Jan Zeman se ve svém článku ohlíží za Národním investičním plánem, který postrádal to hlavní – strategii pro Česko.

Ilona Švihlíková ve druhé části rozhovoru pro Kupředu do minulosti upozorňuje mimo jiné na podivnost, kdy údajně dlouho připravovaný tzv. Národní investiční plán (NIP, zveřejněn byl v prosinci 2019) byl vypracován a schválen, aniž by byla strategie rozvoje České republiky.

Jistě, napřed musí být vypracována strategie rozvoje a pak má smysl vypracovávat dokument typu Národního hospodářského plánu. Mám za to, že Problémy NIP jsou mnohem hlubší, byť s absencí strategie rozvoje ČR úzce souvisí. Proč?

I když je NIP plánem pro následujících 31 let a tím předstihuje kterýkoliv národohospodářský plán, jež byl ve světě vypracován, schválen a alespoň zčásti realizován, exprezident Václav Klaus může být klidný. Autoři se nenechali ovlivnit ani někdejšími socialistickými plány, ani Rooseveltovým Novým údělem, ani rozvojovými plány Francie, Japonska či Německa z let 1945-75, ani plány úspor paliv a energie, vypracovanými v reakci na druhý ropný šok (1979) a ani národohospodářským plánováním Číny po roce 1978. Podle všeho vyšli ze silně kontroverzní Republiky pro 40 miliónů (občanů) Jana Antonína Bati (1937). Tohoto velkokapitalistu krátce před druhou světovou válkou stihla megalomanie a rozhodl se s ní podělit se čtenáři.

Kritéria NIP

Jaký NIP je? Kromě povinné úvodní chvalořeči shromáždil do zásobníku k realizaci asi 20 000 projektů za více než 8 000 miliard Kč. Počítá se s vysokým propadem soukromých investic a s podstatným zvýšením příjmů veřejných rozpočtů k ufinancování při klesajících dotacích z EU? Co pak ale Babišova kontroverzní zásada nezvyšování daní? Nepřevyšuje to absorpční schopnost ekonomiky ČR? A hlavně – jsou navržené investice efektivní?

Podmínkou zařazení do NIP je jejich dopad delší než 5 let a investiční náklady nad 50 mil. Kč, v případě staveb dopravní infrastruktury nad 300 mil. Kč. Jednotlivé projekty navrhovaly resorty, kraje, města a obce. U obcí a měst činil limit 20 nejvýznamnějších investic. Podle navržených investic mohlo jít jen o krajská města, byť to není jednoznačně uvedeno.

Posuzování efektivnosti jednotlivých projektů je nejasné. Je sice uvedena řada kritérií, ale nejsou popsaná, takže jsou prakticky neuchopitelná. Zdá se, že jedinými kritérii zahrnutí projektu do NIP bylo, že příslušné stavby či jiné investice a někdy i neinvestice nad 5 let životnosti někdo navrhl a uvedl jejich předpokládané náklady nad stanovený limit. Každá navržená investice s dostatečně vysokými náklady je prý dobrá a nejen soudný ekonom padá do mdlob.

Dále mluví o potřebě investovat stovky miliard Kč do Armády ČR. Povinná úlitba Bruselu a Washingtonu? Nebo autoři vědí, s kým budeme v budoucnu válčit (podle rozkazu ze zámoří)?

Velmi asymetrická je odvětvová struktura NIP. 6 154 mld. Kč, z toho polovina do roku 2030, má jít do dopravy (podíl 77 %), zejména na stavby dopravní infrastruktury. Je průměrných 280 mld. Kč/rok do roku 2030 reálný? Sotva. Je NIP národním rozvojovým plánem nebo plánem rozvoje dopravní infrastruktury ČR?

Do dopravní infrastruktury

Z 6 154 mld. Kč do dopravy má jít na modernizaci železnic 878 mld. Kč, na výstavbu rychlotratí 769 mld. Kč, na rekonstrukce nádražních budov 44 mld. Kč. Škůdcovský je odsun hlavního osobního železničního nádraží v Brně z centra města za 43 mld. Kč. Výstavba řady potřebných železničních tratí v NIP chybí: 13,5 km dlouhá trať Bezdružice – Teplá, zásadně zkracující železniční spojení mezi Plzní a Karlovými Vary (před lety za 1,3 mld. Kč), trať Vrahovice – Brodek u Přerova, umožňující efektivní železniční dopravu mezi Přerovem a Prostějovem, železnice do Krkonoš atd. NIP sice zná výstavbu některých tramvajových tratí, ale s výstavbou meziměstských tramvajových tratí na Ostravsku nepočítá! Chybějící trolejbusové tratě nestály za zmínku nebo nepřesahovaly limit 300 mil. Kč? Nevím.

