Politolog Petr Drulák píše o úskalích míchání nestranného poznávání Číny a politického aktivismu v českém kontextu.

Diskuse kolem připravované cesty předsedy Senátu na Tchaj-wan připomněla, že česko-čínské vztahy jsou v posledních letech tou nejkontroverznější oblastí české zahraniční politiky. Důvody pro diskuse a kontroverze jsou dobré i špatné.

Nejprve k těm dobrým. Čína je nová globální velmoc a chová se podle toho – asertivně a někdy agresivně. Posiluje na úkor exkluzivního globálního postavení, které USA a jejich spojenci včetně Česka získali po konci studené války. Navíc má svůj vlastní politický a hodnotový systém, který je odlišný od toho západního. Ukazuje tím limity západního univerzalismu. Pro Západ, který si před třiceti lety představoval, že svět bude utvářen jen podle jeho zájmů a pravidel, představuje Čína intelektuální, morální i strategickou výzvu. Pokud malý západní stát, jakým Česko je, chce budovat s Čínou standardní vztah, vyžaduje to hlubokou znalost, jasnou představu o vlastním zájmu a strategickou rozvahu. Jejich utváření dává dobré důvody pro debaty a kontroverze.

Česká zkušenost se bohužel formovala jinou cestou. Vše začíná zahraničněpolitickým moralismem Václava Havla. Bez jakékoliv znalosti, bez jakékoliv představě o českém zájmu a bez jakékoliv odborné či politické diskuse, tedy nekompetentně a nedemokraticky, zahájil novou etapu česko-čínských vztahů setkáním s Dalajlámou. Doma tomu nikdo moc nerozuměl, ale USA se to docela hodilo. Proč rostoucí Číně nepřipomenout její vnitřní zranitelnost? Následně se v Česku uchytil povrchní obraz Číny jako komunistického režimu podobného tomu předlistopadovému u nás, s nímž máme jednat především o Tibetu a lidských právech. Nositelé moralismu na české politické scéně někdy více někdy méně úspěšně sabotují pokusy o realistické nastavení vzájemných vztahů; před pár lety šlo o ministra Hermana (věrného tradici lidoveckých podrazů), dnes o předsedu Senátu Vystrčila (kam se poděl konzervativní pragmatismus ODS?).

Poslední takový pokus přichází s nástupem Sobotkovy vlády v roce 2014. Ačkoliv se jednalo o krok správným směrem, od počátku byl zatížen úzkým ekonomickým pragmatismem a určitým megalomanstvím. Nový obraz Číny jako zdroje nekonečného bohatství, které jen čeká na české podnikatele, byl stejně nerealistický jako ten předešlý, který ji zobrazuje jako jeden velký koncentrační tábor, v němž úpící Číňané čekají, až je Češi s Američany vysvobodí. Věci nepomáhá ani exkluzivní vztah mezi prezidentem Zemanem a PPF. Tato nejsilnější česká finanční skupina má v Číně rozsáhlé zájmy a prezident nijak neskrývá, že si tyto zájmy osvojil. Nepřipojuji se k démonizaci PPF, ale v zahraniční politice dostává prostor, který by byl nepatřičný i pro skutečně český kapitál, který z daňových důvodů nesídlí v Nizozemsku.

Samostatnou kapitolu představují sinologové z Filozofické fakulty UK. Ve vztazích s kulturně i zeměpisně vzdálenými zeměmi mohou hrát odborníci na danou kulturu významnou veřejnou roli. Mohou pomáhat veřejnosti chápat její odlišnosti a svou vášní získávat zájemce, kteří se chtějí dozvědět víc. Tuto roli pražská sinologie dlouhá léta plnila pod vedením prof. Oldřicha Krále. Svou překladatelskou a interpretační činností otevřel českému čtenáři neuvěřitelné množství skutečných pokladů čínské literatury a zájemcům ukazoval cestu k čínskému myšlení.

Dnes je vlajkovou lodí veřejných aktivit pražské sinologie informační web Sinopsis a ten skutečnému pochopení současné Číny spíše škodí. Nesnaží se nestranně informovat a analyzovat, nýbrž se výlučně věnuje jednostranné kritice čehokoliv, co čínská vláda udělá. A pro pozitivní zprávy z jiných oblastí čínského života tam místo také není. Uvádí, že podává „pravidelný přehled o vývoji v Číně a dopady v současném světě z pohledu čínských, českých a světových médií a pozorovatelů.“ Nicméně přesnější je vymezení současného šéfa Katedry sinologie FF UK a přispěvatele Sinopsis doc. Zádrapy, který píše: „na podstatu režimu a na jeho zahraniční působení u nás i ve světě velice kriticky upozorňují kolegové z projektu Sinopsis, personálně propojeném s FF UK“. Nejde tedy o přehled nestranný, nýbrž „velice kritický“.

