádaném v rámci výstavy Země živitelka, kde izraelští odborníci přednášeli o hospodaření s vodou. Kapénková závlaha, zastřešování celých polí, spousta zajímavých myšlenek. Pak se rozpoutala diskuse. Mimo jiné říkali, že v Česku ještě pořád i na nejsušších místech spadne tolik vody, jako na nejvlhčích v Izraeli, tak ať si nestěžujeme. Samozřejmě se řeč stočila i na investice, jistotu výnosů, jistotu prodeje. Úplně na konci, když už předsedající děkoval a ukončoval schůzi, řekl jeden z Izraelců: „Je třeba chránit zemědělství před kapitalismem. V Izraeli jako v Česku.“ Ta slova doslova zůstala viset ve vzduchu. Tlumený hovor, který se do té doby v rámci rozvolnění diskuse na konci už ozýval z různých koutů sálu pavilonu Z na Českobudějovickém výstavišti, se zastavil. Jako by všichni kolegové farmáři a zemědělští podnikatelé měli potřebu tu větu vstřebat.
Zemědělství je způsob, jak zachytit sluneční energii a přeměnit ji v energii využitelnou pro lidské tělo. Zemědělství má v porovnání s průmyslem a službami nižší schopnost zvyšovat efektivitu lidské práce. Takže jsou tam trvale nejnižší mzdy. Zemědělství nutí lidi žít v místech s nejnižší sociální vybaveností. Zemědělství má v porovnání s průmyslem a službami největší tendenci k plošnému znečištění a poškození životního prostředí, které se řeší složitěji než bodové znečištění produkované průmyslem. Pokud všechny tyto faktory necháte působit samostatně, bez vlivu států a jiných typů veřejného vstupu, tak vám z toho vyjde, že se budou produkovat potraviny v místech, kde je nejvíce slunečního záření, nejlacinější lidská práce a nejmenší ochota či schopnost chránit životní prostředí. Tyto tendence kolem sebe pozorujeme neustále.
Zemědělství je živý organismus
Oproti tomu společnost někdy více někdy méně uvědomuje, že zemědělství produkuje potraviny, které jsou nutné pro udržení života. A že celý zemědělský systém, počínaje půdou přes rostliny, živočichy až k hnoji, který se zapravuje do půdy a celý ten koloběh uzavírá, je živý organismus. Společnost zvláště v krizích jako je ta, kterou právě prožíváme, požaduje soběstačnost nějak definovaných regionů (národních států, Evropské unie a podobně). Společnost občas dokonce požaduje, aby se na její výživu neničilo životní prostředí v jiných částech světa. Občas je společnost dokonce ochotna připustit, že je pro ni lepší, aby se potraviny produkovaly na území, kde tato společnost žije, i když to znamená, že budou dražší z pohledu „svaté“ ekonomie. Tak říkám úvahám, kdy ekonomové neberou v úvahu skutečné hodnoty (půda, chleba, dům) a berou v úvahu jen chování měn, které jsou čím dál víc jen číslem na jakési sjetině z banky.
Po druhé světové válce a zkušenostech s nedostatkem a s vědomím, že svoboda jedinců i států závisí na možnosti najíst se aspoň do polosyta, si společnost začala výše uvedenou společenskou poptávku platit. Ale už je to tak dávno. Desítky let plných obchodů nechali vyrůst generaci, která si prvotní motivaci zavedení stabilizačních podpor nepamatuje. A tak systémy podpory farmářů, vybudované pro zajištění stabilního množství cenově přijatelných potravin, se mnohdy zvrtnou.
Když farmář sklidí úrodu a vychová zvířata – tak co má na farmě? Zrní, vykrmeného býka, mrkev s natí. Když vy půjdete do obchodu odnesete si chleba, salám a zeleninové pyré. Mezi prvním a druhým je takzvaný řetěz vidle-vidlička. Ještě můj otec vyrostl na statku, kde celý řetěz začínal na poli a ve stáji a končil na jeho talíři. Dnes tak nežijí ani všichni zemědělci. I oni prodávají živá zvířata a zrní a kupují potraviny v obchodě. Většinová populace si vůbec neuvědomuje, že kdesi za zdmi obchodů celý ten řetěz existuje. Z toho plyne, že dnes si „jen“ za peníze na zvyšování produkce soběstačnost nekoupíte. Na zemědělství musí navazovat rozumě nastavený zpracovatelský průmysl, který má dnes několik vrstev (jatky-výrobny produktů, mlýny-pekárny). Na průmysl by měla navazovat obchodní síť se snahou obchodovat s místními. To se v České republice neděje.
Efektivita?
