Polsko-bulharský novinář Bojan Stanislavski píše o bulharských, rumunských i polských zkušenostech s pandemií jako o směsi úsporné politiky, autoritářství a křesťanského fundamentalismu.

Kolektivní panika strachem postiženého obyvatelstva Západu je doprovázena obzvláště zneklidňujícím humbukem nad tím, že svět nebude po Covid-19 stejný. Pro ty z nás, kteří žijí ve východní Evropě, je to víc než cokoli jiného ještě další hřebík do rakve

Tady, východně od Labe a jižně od Baltského moře, neexistují žádné romantické vize o zásadních změnách; až na pár výjimek převládá obvyklá beznaděj a demoralizace. Ani úzkost pro nás není nic nového. Poslední tři desetiletí žijeme s nočními můrami, které lidé na Západě objevují až nyní.

Ve východní Evropě byznys jako vždy, jen horší

Pravděpodobně se budeme držet katastrofálních politických kroků kapitalistické restaurace, neoliberálního statu quo. Je to, opět až na pár výjimek, hlavní myšlenka politické třídy celého regionu. Obecné společenské problémy a naprostá nespokojenost desítek milionů lidí ji nepřesvědčily, aby změnila kurz; žádný virus to neudělá. Vypadá to, že to je jediný skutečný princip – lpět zuby nehty na kurzu, jakmile je jednou nastaven, ať se děje, co se děje.

To platí zejména pro Bulharsko a Rumunsko, ale také pro Polsko. Začneme tím, že tyto země jsou na samém konci jakéhokoli hodnocení zdravotnictví v EU.

Obě země, Rumunsko a Bulharsko, mají nejkratší očekávanou délku života a nejvyšší úmrtnost na nemoci a chronické stavy, kterým lze předcházet, a také na všechny druhy rizikových faktorů: od nezdravého stravování po nadměrné kouření. Poměr je stejný pro téměř všechny ukazatele kvality života. Navíc zde existuje obrovský nedostatek lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotnického personálu. Vzhledem k jejich ponižujícím platům a tvrdým pracovním podmínkám to není překvapující. Přiznejme si to – systémy zdravotní péče v Bulharsku a Rumunsku nemají schopnost reagovat na mimořádné události, ani fungovat patřičně v „normálních“ časech. Současná pandemie je toho jen další připomínkou.

Při pohledu na současnou situaci je však třeba vzít v úvahu, že současný stav systémů zdravotní péče není ve skutečnosti jenom otázkou špatného řízení a nedostatečného financování. Je také přímou obětí transparentního, zjevně protispolečenského a nelidského, ideologického paradigmatu, který byl po desetiletí dominantním doktrinálním režimem vládnutí ve světě a v našem regionu. Bulharsko, Rumunsko a Polsko patří mezi jeho nejposlušnější následovníky.

Neoliberální odkaz ve východní Evropě

Zabíjení sociálních programů kvůli vyrovnanému rozpočtu začalo jako ideologie experimenty s tržním fundamentalismem Reagana a Thatcherové. V 90. letech dostala formu brutálních reforem napříč východní Evropou a globálním jihem s podporou MMF a Světové banky. A v důsledku krize z roku 2008 se na Západ tato ideologie vrátila s novým impulsem ve formě ještě více nemilosrdného uskrovňování. Zdravotnictví přestává být považováno za právo a stále více se stává luxusním zbožím, které si mají lidé kupovat. Nemocnice, ambulantní kliniky a další takováto zařízení se staly komerčními společnostmi, investujícími a školícími specialisty pouze pro lékařské postupy přinášející zisk.

Nyní pandemie Covid-19 odhalila úplnou systémovou krizi, která se nevyhýbá ani zemím jako je Německo, které svůj systém zdravotní péče ještě zcela neobětovalo.