Mediální privilegia, pochybný sponzor

Před časem jsem v Literárních novinách upozornil na dvě nestandardní skutečnosti kolem aktivit Sinopsis. Za prvé, jeho spolupracovníci mají privilegovaný přístup do médií: 60 procent všech výstupů ve veřejnoprávních médiích k Číně šlo v loňském roce na jejich konto. Vzhledem k jejich jednostrannosti jde o problém nasvědčující selhání veřejnoprávních médií v informování o Číně.

Za druhé, Sinopsis vděčí za své privilegované postavení také prostředkům National Endowment for Democracy (NED) představujícím 90% jejího rozpočtu. Od svého založení v osmdesátých letech se tato instituce zaměřuje na destabilizaci režimů, které se staví proti americkým geopolitickým zájmům. Tradičně podporuje opozici vůči levicovým režimů v Latinské Americe, ale zajímají ji všechny regiony včetně střední a východní Evropy nebo Číny. Český pohled na Čínu je proto za peníze NED trvale vychylován v zájmu USA, které již nějakou dobu směřují ke studené válce s Čínou.

Na tuto kritiku se ozvala prof. Olga Lomová, spoluzakladatelka Sinopsis, bývalá šéfka pražských sinologů a také podle vlastních slov „jediná profesorka sinologie v České republice“. Prof. Lomová nijak nezpochybnila žádný z uvedených faktů. Ke spolupráci s NED se hrdě hlásí a šedesátiprocentní přítomnost ve veřejnoprávních médiích považuje spíše za nedostatečnou vzhledem k tomu, že „v projektu Sinopsis jsou zapojeni nejlepší sinologové v České republice“.

Ohrazuje se však vůči mému označení Sinopsis za tlampač amerických zájmů. Považuje ho za „pomluvu a osobní urážku“, přičemž mi vyčítá, že jsem nezmínil, že Sinopsis funguje ve spolupráci s její katedrou, což je podle ní záruka akademické kvality. Její odborníci prý „pro širší veřejnost zprostředkovávají hluboké odborné znalosti a poznatky získané v mnohaleté akademické praxi“. Připomíná, že projekt vzniká jako reakce na obnovu česko-čínských politických vztahů za Sobotkovy vlády, kterou označuje za „česko-čínský podvod“. Považuje ji za nevýhodnou pro Českou republiku a jako sinoložka se svými kolegy snaží svými varováními hájit český veřejný zájem.

Stojím na opačné straně než prof. Lomová. Rád se hlásím k tomu, že jsem tento rozumný posun v české zahraniční politice z pozice náměstka ministra zahraničí obhajoval. Přesto přiznávám prof. Lomové dvě věci. Za prvé, jak už jsem úvodem uvedl, obratem v česko-čínských vztazích často vznikala nerealistická očekávání, sám jsem tehdy veřejně varoval před přehnanými očekáváními exportu a investic (Právo, 2.5. 2014). Za druhé v rámci svých občanských aktivit má svaté právo veřejně hájit svůj nesouhlas s česko-čínským sbližováním. Domnívám se však, že postoje prof. Lomové nejsou odborně podložené a že je prosazuje způsoby, které jsou eticky problematické.

Chybějící odbornost

Olga Lomová, která se odborně specializuje na čínskou literaturu raného středověku, ráda připomíná, že k Číně by se měli odborně vyjadřovat především sinologové. Pokud budeme diskutovat o čínské literatuře raného a třeba i pozdního středověku, přijímám tezi o odborné kompetenci pražských sinologů v čele s jedinou profesorkou. Nejsem sinolog a pokud snad nějaké pochyby jsou, ať se jimi zabývají povolanější.

Ale v debatě, která se u nás v posledních letech o Číně vede, nejde o překlady či interpretace čínských veršů, nýbrž o analýzu zahraniční politiky a analýzu mezinárodních vztahů. Nic v odborné publikační činnosti (tím nemyslím publicistiku) Olgy Lomové ani současného šéfa katedry doc. Zádrapy nenaznačuje, že by v těchto oborech měli nejmenší odbornost. Jejich komentování například kroků prezidenta Zemana se potom opírá o stejnou akademickou autoritu, jako by měly komentáře čínského bohemisty se specializací na Dalimilovu kroniku k pražské návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga.

