Rozhovor: Další libanonský opoziční politik, Marwán Abdalláh z kontroverzní strany Katá’ib hovoří o tom, jak vidí současnou situaci v této blízkovýchodní zemi.
Když se ve spojitosti s Libanonem řekne Falangy (arab. Katá’ib) či Falangistická strana, vyvolá to asociaci určité militantnosti, u střední a starší generace velmi pravděpodobně i vzpomínku na zprávy z válečného Bejrútu osmdesátých let. Možná i proto se dnešní strana Katá’ib rozhodla tento svůj „anglický“ přídomek (či překlad) vědomě vyřadit z užívání, a to jednou provždy. Přestože věrna určitému „disciplinovanému“ a jistě prozápadnímu ideologickému směřování (stále zhruba v těch intencích, jak je programově načrtl děd současného předsedy strany Sámího Džamajjila Pierre Džmajjil), snaží se dnešní (dominantně maronitská, tedy křesťanská) strana Katá’ib být skutečnou moderní politickou stranou 21. století. Na to, jak takto „transformovaná“ strana vidí současnou situaci i další vývoj v Libanonu, jsme se zeptali jejího mezinárodního tajemníka Marwána Abdalláha:
Rebuild Syria: Na počátku protestů v Libanonu ze 17. října 2019 byli Katá‘ib jednou z prvních stran, které se připojily k revolucionářům protestujícím po celé zemi proti politickému establishmentu. V současnosti – přestože se ekonomická, společenská i politická situace v Libanonu s každým dnem rapidně zhoršuje – se počty protestujících stran i jednotlivců paradoxně zmenšují. Jaký bude dle Vašeho názoru další osud libanonské revoluce 17. října? Vyšumí vše do prázdna tak, jako tomu bylo u protestů v roce 2015, nebo máme naopak očekávat brzký návrat demonstrantů do ulic?
Marwán Abdalláh: Nedomníváme se, že lze povstání a protesty 17. října 2019 nazývat v pravém slova smyslu revolucí, protože mluvíme-li o revoluci, mluvíme o systémové či politické změně, o lidech ve vězení, radikálních změnách v administrativě státu a toho, jak je řízen. Říjnové události představovaly spíše pomyslný budíček pro Libanonce, aby si uvědomili, co se v jejich zemi děje posledních třicet let. Význam tohoto povstání spočívá ve vice důvodech. Zaprvé bylo decentralizované. Zadruhé se odehrávalo po celé zemi. Zatřetí sjednotilo lidi nejrůznějšího zázemí, všechny věkové skupiny, z různých náboženských komunit, a to všechno pod jedním jasným požadavkem, že potřebujeme zemi, ve které lze žít a prosperovat a že je třeba, abychom měli funkční ekonomiku. O tom to bylo. Nebylo to o žádných konspiračních teoriích, o “neviditelném nepříteli” a podobných věcech, na něž jsme byli v Libanonu zvyklí. Díky tomu měl 17. říjen takový dopad, a proto také vedl k pádu vlády Saada al-Harírího, tzv. vlády národní jednoty, kterou podporovaly všechny parlamentní strany – Hizballáh, Amal, Libanonské síly, Hnutí Budoucnost, Džunblátova Pokroková socialistická strana i Svobodné vlastenecké hnutí. Všechny velké strany řídící tuhle zemi ji podporovaly – a demonstrantům se přesto podařilo vládu shodit! To je zcela zásadní moment. Později samozřejmě v zemi krize dále narůstala, přišla devalvace měny, ekonomika upadala, narůstala nezaměstnanost. Faktory, které přivedly lidi do ulic, se tedy dál zhoršovaly. V původně jednotném povstání se ale začalo objevovat množství skupin a některé z nich měly tendenci prosazovat na prvním místě svoji agendu. Objevily se rozdíly v prioritách. A čím déle byli lidé v ulicích, tím větší měli obavy, kam se věci pohnou. Přestože jsme shodili starou vládu, nebyli jsme schopni získat novou, nezávislou. Protesty postrádaly vedení a mezi skupinami se objevily rozpory, čehož důsledkem přestali běžní Libanonci chodit demonstrovat, protože netušili, co má následovat. Přesto nepředpokládám, že by celá záležitost vyšuměla do prázdna jako v roce 2015, protože tehdy šlo primárně o jedinou věc: odpadkovou krizi. Jinak ekonomika tehdy ještě jakžtakž fungovala. Teď ale vážně mluvíme o tom, jak je naše země řízena a spravována, a to není něco, co by mohlo během půlroku, roku vyšumět. Že se lidé dosud nevrátili do ulic, je věc jiná, cítí že protestní hnutí postrádá vedení. My coby Katá‘ib jsme součást protestů a jsme součástí opozice od roku 2015 a už tehdy jsme byli přesvědčeni, že nestačí kosmetické změny v podobě výměn premiéra či ministrů, ale že je třeba zásadní změny celého systému. Snažíme se nyní postavit do vedení protestů, ale jsme si vědomi, že si neseme velkou historickou zátěž, všechny ty politické a konfesionální spory. Není to jednoduché. Nemyslíme, že by vše vyšumělo, zároveň ale ani nečekáme nějaké brzké výsledky.
R.S.: Domníváte se, že by revoluční skupiny a strany (včetně Katá‘ib) měly přistoupit ke určitým změnám či modifikacím – ať už na personální úrovni či stran svých metod –, aby protesty opět získaly potřebný impuls?
M. A.: To je zcela klíčová otázka, protože úspěch revoluce závisí na tom, zda dokážeme utvořit jednotnou vizi a společné vedení či přinejmenším výbor, který by koordinoval naše aktivity. Pokud chceme dostat lidi do ulic, aby demonstrovali a blokovali silnice, musíme je vést. Není to úkol jen pro stranu Katá‘ib – jsme pouze jednou ze složek opozice. Musíme vybudovat důvěru mezi všemi zainteresovanými skupinami, a proto potřebujeme jednotnou vizi. Je třeba rezignovat na partikulární zájmy jednotlivých skupin a stran a na první místo klást zájmy lidu. Musíme být schopni kompromisů, protože to není o tom, kdo bude vůdce a kdo bude ztělesňovat revoluci v médiích, je to o tom, co uděláme s touto zemí. Libanon musí být na prvním místě a pak až vše ostatní. Pracujeme na tom, ale čas není na naší straně, protože politická, ekonomická i společenské situace v zemi se každým dnem zhoršuje. Snažíme se proto akcelerovat celý proces. Jsme s těmi lidmi v denním kontaktu, nicméně pokrok je spíše pomalý. Přesto doufáme, že se nám podaří něčeho dosáhnout.
R.S.: Jaké jsou revoluční požadavky strany Katá’ib kromě toho, že voláte po předčasných volbách?
M. A.: Pokud si vzpomenete, během prvního týdne od vypuknutí demonstrací jsme ve spolupráci s dalšími skupinami formulovali tři základní požadavky. Prvním byla rezignace Harírího vlády, čehož se podařilo dosáhnout. Druhým bylo ustavení skutečně nezávislé vlády, což se nestalo, přestože tak současnou vládu nazývají. O nezávislosti v jejím případě skutečně nemůžeme mluvit. A třetím požadavkem jsou právě předčasné volby. Věříme v libanonský parlamentní systém a jakékoliv změny, ať již na prezidentské, vládní či parlamentní úrovni, se musí odehrávat v jeho rámci. Věříme v pokojnou a demokratickou změnu, ale nevíme, co se může stát během jediného týdne, protože situace se neustále zhoršuje. Každopádně revoluční požadavky byly jasné. Když nastoupila Dijábova vláda, část lidí přerušila protesty. Chtěli dát nově ustavené vládě šanci, aby předvedla, zda něco dokáže. To se ukázalo jako ztráta času, což jsme říkali od začátku. Současný postup by měl směřovat k volbám, které mohou změnit složení parlamentu a přivést do něj zástupce protestujících a svěží způsob myšlení. Navíc i stávající strany v současné vládě se budou snažit vylepšit svoji image a nasadit přijatelnější lidi, protože nakonec i jejich stoupenci chtějí změnu a nechtějí stále ty samé figury a politiky. Očekáváme, že by nový parlament mohl věci pohnout trochu dopředu. Čas hraje proti nám a byť bychom si přáli novou nezávislou vládu, která by zemi dovedla k předčasným volbám, není to podmínkou. Budeme na volby tlačit tak jako tak.
