Jazzový průvodce Jana Schneidera dnes začne klasickou lahůdkou do vedra od Elly Fitzgerald a plavně přejde do freejazzu v podání Yusefa Lateefa.
Překotná změna počasí mě přiměla zvolat „It’s Too Darn Hot!“. Ano, je zatraceně horko, a ještě bude. Když to ale podá Ella Fitzgerald, pak je i z toho vedra lahůdka. A jak ten bigband setsakramentsky přesně frázuje, to už je pohádka. Poslyšte jen, kdo jen tam hrál na trumpetu: Pete Candoli, Harry “Sweets” Edison, Maynard Ferguson a Conrad Gozzo (však taky umějí pěkně zavřeštět!). Zajímavé je, že to všechno zaranžoval a orchestr dirigoval tehdy pouze 26 letý Buddy Bregman. Fantastická práce – nešlo pouze o tuto skladbu, ale o celé dvoualbum, na němž Ella v doprovodu Bregmanova orchestru zpívá písně Cole Portera. No jasně, nezapomenout, ta nádherná basa Joe Mondragona tomu dává páteř a hra Alvina Stollera je přímo školou bigbandového bubnování. Prostě, když je zatraceně horko, tak ať to stojí za to!
Yusef Lateef patří k nejzajímavějším postavám v historii jazzu. Spektrum jeho výrazu obsahuje jak studiovou hudbu k filmům v téměř popovém stylu, tak i freejazzové kreace. V Paříži v roce 1972 předvedl celou tu škálu v jedné („Untitled“) skladbě pianisty Kenny Barrona. Doprovázeli ho kontrabasista Bob Cunningham a bubeník Albert Heath, který ukázal, jak se může rozvášněný bubeník stát během chvilky meditativním flétnistou, a naopak. Celá kompozice je krásnou ukázkou tvůrčí freejazzové atmosféry, pohybující se mezi komponovanými rámci na jedné straně a dosud neprobádaným neznámem na straně druhé.
A nezůstaneme u jednoho bubeníka, hrajícího na flétnu: marokánský mystik Šlomo Bar zpívá slavnou píseň Eli, Eli. Mám moc rád jeho úžasný, rovný a silný hlas. Šlomo Bar hrál to, co se nyní nazývá „world music“, již dávno předtím. Jeho spoluhráči totiž pocházejí z nejrůznějších zemí a obohatili výraz skupiny jejich hudebními tradicemi a styly (Indie, Španělsko, Spojené státy, Írán). (Kdo chce nášup, může si zasurfovat SEM, kde kromě jiného podání téže písně hraje Šlomo Bar i temperamentní jemenitskou šabatovou píseň „Dror Jikra“).
Pokud jde o text básně, její text je stručný, o to těžší je však vystihnout všechny možné interpretační roviny, jak to u dobrých básní bývá. Standardně se překládá asi takto:
Můj Bože, můj Bože / ať nikdy neskončí / písek a moře / vlny na vodách / blesky na nebi / modlitba člověka.
Autorka této básně Hannah Senesh se narodila v Maďarsku v roce 1921, do Palestiny přijela v roce 1939. V roce 1943 byla mezi 33 dobrovolníky, kteří jako parašutisté seskočili v Jugoslávii, aby pomohli navázat kontakty s partyzány, které by pomohly sužovaným židovským komunitám. V roce 1944, když začaly deportace Židů z nacisty okupovaného Maďarska do vyhlazovacích táborů, Hannah Senesh přešla tajně do Maďarska, kde však byla téměř bezprostředně zatčena maďarskou policií, několik měsíců nevýslovně mučena, a aniž by cokoliv vyzradila, odmítla před popravou pásku, aby mohla svým popravčím hledět směle do očí. Bylo jí 23 let. Nezapomeneme.