Už samotný článek, kterým se prof. Lomová ohrazuje vůči mé kritice, prozrazuje značné mezery v příslušných znalostech. Smíšenou česko-čínskou komoru vzájemné spolupráce označuje za „instituci s prapodivným názvem“, i když tento typ institucí s analogickými názvy se po stovkách vyskytuje v mezinárodních ekonomických vztazích řady evropských států. Platformu 16+1 označuje za nevýhodnou pro Česko, přitom nám otevřela komunikační kanály, které jsme neměli. Údajná „apriorní servilita českých politiků vůči ČLR“ (podobné výrazy používá paní profesorka celkem běžně) prý oslabovala naše vyjednávací pozice a „oddalovala nás od společné evropské politiky vůči Číně“. Přitom respekt, který jsme Číně ukázali, se nelišil od srovnatelných evropských států a vedl k tomu, že bylo alespoň o čem vyjednávat, neboť předtím ani žádná jednání nebyla. Určitě nás nemohl oddálit od společné evropské politiky už proto, že žádná není; dokumenty Evropské komise a rezoluce Evropského parlamentu ještě žádnou společnou politiku nepředstavují. Pokud prof. Lomová postrádá Havlův idealismus a současně „promyšlenou a demokraticky prodiskutovanou zahraniční politiku“, měla by si být vědoma, že Havlovy kroky k Číně nebyly ani promyšlené, ani demokraticky prodiskutované.

Ovšem za největší lapsus považuji tvrzení, „že politické zřízení v ČLR realizuje model vlády jedné strany okopírovaný kdysi ze Sovětského svazu, který se navzdory ekonomickým reformám ve své podstatě nemění“. Zde už nejde o pouhou neznalost ale o naprosté překroucení. Jen pár základních fakt. Model jedné vládnoucí strany se vyskytuje v řadě zcela odlišných systémů. Mezi stalinismem a maoismem byly propastné rozdíly na úrovni ideologie, institucí i historického vývoje, které se neustále prohlubovaly. Tengovy reformy přinesly zásadní kvalitativní změnu ústící do reality brutálního kapitalismu v dnešní Číně. Základní úkol českých sinologů vůči veřejnosti by měl spočívat právě v tom, že vysvětlí, proč jednoduché analogie mezi naším minulým režimem a současnou Čínou neplatí. Prof. Lomová dělá pravý opak.

Jsem přesvědčen, že sinologové, pokud chtějí, mohou zásadním způsobem pomáhat politickému rozhodování. Díky své znalosti jazyka a kultury mohou zprostředkovat cenné informace. Pokud se však pouštějí do samostatných politických úvah, měli by mít základní ponětí o politologické či sociologické analýze. Ostatně hned několik takových, i v zahraničí uznávaných odborníků působí na českých akademických institucích mimo FF UK.

Etické problémy

Prof. Lomová a další autoři Sinopsis se zaštiťují sinologickou odborností u otázek, k nimž odbornost postrádají. Tento nedostatek nahrazují určitým morálním kompasem, který jim s odvoláním na Václava Havla, umožňuje rozeznávat dobro od zla a který se velmi dobře shoduje se současným americkým zájmem na eskalaci vztahů s Čínou. Pokud by se jednalo o čistě občanské postoje, v nichž by si občas hráli na experty, kterými nejsou, mohlo by se stále jednat o běžnou demokratickou diskusi, která zahraniční politice může i prospět.

Od toho se však případ Sinopsis odchyluje ve třech ohledech. Především jde o již zmíněnou americkou NED. Jeden z jejích příznivců jí kdysi charakterizoval slovy, „co děláme dnes, dělala před lety tajně CIA“. NED uskutečňuje americký zájem destabilizací režimů považovaných za nepřátele či rivaly. Její neokonzervativní politiku vývozů demokracie zosobňuje Carl Gershman: bývalý trockista a pak Reaganův republikán, který ji už přes třicet let vede (při dobrém zdraví třeba překoná délku Hooverova panování FBI). O Čínu má NED stálý zájem, který přesahuje hranice Hongkongu. Američané mají pro svoji politiku vůči Číně své strategické důvody, ale naše zájmy mohou být jiné a měli bychom mít možnost si je sami prodiskutovat. To ovšem není dost dobře možné, pokud hlavní český veřejnoprávní zdroj informací o Číně je z velké většiny financován institucí zaměřenou na vývoz demokracie. Proč to neznepokojuje Radu ČT a Radu ČRo?

Když se před časem ukázalo, že Česko-čínské centrum UK pořádalo konference s podporou čínského velvyslanectví, vedlo to k mediálnímu skandálu a zrušení centra. Prof. Lomová, která sice v radě centra léta zasedala, byla tehdy mezi prvními, kdo čínské financování nejostřeji odsoudili. Pokud byla čínská podpora několika mediálně neviditelným konferencím takovým skandálem, proč nikdo nebije na poplach před masivní podporou amerických vývozců demokracie našim mediálním sinologům?