Na výstavbu dálnic má jít 782 mld. Kč. Ohledy při trasování dálnic se i nadále nemají brát, což je zlé. Silně riskantní metodu soukromého financování a provozování dálnic PPP má za ideální. 457 mld. Kč mají stát obchvaty obcí a měst. Existují i investice typu souvislé opravy silnic, „investice“ charakteru běžného financování údržby a oprav silnic a dálnic a vodních cest, údržby, oprav a provozu železnic atp. Autoři nerozlišují mezi běžnými a investičními náklady, což je na pováženou. Některé uvažované investice NIP uvádí dvakrát. Někdy přímo, jindy jsou uvedeny dvě alternativy, i když má smysl realizovat jen jednu. Z 20 mld. Kč plánovaných na rozvoj vodní dopravy je dopravní zdůvodnění u 17,5 mld. Kč vymyšlené. Některé navrhované stavby mají podezřele vysoké investiční náklady.

Nedopravní resorty

625 mld. Kč má jít do ochrany životního prostředí, klimatu a energetiky. Emise průmyslu ČR musí snížit ze současných 26 Mt CO₂ na 40 % v roce 2050. Autoři NIP netušili, že v Bruselu za 11 dní napíší Zelenou dohodu pro Evropu s cílem klimaticky neutrální ekonomiky, že se k ní na prosincové Evropské radě připojí prostřednictvím Andreje Babiše i ČR.

Ministerstvo průmyslu a obchodu chce investovat asi 423 mld. Kč, z toho 300 mld. Kč na dva nové jaderné zdroje, dále do modernizace elektrizační soustavy, do asanace starých průmyslových areálů apod.

Ministerstvo zemědělství chce investovat 365 mld. Kč, z toho 150 mld. Kč na získávání vody, (výstavbu přehrad, vodovodů apod.). Důsledně pokračuje v linii chybné rýnské koncepce opatřování si nových zdrojů vody z roku 1809. Na podporu retence vody v krajině (a to jen formou výstavby menších vodních nádrží) má jít jen 1,7 mld. Kč. Že půda není s to vodu zadržovat, o současné zkáze většiny našich smrkových a borových lesů nemluvě? Zřejmě nevadí. Že nově plánované vodní nádrže se mohou ocitnout za sucha bez vody? Byť se tak u nejedné přehradní nádrže již stalo. Nemáme prý strašit. Pikantní je, že provozní dotace do zemědělství, náhrady škod a další jsou plánovány jako investice!

Ministerstvo pro místní rozvoj chce investovat 333 mld. Kč, z toho velká část směřuje na výstavbu či modernizaci bytů. 163 mld. Kč má jít do zdravotnictví, vesměs na výstavbu či modernizace nemocnic. Investice do kybernetické bezpečnosti a digitalizace státní správy mají činit asi 113 mld. Kč, z toho 28 mld. Kč v resortu dopravy, 22 mld. Kč v místním rozvoji, 18 mld. Kč ve zdravotnictví, 18 mld. Kč na vnitru. Ministerstvo životního prostředí chce investovat 111 mld. Kč, z toho 46 mld. Kč na zateplování budov. Ministerstvo financí chce investovat 73 mld. Kč, z toho 52 mld. Kč na letiště Ruzyně (nechám-li stranou pro sídliště Dědina neúnosnou polohu nové přistávací dráhy BIS asi 1600 m směrem k městu, místo směrem od města, ptám sem, zda taková investice nepatří do resortu dopravy) a 12 mld. Kč na novou kontroverzní vládní čtvrť v Letňanech. Ministerstvo vnitra chce investovat 48 mld. Kč. Ministerstvo kultury chce investovat 48 mld. Kč, zpravidla na řešení havarijních stavů památek. Ministerstvo školství chce investovat 46 mld. Kč, ministerstvo práce a sociálních věcí 46 mld. Kč. Sport chce investovat 20 mld. Kč, především na výstavbu a modernizace nových zimních stadiónů. V podmínkách rychlého oteplování klimatu to vypadá jako špatný vtip. Ministerstvo spravedlnosti chce investovat 13 mld. Kč, vesměs do věznic. Ministerstvo zahraničí chce investovat 4 mld. Kč.

