Jan Schneider a jeho jazzový průvodce nechybí ani dnešní neděli. Spolu s nimi jsou tu Good Night Irene, Down Beat a Vampires Castle.
Clifford Jordan patřil k nejzajímavějším tenorsaxofonistům, co kdy běhali po světě. Ale na Goodnight Irene upozorňuji nejen kvůli tomu doslova „crazy“ podání, ale především kvůli té nádherné base, jak jí hraje Richard Davis. Skvěle ho zdobí Albert Heath na buben, trombónové sólíčko si dal též Julian Priester. Ale čím je ta skladba ještě zajímavá? Celé album je věnováno kořenům, k nimž se přiznal Clifford Jordan – a zaplnil ho nádhernými skladbami mnohonásobného kriminálníka LeadBellyho. Tož takový je život.
Jak vybírám písničky? Mám doma muziky k poslouchání asi na dva životy … a tak sedím a píšu a poslouchám … a najednou se mi stane, že jen sedím a poslouchám (*)… a tak se zastavím, a začnu se zajímat o to, jak se ta písnička jmenuje a kdo jí hraje … tato se jmenuje Down Beat, složil ji a na tenora hraje Stan Getz. Ale pozor dejte na ten jiskřivý a skákavý a pulzující činel! No to je nádhera, to je zase klasický přenos energie na dálku! Bubeník se jmenuje Jerry Segal a je to nesporně jazzový „Velký Syn“, i když jsem, pravda, o něm nikdy předtím neslyšel. Stačilo však slyšet jeho samého, jak to má v paži a jak to „hrne“ a s tím činelem je stále o nepatrný kousíček napřed! Skvělou rytmiku s ním tvoří kontrabasista Addison Farmer, doplňuje je pianista Mose Allison.
Joachim Kühn hraje svou skladbu Vampires Castle, jejíž název asociuje nejdříve Dráculovy Karpaty, ale její nádherná melodie je orientální. Ta kompozice je ale obrazem doby koronovirové, když nejprve pohodová atmosféra se náhle zhroutí a zbrutální – a když se pak navrací k původnímu motivu, zdá se, že to ke štěstí stačí. To by ale nesměl vybuchovat nám již dobře známý bubeník Stu Martin. Dává tak najevo, že s tou katarzí probublává cosi nového, a že by byla škoda, kdybychom svou šanci nevyužili a kdyby i potom to bylo jen jako předtím … !
(*) asi takto:
