Představa o všemocnosti centrálních bank je mimo. Centrální banky spíše slouží trendům uvnitř ekonomiky, než aby byly jejich pány.
Robin Harding tvrdí, že vztek vůči centrálním bankám není opodstatněný. Jejich možnosti totiž ovlivňuje pokles přirozené úrokové míry, a to nejspíš kvůli demografickým změnám a nízkému růstu produktivity.
Centrální bankéři to schytávají plnou silou – jejich politika záporných úrokových sazeb může za zvyšující se ceny bydlení, za to, že přežívají firmy, které by jinak na trhu už nebyly nebo za to, že střadatelé nemají výnosy. Někdy se jim přímo předhazuje destrukce kapitalismu jako takového. Prozatím snad jediné, z čeho nejsou obviňováni, je počasí.
Nízké úrokové sazby něco z výše uvedeného způsobily. Nicméně centrální bankéři nenesou vinu, tvrdí Harding, neměli moc na výběr.
Za kritikou se skrývá představa, že centrální bankéři mají jakou zvláštní moc nastavit úrokové sazby na jakékoliv úrovni, jak se jim zamane. V krátkém období tomu snad tak je. Dlouhodoběji centrální banky ale nemohou fixovat úroky, a ještě mít kontrolu nad cenovou hladinou. Centrální banky spíše slouží trendům uvnitř ekonomiky, než aby byly jejich pány.
Již více než století v ekonomice panuje představa přirozené úrokové míry. Je různě definována, například jako úroková míra, která vyrovnává úspory a investice. Tato přirozená míra se samozřejmě vyvíjí, třeba nový objev vyvolává investiční tlak a ona půjde nahoru. Nicméně centrální banka ji ovlivnit nedokáže. Existovala by dokonce i v barterové ekonomice, je prostě řízena silami poptávky a nabídky.
Centrální banka může zkusit přetlačovat trh, ale pak bude následkem buď inflace, nebo deflace, tvrdí Harding.
Inflace v letech 2000-2019 byla v USA 1,8 % tedy pod inflačním cílem centrální banky. Podobný vývoj byl i v eurozóně. Harding dle Friedmanovy teorie tvrdí, že to znamená, že centrální banky byly zatížené na deflaci a jejich politika byla příliš přísná.
Co by se stalo, kdyby centrální banka chtěla vyjít vstříc německým střadatelům? Kdyby banka nasadila úrokové míry nad přirozenou míru, pak následkem by byla deflace.
Navíc tu máme výstižné poučení: Japonsko. Japonsko dvacet let provozovalo přísnou monetární politiku, kdy jeho úrokové míry byly nad přirozenou úrokovou míru. A výsledek? Dvě ztracené dekády, padající ceny aktiv, stagnace a v letech 2000-2019 průměrná inflace 0,2 %.
Tedy každý, kdo žádá rady FEDu či ECB, aby navýšily úrokové sazby a vypořádaly se tak se „zombie“ firmami, říká, že dvě desetiletí stagnace jsou dobrá cena, kterou za to zaplatíme, píše Harding.
Důvod je jasný: přirozená úroková míra klesá. Nevíme přesně proč, je to zřejmě několik věcí najednou – počínaje demografií a konče nižší produktivitou. Vztek na centrální banky nám nepomůže. Musíme najít řešení kořenů problémů.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.