Na krajských investicích se v průměru má podílet 42 % zdravotní péče, 15 % vzdělávání, 13 % kultura, 7 % sociální služby, 4 % péče o seniory. TOP regionální investice v Praze obnáší dopravu za 187 mld. Kč, zdravotnictví za 29 mld. Kč, kulturu za 19 mld. Kč. U (krajských) měst činí v průměru 16 % životní prostředí, 14 % služby pro občany, 11 % kultura, 10 % sociální bydlení, 7 % sociální služby pro seniory, 6 % veřejné prostranství, 5 % sport a volný čas, po 4 % sociální služby, odpadové hospodářství, školství, podpora podnikání.

Úspěšné národohospodářské plány v minulosti

Nejúspěšnějším národohospodářským plánem byl zřejmě porevoluční plán V. I. Lenina GOERLO, vypracovaný pod vedením ekonoma Preobraženského. Odrážel známé heslo „Socialismus je moc sovětů + elektrifikace celé země“. Zahrnoval rozsáhlou výstavbu elektráren, elektrických vedení a mnohé další. Od nich se odvíjela poválečná obnova a rozvoj zaostalé a světovou, občanskou a intervenční válkou těžce rozvrácené země. Ekonomický růst se v sovětském Rusku a v Sovětském Svazu ve 20. letech pohyboval kolem 20 % ročně. Bylo to z velmi nízkého základu, je to neopakovatelné.

Prudký rozvoj včetně budování četných, dosud chybějících odvětví zajistily i direktivní stalinské pětiletky v 30. letech a první dvě poválečné pětiletky obnovy. Sovětský svaz v 30. letech dokázal nemožné – zaostalost cca 100 let srazit tak, že byl schopen se ubránit nacistickému Německu a nacistickou zrůdu rozdrtit včetně dobytí Berlína.

Poučná je i tzv. dvouletka vlády Klementa Gottwalda s cílem urychleně obnovit nacisty vysátou a zčásti i poničenou československou ekonomiku. Tzv. generální linie budování socialismu pak dokázala v krátké době deseti let (v 50. letech) v zemi odstranit bídu, nezaměstnanost, zavést bezplatné zdravotnictví, zahájit urychlený rozvoj značně zaostalého Slovenska, obnovu pohraničí atd.

Úspěšný byl New Deal (Nová úděl) – plán prezidenta Franklina Delano Roosevelta na vyvedení USA z hluboké krize 1929-33. Podstatně zvýšil zdanění bohatých a veřejné investice a nasměroval je přednostně do krizí nejpostiženějších regionů a do odvětví, které tržní honba za ziskem opomíjela. Pozitivní účinek takové stimulace poptávky se dostavil, byť ne hned.

Podobného druhu byly i poválečné plány obnovy a rozvoje nejen technické infrastruktury, připravované v řadě vyspělých kapitalistických států, zejména ve Francii, v Japonsku, ale také v Německu a dalších státech. Horor ekonomických krizí z relativní nadvýroby, rozvracející kapitalismus v Evropě po první světové válce, se tak neopakoval. Na rozdíl od tehdejších socialistických států nebylo použito direktivní, ale indikativní (nezávazné) plánování. Stát sděloval podnikům své představy o rozvoji, o používaných nástrojích a doporučoval, co by měly dělat. Úkoly státu byly většinou nezávazné i pro veřejný sektor.

Nevýrazné byly plány úspor paliv a energie, vypracovávané v roce 1979 v reakci na druhý ropný šok. K cílům se pojily i určité veřejné peníze na podporu realizace opatření na úspory paliv a energie, například na zateplování budov (obdoba naší Zelené úsporám). Brzy po jejich zavedení se ale ceny ropy zase podstatně snížily a plány putovaly do šuplíku.

Neznám podrobněji velké národohospodářské plánování v Číně od zahájení ekonomických tržních reforem pod vedením Teng Siao-pchinga, kombinující centrální plánování se stále větším využíváním tržních vztahů socialistickými i nesocialistickými podniky. Umožnily Číně bezprecedentní rozvoj (v 80. a v 90. letech tempem 20 % za rok) a dnes i pozici ekonomicky nejsilnějšího státu světa. Vyvedly stamiliony občanů z bídy, ale také vážně poškodily životní prostředí, odehrávalo se dlouho bez základního sociálního zabezpečení, západ a střed Číny se rozvíjel podstatně pomaleji než východ, apod. Nulová nezaměstnanost ani nulová inflace nebyla nikdy dosažena.

