Historik Walter Scheidel říká, že ne všechny katastrofy vedou ke změně, nicméně současná pandemie určitý potenciál ke změně má. Bez boje se to ale neobejde…
Rakouský historik Walter Scheidel ve své knize The Great Leveler tvrdí, že války, kolapsy států, revoluce a pandemie, jsou zdrojem větší společenské rovnosti. Scheidel ukázal na příkladu černé smrti v Evropě 14. století, že došlo k masivnímu omezení nerovností díky růstu hodnoty práce. Ve 20. století vedly dvě světové války a komunistická revoluce k dlouhé éře omezování nerovností, a to až do začátku 80. let 20. století. Na vzestupu byl sociální stát, odbory a progresivní zdanění.
- O Scheidelově knize, která dnes získává na aktuálnosti, jsme naše čtenáře informovali zde a rovněž zde.
Mohla by k něčemu podobnému, tedy ke snížení nerovností, vést také pandemie nového koronaviru?
Krátká odpověď rakouského historika zní: „Záleží na tom, jak bude krize závažná, jak dlouho bude trvat a jak moc v důsledku přeruší dodavatelské řetězce.“
Pandemie už ukázala limity trhu a potřebu efektivní státní intervence a silného veřejného zdravotnictví. Mohla by vést i k větší toleranci progresivního zdanění, když už se sen rovnostářů o všeobecném základním příjmu dostal do diskusí hlavního proudu. I reakce ze strany EU ukázala, že je zde silná vůle k veřejným intervencím a ukončení fiskálních omezení, která byla typická pro poslední dekádu.
Postkoronavirová politická krajina by se mohla změnit, protože lidé začali věřit ve vládní intervence. Mohla by zvrátit stav, ve kterém má v Británii 1 % nejbohatších trojnásobný podíl na příjmech domácností a v EU bohatství jednoho procenta rostlo dvakrát rychleji než příjmy těch 50 % dole.
Scheidel je ovšem opatrný. Katastrofy jsou podle něj časté, ale tektonické posuny představují historické anomálie. Jinak řečeno, ne všechny katastrofy vedou k posílení rovnosti.
Scheidel říká: „Po druhé světové válce se na dobu jedné generace ustálila výjimečná situace, kdy všechny faktory byly optimální – silný růst, nízká nerovnost, expanze sociálního státu, všechno současně. Bude velmi těžké to opakovat.“
Obrysy změn?
Nikdo si nepřeje pandemii rozměrů černé smrti ve 14. století jako nástroj sociální změny, a naštěstí má současná pandemie z hlediska úmrtnosti k této středověké pohromě daleko. Ročně zemře 60 milionů lidí z přirozených důvodů, říká Scheidel, a koronavirus zřejmě bude mít i podle nejhoršího scénáře nižší počet obětí.
„Jsem velmi skeptický k myšlence, že ideologie, rétorika nebo jen politická agitace sama o sobě mohou věci změnit. Ke změně je třeba kombinace určitých myšlenek a šok zavedenému řádu, který těmto myšlenkám umožní stát se hlavním proudem,“ říká rakouský historik.
Karanténní kultura už vedla k rozdělení na ty, kteří mají, a ty, kteří nemají. Střední a vyšší třída tráví karanténu na venkově, nejméně placení jsou zavřeni ve svých bytech, nebo musejí dojíždět veřejnou dopravou do svých, z hlediska systému klíčových, pracovních pozic. Bílé límečky si stěžují na komplikace distanční práce, ale pro velkou většinu světové populace pracovníků znamená karanténa hladovění.
Scheidel upozorňuje i na další nerovnosti – například uzavření škol má nerovné dopady, neboť připojení k internetu je podmínkou online výuky, ale ne všichni na světě takové připojení mají.
„Vše, co opravdu potřebujeme, je určitý nárůst procenta lidí, kteří podporují určité politické kroky, aby se tyto kroky staly mainstreamem. Nyní je tu velký potenciál, aby si velký počet lidí řekl ‚možná bychom s tím něco měli udělat‘“, říká Scheidel ohledně transformačního potenciálu pandemie.
Je zde ale jedno důležité „ale“. Je jím otázka, zda v rámci toho sneseme krátkodobé nebo střednědobé ekonomické ztráty.
Posledních 40 let byla nerovnost v rámci neoliberalismus vnímána jako „přijatelná“ daň za prosperitu. Změnilo se to v roce 2008 v souvislosti s finanční krizí a hnutím Occupy, které upozornilo na existenci 1 %. Nerovnost se stala náhle tématem.
Finanční krize k vyrovnání nerovností ale nevedla. Vedla naopak k největšímu zvýšení nerovnosti bohatství v poválečných dějinách a ve většině západních zemí měla devastační dopad na nejchudší (dotkla se zásadně jejich možností vlastnit bydlení).
Hlavní post-pandemické střety
Otázka je tedy, zda koronavirus povede k něčemu, co finanční krize v roce 2008 nesvedla. Scheidel říká: „Pokud vstupujeme do dlouhodobé deprese jako důsledku COVID-19, tak si myslím, že budou poprvé za dlouhou dobu na stole všechny typy radikálnějších politických kroků.“ Hodně ale záleží na tom, zda bude vyvinuta vakcína proti této nemoci. Pokud se to vědě nepodaří, vznikne větší potenciál pro krize, které povedou k transformativním změnám.
Může to znamenat větší státní intervence, lepší ochranu pro pracovníky v domácím průmyslu, omezení outsourcování, vyšší daně, robustnější zdravotní systémy. Bude ale také dost složité nevyhnout se návratu k „byznysu jako vždy“. Podle Scheidela se dá předpokládat velký tlak na návrat ke starým praxím. Očekává střet zájmů mezi těmi, kteří se budou chtít vrátit k dosavadnímu modelu, kde je „nerovnost“ daní za prosperitu, a těmi, kteří to odmítají. Otázkou pak bude, kdo bude mít v tomto střetu navrch.
Největší proměny by se mohly týkat těch nejvíce nerovných demokracií – USA a Velké Británie. „Je to poněkud paradoxní, ale největší potenciál pro skutečnou změnu je v nejméně rovných zemích“, tvrdí Scheidel. Naopak například v Číně takovou změnu Scheidel neočekává.
Pokud má rakouský historik pravdu, že receptem na rovnost je delší utrpení, potom se věci musejí napřed zhoršit, aby se pak mohly zlepšit. Mnohým nestojí za to čekat.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.