R.S.: Je evidentní, že každá z revolučních stran a skupin má určitou vlastní agendu a má své vlastní požadavky (jmenujme některé: ukončení konfesionálního politického systému, nezávislé soudnictví, progresivní a spravedlivé daně, odzbrojení politických milicí, dokonce zestátnění bank). S jakými požadavky, které zaznívají ve veřejném prostoru, se jako strana Katá’ib nejvíce ztotožňujete a jaké jsou pro vás naopak problematické?
M. A.: Rozdělím svou odpověď do dvou. Co se týče požadavků, jak jsem již řekl, povstání a protesty se protáhly, podařilo se nám dosáhnout pádu vlády, ale pak se lidé stáhli z ulic. Začaly se objevovat nové skupiny s vlastními prioritami. Někdo požadoval odvolání guvernéra Libanonské banky, zatímco pro jiné byla prioritou nezávislost soudního systému a zavření korupčníků do vězení, další považovali za nezbytné ukončení libanonského konfesionálního systému, a pak tu byli ti, kteří mluvili o nezbytnosti odzbrojit milice, což je mimochodem i dlouhodobý požadavek naší strany. Máme tu tedy množství požadavků, ale už žádnou jednotnou vizi. Respektujeme všechny tyto požadavky s tím, že by měly být položeny na stůl, aby se o nich mohlo diskutovat. Předtím ale musíme pojmenovat příčiny našich problémů, a proto musíme dostat do parlamentu novou sortu politiků, kterým půjde o to, aby naše země přestala krvácet. Tihle politici přijdou s požadavky lidí a budou se je snažit implementovat, protože nebudou svázáni s žádnou partikulární ideologií či politickou agendou. Aktuálně se mluví o potřebě vlády technokratů, ať to znamená cokoliv. Není to o tom, zda je někdo technokrat, ale zda je nezávislý či nikoliv. Abyste uskutečnili reformy ve vládě, ve veřejné správě, potřebujete být nezávislý, aby vám předseda strany nezavolal a neřekl „tohle nedělej, to by se dotklo mých zájmů“. Nezávislá vláda udělá kroky potřebné pro stát a pokud s tím strany nebudou spokojené, bude to jejich problém. Ale nemůžeme mít ministry, kteří budou podporovat svoji stranu a prosazovat její politiku.
R.S.: Setkali jste se v poslední době se zástupci jiných revolučních stran či skupin, abyste se pokusili sladit své cíle a požadavky?
M. A.: S některými se potkáváme. Bohužel část z těchto skupin nechce vůbec jednat s tradiční politickou stranou, budiž, je to jejich právo. S mnoha skupinami po celé zemi se ale střetáváme a myslím, že bychom se velmi brzy mohli shodnout na společné vizi.
R.S.: Během poslední tiskové konference předseda strany Katá’ib Sámí al-Džamajjil oznámil, že strana “chce zahájit debatu o implementaci záchranného ekonomického plánu, předčasných parlamentních volbách a ustavení nezávislé vlády”. Pracují v současnosti Katá‘ib na alternativním národním záchranném ekonomickém plánu s možným zapojením dalších stran a obchodních partnerů?
M. A.: Ano, samozřejmě, plán, který odpovídá na vládní ekonomický plán z března, už máme hotový. V nejbližších měsících jej zveřejníme.
R.S.: Jak nahlížíte poslední vývoj v jednáních Libanonu s Mezinárodním měnovým fondem?