Dalším etickým problémem je skutečnost, že prof. Lomová nepolemizuje, nýbrž svým oponentům upírá právo se vyjadřovat. Dělí je do dvou skupin: k smíchu a k pláči. Buď nejsou sinology a jejich úvahy jsou tudíž směšné, nebo naopak Čínu důvěrně znají, ale nechávají se korumpovat, což je k pláči. Její připomínka o jediné české profesorce sinologie, kterou by jinak šlo chápat jako postesknutí nad krizí oboru, má čtenáři nejspíše dát jemně najevo, kdo je v české debatě o Číně tou hlavní autoritou, která zahrnuje i oprávnění určit, kdo sinologem je a kdo nikoliv.

Mám v živé paměti veřejnou debatu v roce 2014, v níž prof. Lomová upřela statut sinologa našemu nejlepšímu odborníkovi na česko-čínské vztahy Rudolfu Fürstovi z Ústavu mezinárodních vztahů. Sinologii vystudoval (vedle toho také VŠE), nějakou dobu dokonce pracoval jako tlumočník a o Číně nepublikuje na aktivistických webech, nýbrž v odborné literatuře. Ovšem v jiném duchu než prof. Lomová.

Pláč i smích si vysloužil i její předchůdce prof. Král, když se ke konci života odvážil přijmout čínské oficiální ocenění za popularizaci čínské kultury. Dost dobře nešlo tvrdit, že by tato legenda české sinologie nebyla sinologem či byla zkorumpována. Prof. Lomová však hněvivě zaplakala, že přijetím ocenění je Král nesolidární s pronásledovanými čínskými intelektuály. Pak se vysmála jeho perzekuci v 70. a 80. letech, kdy nesměl působit na FF UK; zatímco Lomová si tam dělala aspiranturu a vyučovala.

Konkurenční informační web Sinoskop označuje prof. Lomová za „podvod na veřejnosti“. Jeho zakladatel Vít Vojta, sinolog a tlumočník, se prý zajímá jen o byznys. Literární noviny, které se provinily tím, že publikovaly můj sloupek s fakty o Sinopsis, podle ní pracují pro Oddělení propagandy ÚV KS Číny. Před lety prý neměly zájem o její kritickou stať k Číně (je Sinopsis připraven uveřejnit Fürstovy či Vojtovy analýzy?) a přebírají články oficiálních čínských autorů. Pokud by tomu tak bylo, asi by jim čínští komunisté poskytli nějakou subvenci a nemuseli by letos v květnu zaniknout. Prof. Lomová prosazuje s prokázanou zahraniční podporou určitý obraz Číny. Ale nepřipouští, že by Sinoskop či Literární noviny mohly z vlastního přesvědčení podávat obraz jiný a snaží se je znevěrohodnit vymyšlenými dohady o podpoře od jiných subjektů.

A konečně Sinopsis zneužívá jméno Filozofické fakulty UK a tím i celé Karlovy univerzity. Na svých stránkách uvádí, že se jedná o projekt „realizovaný za odborné spolupráce s Katedrou sinologie FF UK v Praze“ a jménem UK se autoři Sinopsis opakovaně zaštiťují. Nevadí ani fakultě, ani univerzitě, že jejich jména jsou takto spojována s politickým aktivismem financovaným sponzory amerických vývozů demokracie? Univerzitní pracoviště obvykle vstupují do veřejného prostoru s vědomím weberovských zásad odbornosti a nestrannosti, Sinopsis postrádá obojí. Děje se tak se souhlasem vedení, akademické obce a příslušných etických komisí?

XXX

Mediální vliv Sinopsis jen dokládá, jak složité budou pokusy o nalezení rozumného vztahu k Číně. Přitom podstata diplomacie spočívá v nalézání dohody a budování spolupráce s partnery, s nimiž nemusíme mít příliš společného a jejichž některé rysy nás mohou odrazovat. Diplomacie hájí určité hodnoty a musí postupovat pragmaticky, nesmí však jednostranně upadat ani do moralismu, ani do ekonomického pragmatismu. Dokud se toto poznání nestane základním a společensky přijatým východiskem našeho zahraničněpolitického působení, budeme i nadále ve světě bloudit, a to nejen ve vztazích s Čínou. Do té doby nebudeme schopni uskutečňovat vlastní zájmy, nýbrž budeme pouze přebírat zájmy těch vnějších aktérů, kteří na nás mají momentálně ty nejsilnější páky. Čína mezi ně dnes nepatří. Pokud chceme, aby tomu v budoucnu nebylo jinak, je třeba přestat s rolí užitečných idiotů našich spojenců a začít jednat podle vlastní rozvahy. To za peníze NED nepůjde.