NIP uvízl v baťovské tradici

S výše uvedenými ani jinými úspěšnými národohospodářskými plány nelze NIP srovnávat. Nejen pro řadu školáckých chyb, za které se za mých mladých let na Vysoké škole ekonomické v Praze vyhazovalo od zkoušek. Uvedené a další úspěšné národohospodářské plány, resp. jejich veřejně investiční části, směřovaly do sektorů, které se bez zásadní veřejné pomoci neobejdou (technickou infrastrukturou a občanskou vybaveností počínaje) a také do regionů, které z různých důvodů vážně zaostávaly. NIP je ale pojat jako soubor převážně veřejných investic, který někdo (obvykle nějaký vlivný veřejný subjekt, někdy to ale mohlo být i například velké stavbařské lobby) nějak navrhnul. Provázanost chybí. Jejichž efektivnost se zřejmě ani nezkoumala, přestože u části navrhovaných investic podle orientačního rozboru chybí. Předpoklad, že automaticky urychlí ekonomický rozvoj ČR je nereálný.

Za starého Rakouska byla výstavba železnic základní podmínkou rozvoje příslušných regionů. Efektivnost ale praxe ne vždy potvrdila. Dnes mnohá dopravní infrastruktura dlouhodobě chátrá a venkovské oblasti jsou nejednou dopravně izolovány. 77 % investic NIP je přitom směrováno do dopravní infrastruktury. Navíc z velké části do té nadřazené, opomíjející dopravně i jinak zaostávající venkovské regiony. Tragédií je, že na ministerstvu pro místní rozvoj chápou jako region hlavně regiony krajských měst a okolí dálnic a dalších dopravních nadřazených tahů. Mnohé reálné regiony tak reálně odepisují. Do jisté míry jde o politiku devastace územních vztahů. Venkov se nechává vykrvácet a velká města co by póly rozvoje dusit tímto rozvojem. Efektivní není ani jedno, ani druhé.

Za socialismu se kritizovalo, že některé investice byly mechanicky promítnuty do příslušného území. Vynechám-li extrémy, jako zbourání či zatopení některých vesnic ve veřejném zájmu, platilo to jen částečně o negativních dopadech na životní prostředí. Jistě, harmonizovat územní vztahy není snadné. Tlaky na takové či onaké využívání území bývají protichůdné. Zdroje jsou vždy omezené. NIP podle všeho územní dopady mnohých svých investic považuje výlučně za kladné s tím, že negativní dopady na životní prostředí neuvažuje.

Problémem jistě je i skutečnost, že je napsán pro „dobré ekonomické počasí“. Podle všeho dobré ekonomické počasí končí a nastupuje brexit, ekonomické války USA, nutnost zásadně snižovat emise skleníkových plynů a adaptovat se na sílící klimatické změny. Tuto potřebu na jedné straně podporuje záměr stavět nové jaderné bloky a investovat do zateplování, na druhé straně zjevně podráží další rozsáhlé investice do silniční a zejména dálniční dopravy, ignorace programu vlády ČR adaptace na klimatickou změnu ad. Bez radikálních a efektivních změn řízení bude NIP spíš vyčerpávat ekonomiku ČR a nejednou i prohlubovat krizové jevy.

Mizerná kvalita NIP nepřekvapuje. Za vlády pravicových vlád pod taktovkou V. Klause v letech 1990-98 bylo národohospodářské plánování takřka zakázáno. Přinejmenším se jeho požadováním riskovala ztráta pracovního uplatnění. Za vlády vedení ČSSD se na plánování hrálo, přijímaly se četné koncepce rozvoje ČR, přičemž rozvojem se rozumělo bezduché směřování ČR do Evropské unie. Co nepožadovala závazně EU, se následně často odkládalo do šuplíků jako nepoužitelné. Ani mizerně sjednané podmínky vstupu ČR do EU, zvláště v zemědělství a v dopravě, nepomohly k rehabilitaci národohospodářského plánování. Za vlády pravice v letech 2006-13 byl přístup k národohospodářskému plánování podobný jako za V. Klause. Za vlády Bohuslava Sobotky se přešlapovalo na místě. Jak můžete chtít hájit české národní zájmy, když jsme součástí EU! Staré kádry postupně zanikly, nové neměly šanci vzniknout, nekompetentnost se stala jednou ze základních norem svobodné demokratické společnosti. Napravit ten marasmus nebude snadné. NIP je toho dokladem.

Krátce po schválení NIP propukla byla nejprve schválena silně kontraverzní Zelená dohoda pro Evropu, po té propukla „koronavirová“ krize. Budeme se z ní lízat delší dobu. Nemusí nás mrzet, že se NIP krátce po svém schválení odporoučel do věčných lovišť.