Příklad z oboru, který znám: chov masného hovězího skotu. Věnec hraničních hor České republiky je stvořený k tomu, aby se tady pásla stáda hovězího dobytka. Od chvíle odstavu telat od krav (cca v šesti měsících), ale není efektivní, aby se tu odehrával výkrm. Horská tráva není tak výživná jako kukuřice a kukuřice na horách nevyroste. Takže mladý dobytek se veze do nížin. Ale ne do nížin českých, jede do nížin italských, chorvatských a tureckých. Tam vyroste, a v Česku si koupíme z něj naporcované hovězí. Veškerý zisk, zaměstnanost a tak dále, plyne pryč. Pokud chcete někoho kamenovat, nekamenujte zemědělce. Ten má v tuto chvíli jen dvě možnosti. Vybudovat si prodej ze dvora (včetně rozvozu) – to obnáší několika miliónové investice a nekončící řadu předpisů a kontrol. Anebo prodávat do kamionů odvážejících v dál. Systém, který by umožňoval jinou cestu a nevedl v současné situaci ke krachu, neexistuje. U mléka je ten systém ještě mnohem absurdnější. Pokud se polské mléko odstřeďuje (rozděluje se mléko a smetana) v Itálii, tak je se světem vážně něco v nepořádku.
Současné sucho odhaluje až na dřeň systém, kdy jsme tak dlouho zvyšovali efektivitu pěstování plodin až to přestalo být efektivní. Rozorané lány a půda, která léta neviděla chlévský hnůj, působí problémy i ekonomické, nejen ekologické. Vytvořili jsme obrovská pole i louky bez respektu k tomu, kde má být remízek a kde mokřad. Bez úvahy o stabilitě krajiny přináší tento přístup nakonec hospodářské i čistě ekonomické problémy. Jak praví Cimrman, šli jsme tak dlouho na sever (za efektivitou) až jdeme na jih (efektivita zase klesá).
Spousta z nás zemědělců se to snaží dělat správně. Ale situaci nám komplikuje vlastnictví půdy v České republice, kdy se ze skoro tří miliónů vlastníků o svoji půdu zajímají jen desítky tisíc. A další komplikací je, že při současném nastavení jsou ti, kdo hospodaří bez respektu ke krajině krátkodobě efektivnější a přinášejí zisk sobě a vyšší pachtovné majitelům.
Do toho všeho přišla koronavirová krize. Ministerstvo přišlo s řadou dobrých opatření, ale mimo jiné přišlo s navýšením investic s možností si požádat v polovině července. Navýšení investic by mělo smysl pouze ve chvíli, kdy by existoval promyšlený systém, jak za peníze daňového poplatníka bojovat proti výše uvedeným jevům.
Pro Vaši informaci, pokud si zažádáte o dotaci investice v současném systému, vynaložíte jednotky stovek tisíc na přípravu žádosti. Pak čekáte na vyhodnocení. Pak uděláte výběrové řízení na dodavatele. Pak čekáte, zda vám schválí, že jste ve výběrovém řízení neudělali chybu. Pak čekáte na podpis smlouvy. Pak začnete s investicí. Celou ji zafinacujete. Pak podáte žádost o proplacení části této investice (obvykle méně než 50 %). Pak čekáte, až vám přijde kontrola. Pak čekáte, až vám přijde protokol z kontroly. Samostatnou kapitolou jsou možné chyby, které zapříčiní, že jste investovali a nedostanete nic. Ale o těch jindy. Celý tento proces trvá několik let. Takže investiční peníze přislíbené teď se k zemědělci, pokud vše půjde dobře, dostanou okolo roku 2023. A v příštím roce mu odsají nejméně dvojnásobek do investice s návratností za 5–20 let.
Jak rychle pomoci?
Navýšení investičních prostředků teď není řešením situace. Krátkodobým řešením situace by bylo jakýmkoli způsobem pomoci překlenout výpadek peněžních prostředků. Je třeba urychleně proplatit podporu investic, které byly provedeny. Zemědělci investovali v předchozích kolech výzev Státního zemědělského intervenčního fondu a dosud přislíbenou polovinu těchto investic neobdrželi. Je třeba zvážit možnost dotace úroků provozních úvěrů prostřednictvím Podpůrného rolnického a lesnického garančního fondu. Podpořit v tuto chvíli investice je systém – kdo má, tomu bude přidáno. Nebudu spřádat konspirační teorie, komu to má sloužit. Jediné, co vím, že současnému zemědělství to v tuto chvíli moc nepomůže. A zda to nastartuje procesy, které by vedly k řešení dlouhodobých problémů, si troufám pochybovat.
Aby investice mohly reflektovat změněné požadavky společnosti, je třeba je připravit. Jak z pohledu pravidel, dle kterých budou vybírány, tak z pohledu žadatelů. Připravit stavební povolení trvá měsíce. Z toho plyne, že do avizovaného kola budou přihlášeny jen projekty již připravené, bez reflexe změn, ke kterým došlo v posledních bouřlivých týdnech. Takže pokud už vypisovat investiční kolo, tak nejdříve na podzim. Jedinou smysluplnou rychlou investicí, kterou bych si dokázala představit, je podpora odbytovým organizacím nebo i jednotlivým zemědělcům na nákup podílů ve zpracovatelských kapacitách. To by bylo rychlé a účelné. A mělo by to šanci přinést systémovou změnu.