M. A.: Coby mezinárodní tajemník strany Katá’ib s magisterským titulem v diplomatických vztazích bych rád zdůraznil jednu věc. Pokud chcete zahájit vyjednávání, musíte do nich jít s jasnou vizí a cílem. Vláda ale šla do jednání s MMF s nejednotnými postoji, což byla chyba. MMF má být naším partnerem a ne protivníkem. Nejednotnost na libanonské straně nahrává MMF, aby prosadil taková pravidla, která nebudou k našemu prospěchu. Vyjednávací tým ale přišel se dvěma čísly, dvěma vizemi, dvěma plány. To by se mělo trestat kriminálem, protože ti lidé si zahrávají s budoucností naší země. Dalším problémem bylo, že jsme šli za MMF s požadavkem půjčky peněz, ale neměli jsme jakýkoliv reformní plán pro ekonomický růst. Stejně to bylo s programem “Cedre”, kdy jsme slíbili mezinárodní komunitě, že provedeme “ty a ty reformy”, ale nestalo se nic. Jednání s MMF jsou tedy opakováním neúspěchu jednání kolem “Cedre”. Tentokrát jsme ale bohužel uprostřed krize, čas hraje proti nám a den za dnem jsme na tom hůř a hůř. Nemůžeme si dovolit ten luxus, klást naše politické priority před zájmy naší země.
R.S.: Na počátku června oznámil generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh, že je Čína ochotna investovat do velkých infrastrukturních projektů v Libanonu (jde například o železniční dráhu podél libanonského pobřeží), přičemž on sám by čínskou pomoc a investice preferoval před MMF. Jaký je postoj Katá‘ib? Nemohl by případný obrat libanonské vlády směrem na Východ potenciálně zachránit libanonskou ekonomiku?
M.A.: Jako strana Katá’ib vyzýváme k neutrálnímu kurzu, který umožní Libanonu mít vynikající vztahy s každým pod podmínkou, že s námi bude jednat jako rovný s rovnýma nebude chtít nic, co by nám bralo suverenitu. Máme s Čínou velmi dobré vztahy, je naším partnerem a ekonomickým vztahům se daří – Číňané aktuálně ukončují některé investice, jednou z nich je výstavba opery v Dbaje. Máme velmi dobré vztahy s Čínou jako státem, ale vůbec nevěříme, že by Číňané chtěli přijít a stát se sponzory zkrachovalého a zkorumpovaného státu, aby za to získali politickou sílu či vliv. Na státní úrovni určitě ne. Pokud jde o čínský soukromý sektor, žádná čínská společnost nepřijde zhodnotit tržní prostředí a nevytvoří pro Libanon ekonomickou studii, aby v zemi investovala, když měna devalvuje s každým dnem a úvěrová sazba Libanonu je D. Není žádná banka či finanční trh s vůlí investovat v Libanonu. Proč by čínské společnosti měly přijít? Z lásky k nám? Sotva! V byznysu neexistuje nic jako láska. To bychom měli ekonomickou stránku. Co se týče politiky, Libanon byl od svého vzniku mostem mezi Východem a Západem a podle nás by jím měl zůstat. Hizballáh se snaží uvrhnout zemi do svých a íránských problémů, což je důvod, proč voláme po jeho odzbrojení. Ať se z nich stane standardní politická strana beze zbraní a bez zahraničního financování. Hrají s neplatnými čínskými kartami, přitom se zároveň nechtějí dostat do politického boje s Američany v Libanonu. Neustále viní někoho jiného z korupce a z mizerného stavu země, přitom Hizballáh a jejich zkorumpovaní spojenci podporují zkorumpovaný systém, protože jim tak vyhovuje. Neměli bychom vinit nikoho jiného za hříchy našich vlastních zkorumpovaných politiků v posledních třiceti letech.
R.S.: Jaké jsou největší obavy Katá‘ib vzhledem k politické, ekonomické a společenské situaci v Libanonu?