Paradigma, které podřídilo lidský život měnícím se náladám spekulativních kapitálových trhů, se najednou ukázalo jako naprosto neschopné zachránit ekonomiku před úplným kolapsem. Ve skutečnosti sledujeme, jak se ekonomika, která se již pustila do recese, stala obětí právě těch dlouhodobých politik, které byly zavedeny ve jménu její nadvlády.

Najednou se celý tento rámec zcela hroutí pod tlakem nouzové situace, která, objektivně vzato, není ani neočekávanou, ani nejhorší možnou situací pro globální zdravotní krizi. Neoliberální ekonomický a politický model není schopen přizpůsobit se nebo navrhnout řešení jednoduše proto, že logika v pozadí je nesmyslná. Prázdné stojany na toaletní papír se staly groteskním symbolem toho, kam vás takzvaná neviditelná ruka trhu dostane, jakmile se jí necháte vést.

Prosté nařízení zůstat doma se může zdát jako snadný, i když nepříjemný úkol pro vyšší střední třídu, ale představuje nepřekonatelný luxus a čím dál tím víc noční můru, čím níže se ocitáte na sociálním žebříčku. V realitě, ve které mnozí žijí, zní domácí kancelář jako výsměch a „virtuální učení“ pro děti jako „nemožná mise“ navzdory hrdinství učitelů a rodičů.

Za těchto okolností se ukázalo, že není nemožné přijmout naléhavá a nekompromisní opatření k zajištění našeho přežití. Není nepředstavitelné, aby stát používal své intervenční nástroje, které jsou v rozporu s tržními dogmaty, ve prospěch společného dobra. Není již utopické ani nekompetentní mobilizovat finanční a veřejné zdroje, aby byly zajištěny příjmy, zaměstnanost, přístřeší a přístup k veřejným službám pro celou populaci. Pravděpodobně nejlepším příkladem této dramatické redefinice „možného“ je to, když londýnské úřady zjistily, jak snadné je řešit bezdomovectví – tím, že těm, kteří jsou v nouzi umožnily ubytování v hotelech.

S kroky podniknutými v mnoha vyspělých kapitalistických zemích, kde byla elita připravena vzdát se své hospodářské a politické ortodoxie v panice, bychom si mohli myslet, že satelitní státy jako Bulharsko nebo Rumunsko by tento příklad mohly bez rozmyslu následovat. No, ale ne!

Úřady v Bulharsku a Rumunsku, stejně jako v Polsku, jednoduše selhaly v navigování světa, ve kterém jsou všechna pravidla „stability“ najednou prázdná a kde vyvážený rozpočet, růst HDP plus nízké daně nemají žádný význam a nemohou být použity k okouzlení mas. Nelze je ani použít k vychvalování „západního modelu“ ani k racionalizaci destruktivního chování úřadů jako přiměřeného a odpovědného řízení.

Ve východní Evropě máme nyní situaci bídy, kterou jsme si sami vytvořili – další globální krizi čelíme se stejnou nekompetentní a egoistickou politickou elitou, která nás „vede“.

Groteskní politická selhání na každém kroku

Bojko Borisov, pravicový bulharský premiér (strana GERB, skupina EPP v EP) ve svých absurdních a nezdolných televizních tirádách neustále tlačí starou mantru (čím dál mizivějším způsobem), točící se kolem mýtů o rozpočtových deficitech a zadlužení, zjevně neschopný pochopit, že v tuto chvíli to nejsou žádné argumenty a pravděpodobně ani nikdy už nebudou. I když se vládě podařilo simulovat jakýsi balíček hospodářské pomoci, bylo to s argumentem, jak je dobré, že rozpočtový deficit přitom nepřekročil legendární maastrichtská kritéria.

Takže co? Opatření přijatá vládou jsou natolik nedostatečná, že se brzy ukáže, že nemají prakticky žádný smysl. Proto bulharský premiér říká lidem, že je nyní čas na to, uchýlit se ke svým úsporám a poukazuje na „obrovské miliardy“ bankovních vkladů. Bližší pohled na statistiky však ukazuje, že celkový nárůst pochází především ze zvýšení velkých vkladů. Chudí nemají žádné úspory.