M.A.: Aby nebyla krize a lidé neměli hlad, je třeba, aby mohli pracovat. Je nutné vytvářet pracovní pozice, ať v soukromém či veřejném sektoru. Ve veřejném sektoru s ohledem na současný zákon je prakticky nemožné sehnat zaměstnání, to je něco, co musíme změnit. Co se týče soukromého sektoru, pokud máte společnost a chcete ji zvětšit, potřebujete úvěr od banky, abyste vytvořil více pracovních míst. To v současnosti není možné. Lidé ztrácejí práci, ekonomika upadá, narůstá nezaměstnanost. Jsme přesvědčeni, že tomu tak bohužel bude i v nadcházejících měsících. Na společenské úrovni máme pořád jistou záchytnou síť. Libanonci jsou přátelští lidé a pomáhají si navzájem. Záchytná síť funguje v rámci rodin. Pokud ale bude narůstat hlad, bude více problémů, více krádeží, více zabíjení. Žádný otec nesnese, aby mu doma brečely děti, protože dva dny nic nejedly. Půjde za nejbližším boháčem, aby získal peníze a nakrmil děti. Je to v lidské povaze, když jde o přežití. Nevíme, jak to bude a nedokážeme předvídat společenskou situaci a zda nedojde k otřesům. V nejbližších měsících ale očekáváme velké problémy na společenské úrovni – a varujeme před tím od začátku. Všichni musíme být na pozoru.
R.S.: Situace je asi vážná, když ji předseda parlamentu Nabíh Berrí přirovnal k situaci v roce 1982…
M.A.: Libanonci by měli mít vážné starosti o budoucnost a osud své země hlavně proto, že něco takového říká zrovna Nabíh Berrí, který sám je nepřetržitě u moci od roku 1992. Ti samí lidé, kteří krizi způsobili, nás z ní mají dostat? To postrádá logiku. V jakékoliv zemi na světě by po ekonomickém a finančním kolapsu vláda a vládní strany rezignovaly, případně by je smetla revoluce a jejich předáci skončili ve vězení. A pak by nastoupil nový tým, nová strana, nové tváře, které by zemi vytáhly z krize. Nemůžeme čekat, že nám pomůže někdo jako pan Berrí, který se na vzniku krize podílel. Takže ano, lidé by měli čekat, že to horší je teprve čeká.
R.S.: Podle renomovaných průzkumů se téměř 46 % Libanonců nechystá volit ty samé zákonodárce, kterým dali hlasy v minulých volbách. Katá‘ib, coby strana důvěřující v demokratické změny, nepochybně připravuje kampaň pro nadcházející volby. Půjdete do kampaně sami, nebo plánujete alianci s nějakými partnery?
M.A.: Předvolební kampaň začíná den po skončení posledních voleb. To je železné pravidlo u všech stran a nejinak je tomu u nás. Organizujeme praktické věci, šíříme své politické poselství, děláme kampaň. Co se týče spojenců, jak jsem již zmínil, hledáme do voleb nové partnery. S největší pravděpodobností nepůjdeme s kýmkoliv, kdo byl součástí Harírího vlády „národní jednoty“. Hledáme nové skupiny, nové tváře, uvítáme lidi, jejichž vize Libanonu se bude potkávat s naší, lidi se svěží mentalitou. Vše však postupuje pomalu, protože není stanoveno žádné datum pro volby. Nadto jsme stále neutvořili jednotnou vizi, na jejímž základě by mohly skutečně opoziční strany utvořit jednotnou volební kandidátku. Musíme prodiskutovat velká témata, mimo jiné otázku konfesionalismu, kterou jste zmiňoval. Ale coby strana jsme připraveni a budeme připraveni, kdykoliv budou volby. Oněch 46 % je velká výzva a na nás je, abychom jim nabídli věrohodnou alternativu. Pokud ji nedostanou, půjdou za peníze či nějaké služby znovu volit své staré strany, případně nepůjdou volit vůbec. To pro nás představuje mimořádnou výzvu.
Marwán Abdalláh je mezinárodní tajemník libanonské strany Katá’ib.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s webem Rebuildsyria.cz. Publikujeme se souhlasem.