Můžeme s velkou jistotou předpovědět, že po skončení zdravotní krize bude hlavní prioritou vlády opět snížit rozpočet už teď nedostatečně financovaného veřejného sektoru. A z televize a ostatních poslušných médií nám bude řečeno, že celý svět nás chválí za to, že jsme byli posledním Mohykánem v odříkání si. Existují dokonce zvěsti, že vláda uvažuje o dalším programu MMF. Taková půjčka by jistě šla s celým balíčkem katastrofálních a ničivých podmínek. To však naši vládci nakonec chtějí – seznam pokynů a připravenou omluvu.

Naši zvolení úředníci jsou skutečně přesvědčeni, že pro jejich politickou budoucnost je nejlepší nepřijímat nezbytná a logická opatření.

Hospodářská katastrofa, která se projeví v plné síle během několika týdnů, kdy lidé vyčerpají poslední centy vytrhnuté z kapes kalhot a bund, je pouze jednou částí celkového obrazu. Druhá část je obrovská podpora autoritářských tendencí a touha po moci, kterou by mohly získat.

Od počátku nouzového stavu v Bulharsku se dal pozorovat další posun směrem k autoritářství. Tato zvláštní změna, která je zosobněna opravdu podivným člověkem, vojenským lékařem Vencislavem Mutafčijským, který se krátce poté, co byl vystřelen do samého středu veřejné sféry, přestal nazývat profesorem a požadoval, aby byl označován jako generál (což také je) a který prokazuje skutečně podezřelé nadšení pro předvádění své sbírky uniforem, není rozhodně dobrým znamením.

Po vypuknutí pandemie Covid-19 v zemi byl Mutafčijski jmenován předsedou Národního krizového managementu a začal pořádat denní briefingy, kde přečetl statistické aktualizace a odpovídal na otázky reportérům. Mutafčijski občas vydal protichůdné zprávy. 10. dubna prohlásil, že „na ulicích byly party sedmi, osmi lidí“, a příští týden to spojil s předpokládaným nárůstem infekcí. Mutafčijski naopak přiznal, že velikonoční bohoslužby sledoval „s potěšením“ a prohlašoval, že sociální distancování a nízká účast jsou dostatečné k tomu, aby se zabránilo tomu, že se chrámy stanou zdrojem nákazy navzdory zprávám, že počet lidí navštěvujících liturgie Alexandra Něvského byl v řádech několika set.

Vstupuje církev – státy tleskají

Je dost zajímavé, že pandemie odhalila, že takové autoritářské tendence jsou doprovázeny novou vlnou křesťanského fundamentalismu.

Pozoruhodné obrazy z Rumunska, kde kněží dávali svaté přijímání společnou lžící a případy Covid-19 rychle rostly. Záběry z Kluže se objevily doslova jeden den poté, co byla uložena nová přísnější opatření snažící se zastavit šíření koronaviru. Zatímco rumunská pravoslavná církev již v únoru oznámila „mimořádná opatření“, kdy věřící mohli požádat kněze, aby použili jejich vlastní lžíci k přijímání svátosti, nebylo to podmínkou. Den poté, co se záběry objevily online, rumunské církevní úřady oznámily seznam nových opatření, včetně toho, že bohoslužby budou nyní pokračovat, ale bez účasti veřejnosti, která mohla sledovat jejich průběh online a v televizi.

Mezítím byl kurz bulharské pravoslavné církve v ostrém rozporu se všemi těmito omezeními a omezeními uloženými vládou v Sofii.

Dne 10. března oznámil metropolitní biskup z Loveče Gavril, že velikonoční bohoslužby v Bulharsku se budou konat jako obvykle, protože na rozdíl od jiných typů kongregací jsou bohoslužby a liturgie svátostí. Toto tvrzení se zdálo být dostatečným důvodem pro metropolitní biskupa, aby prohlásil, že člověk nemůže chytit koronavirus během bohoslužby: „Kontaminace nebyla nikdy přenášena ani uchována v kostelech, kde se vykonávají svátosti! V kostele nikdy nebyly epidemie. Ztrácí tu svoji moc,“ řekl biskup a dodal, že zpochybňování jeho argumentu je slabost víry. A víra je nejdůležitější, pokud se nechcete nakazit.

“Podle mého názoru nehrozí žádné nebezpečí pro nikoho, kdo dostane eucharistii stejnou lžičkou. To je to, co historie církve prokázala. Lidé dostávali eucharistii v nejhorších epidemických krizích a nikdy nedošlo ke kontaminaci ani infekci. Když tedy vykonáváme pobožnosti, není třeba se bát. Infekce tam nikdy nebudou přenášeny. Pokud je víra někoho slabá – je to jiný příběh,“ pokračoval Gavril.

Taková tvrzení se těší podpoře bulharské pravoslavné církve, a proto nejen velikonoční, ale také pravidelné bohoslužby, probíhají jako obvykle – s obyčejnými lidmi, kteří líbají ikony a berou svaté přijímání ze stejné lžíce bez jakékoli dezinfekce. Přestože bezpečnostní opatření v důsledku pandemické situace se zpřísňovaly téměř denně, zdá se, že církev byla vyloučena z obecného režimu. A špatné chování bulharského svatého synodu je pouze příznakem. Hlavním problémem je, že bulharské veřejné instituce to umožňují. Borisov se dokonce chlubil tím, že jeho vláda je „jedinou na světě, která nezavřela kostely“. To není pravda, ale míra lhaní bulharského premiéra je blízko té Trumpově.

V Rumunsku dne 14. dubna ministr vnitra Marcel Vela na tiskové konferenci oznámil, že byl podepsán protokol mezi ministerstvem vnitra a pravoslavným patriarchátem (vládnoucí institucí rumunské pravoslavné církve). Protokol umožnil policistům nabídnout svaté přijímání – ač se to může zdát neuvěřitelné. Každý rok na Velikonoce se Rumuni shromažďují ve velkých počtech v kostelech, aby získali ten kousek chleba, který považují za svatý – tělo Kristovo – a také aby zapálili svíčky v kostele a poté se snažili být tak opatrní, aby jim nezhasly, protože je pro ně velmi důležité dostat se domů se svíčkami, které stále svítí. Nyní problém spočíval v tom, že kvůli uzamčení nikdo nemohl opustit svůj domov, takže se považovali za zbavené tohoto „duchovního pokrmu“. Řešením našeho ministerstva vnitra bylo podepsat tento protokol, který přiměl policisty, aby doručili toto svaté přijímání! Následujícího dne, dne 15. dubna, prezident Klaus Johannis svolal schůzi a protokol se změnil. Policisté již nemuseli dodávat „duchovní potravu“. Protokol také kritizovali představitelé policejních odborů, kteří říkali, že pokud to bude pokračovat, budou uvažovat o tom, že se stanou mnichy.

V zemi vedené katolicko-fundamentalistickou stranou v Polsku se zdá, že církev lépe reaguje na různá omezení, i když si stále může užívat svého výjimečného stavu. Možné uzavření kostelů a zrušení nedělních sv. mší v důsledku šířící se epidemie bylo nejvíce diskutovaným tématem několika týdnů. Polský episkopát se rozhodl nezrušit obřady a vláda ve skutečnosti apelovala na církev, aby jich uspořádala více, aby se tak snížil počet účastníků. Toto rozhodnutí vyvolalo kontroverzi, zejména v důsledku uzavření všech jeslí, školek, škol, univerzit, muzeí, divadel, koncertních sálů a kin po již více než měsíc.

To okamžitě zapálilo nejradikálnější křídlo polské katolické církve a její politické zastoupení. V dopise farníkům arcibiskup Andrzej Dzięga napsal:

“Satan je bezmocný tváří v tvář tomuto jasnému a jednoznačnému lidskému svědectví o víře […] Existuje důvod, proč se říká, že se někdo bojí jako ďábel svaté vody [..] Nebojte se oslovit víra pro svatou vodu […] Nebojte se církve. “

Vydláždění cesty pro autoritářství

Diktátorské žonglérství zavedené Jarosławem Kaczyńským, předsedou vládnoucí strany, který tahá za všechny nitky ve výkonném úřadu, přestože nemá oficiální postavení, je naprostou anomálií, je neústavní a riskuje roky právního chaosu, když bude tato strana konečně odstavena od moci. Nebyl vyhlášen žádný oficiální stav nouze, aby strana Práva a spravedlnosti (PiS) mohla zahájit prezidentské volby začátkem května. Vláda se rozhodla zbavit občany většiny občanských svobod a volnosti tím, že masivně upraví tuny zákonů bez parlamentní diskuse a jedná naprosto a úplně proti ústavě.

Polská právní odbornice Monika Płatek, profesorka Varšavské univerzity se sociálně demokratickými názory, to vyjádřila nejlépe v rozhovoru pro polský levicový portál Strajk.eu, kde tvrdila, že „vláda k nám přistupuje jako k vězňům“:

„Musí být použit zákon o krizových stavech stanovený v kapitole 11 Ústavy, konkrétně v článku 228. Kromě stavu nouze a stanného práva má vláda právo prohlásit stav přírodní katastrofy. Tato podmínka přesně odpovídá současné realitě. Předpokládá se to pro morové rány. Stav přírodní katastrofy je zaveden, aby se předešlo následkům přírodních katastrof, a tímto se zabýváme. Rada ministrů představuje stav přírodní katastrofy na omezenou dobu, ne déle než 30 dnů. Toto období může být v případě potřeby prodlouženo se souhlasem Sejmu [polského parlamentu]. Článek 233 jasně stanoví, co nelze během takového stavu udělat. V čl. 228 odst. 7 Ústavy je jasně uvedeno, že během moru nejsou organizovány žádné volby.“

Zatímco každý má plné ruce práce s nošením masek, virus autoritářství si vybírá svou daň. Je zcela oprávněné předpokládat, že z dlouhodobého hlediska může být tento vývoj nebezpečnější než jakákoli nová nákaza. Mnoho lidí však vyjadřuje obavy, že zdravotní krize je nadhodnocená, hyperbolizovaná nebo dokonce padělána, což odůvodňuje další zbavení svobody a vyprázdnění demokratických institucí. Nakonec však historie poskytuje dostatek příkladů, které ukazují, že elity jsou plně schopny využít velmi skutečné krize, aby uvolnily své protidemokratické instinkty.

Antidemokratické napětí nezpůsobuje, že se epidemie stane méně skutečnou, nebo naopak. Máme všechny důvody k obavám z politických a ekonomických důsledků, které tato pandemie bude mít pro svět. Nemůžeme si dovolit optimistické myšlení, že se potýkáme pouze s jedním skutečným problémem a zbytek je kouřová clona nebo jej lze ignorovat. Pro naše vlastní dobro si musíme uvědomit, že pandemie, hospodářská krize a nekontrolovatelné autoritářství jsou jen tři z našich nejnaléhavějších a nevyhnutelně reálných problémů.

Krize mají tendenci urychlovat historii a posledních několik měsíců bylo rozhodně cítit jako příliš koncentrovaný zážitek z událostí, emocí a změn, které obvykle trvají roky. Otevřenou otázkou je, zda se vše, o čem dnes hovoříme jako o změně, z dlouhodobého hlediska ospravedlní. Doposud to vypadá, že by se východní Evropa mohla stát konglomerátem patologického autoritářství a křesťanského fundamentalismu, který by se používal jako převodní páka pro ještě přísnější askezi a chudobu.

Tento článek publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe. Publikujeme se svolením.