Veronika Sušová-Salminen glosuje dnešní trend, ve kterém zpravodajské služby stále častěji vstupují do veřejné politiky a do voleb.
Zpravodajské služby se v USA opět pustily do předvolební politiky. V nedávném prohlášení či zprávě opět zaznělo, že se Rusko, Írán a Čína chtějí vměšovat do americké politiky a ovlivnit prezidentské volby v listopadu 2020. Poradce pro národní bezpečnost Robert O’Brien pak záhy kontroval, když tvrdil, že čínští hackeři napadají volební infrastrukturu USA, aby zabránily vítězství Trumpa. Jen těžko za tím nelze vidět předvolební politický boj.
Nedávné vyjádření zpravodajské komunity v USA bylo možná o něco opatrnější, ale přesto je pořád ztělesněním trendu posledních let. Zpravodajské, tj. dříve tajné, služby vstupují do veřejné politiky a podílejí se na formování veřejného mínění. Většina médií je přitom bere za bezpečnostní „autority“, cituje jejich zprávy i jejich argumenty a příliš nezpochybňuje paradoxní situaci, která tak vzniká. Tedy to, že zpravodajské služby najednou hrají natolik politickou a veřejnou roli.
Američtí zpravodajci znovu ve velmi obecných obrysech tvrdí, že tři hlavní protivníci USA ve světové politice se chtějí vměšovat do amerických voleb. Čína prý o tom zatím jen uvažuje, a to v neprospěch současného prezidenta Donalda Trumpa. Rusko naopak na vměšování aktivně pracuje, a to ve prospěch Trumpa. O Íránu nic moc konkrétního nezaznělo, ale prostě v seznamu nechyběl. Kdyby se ale někdo chtěl pídit po dalších detailech, tak ty jsou tajné kvůli ochraně zdrojů. Kromě toho služby sledují „záměr“ cizích vlád, ale nemají v popisu práce hodnotit nebo měřit opravdové dopady takových pokusů. Je pravda, že americké tajné služby mají důvody k obavám: ony samy se opakovaně vměšovaly do politického rozhodování jiných suverénních zemí – a tady se skutečně nejednalo už jen o nějaké záměry či pokusy, ale o operace, které svrhávaly demokraticky zvolené vlády a dosazovaly na jejich místa nikým nevolené generály.
Faktem ale je, že podobnými prohlášeními zpravodajské služby dnes vstupují do domácího politického volebního procesu jakoby se jednalo o nějaké běžné bezpečnostní, expertní think tanky a ne tajné služby. Z domáci politiky se stává další aréna velmocenského boje. Americký volič (anebo volič kdekoliv jinde, kde se tato praxe rozšířila) se tak stává pasivním konzumentem informací, které si nijak nemůže ověřit, protože podléhají utajení. Má podobně jako v roce 2003 (Saddám měl přece zbraně masového ničení) zkrátka uvěřit v to, co tajné služby tvrdí ve svých zobecňujících závěrech veřejnosti. Naposledy tedy třeba v to, že Trump je Putinův člověk, protože Kreml má záměr, aby byl Trump dál prezidentem či naopak, že Čína stojí o to, aby Trump prezidentem pro změnu nebyl. V případě Joe Bidena zase v očerňující kampaň proruských sil, které bývalého viceprezidenta spojují (nelegitimně, protože to tvrdí proruské síly) s korupcí na Ukrajině.
Není to zcela nová situace. Prakticky od roku 2016, kdy americký establishment šokovalo vítězství Donalda Trumpa, se zpravodajské služby staly naprosto otevřeně a ke své škodě součástí politického boje v USA. Připojily se k chóru těch v USA, kteří míní, že Trump prezidentské volby v USA nemohl vyhrát bez nějaké intervence zvnějšku. Putin, který má prsty ve všem špatném, musel být logicky za Trumpovým zvolením jako nějaký „deux ex machina“ (i když jak to udělal není jasné, protože se zde hodnotí záměr). Trump je tak (ať dělá cokoliv) se vším svým histriónstvím, nevzdělaností a nekoncepčností Putinovým trojským koněm a jeho úlohou je zničit skvělou a vzorovou americkou demokracii. Vůbec nic o tom, kam se americká společnost a politika pod vedením její liberálně-konzervativní oligarchie za poslední půl století dostala, to tedy neříká. Trump je cizí prvek, nic „amerického“ na něm není až na to, že je dnes vlastně až moc americký. Ostatně, míru absolutně nulové sebereflexe mocných ukazuje i nominace právě Joe Bidena jako Trumpova protikandidáta a politické „alternativy“ trumpismu v USA.
Nalezení vnějšího viníka za vlastní selhání či neúspěch je vždycky pohodlnější než pohled do zrcadla. Zpravodajské služby v takovém hledání viníka slouží perfektně, protože to ostatně patří k popisu jejich práce – identifikovat hrozby a odvrátit hrozby národní bezpečnosti. Bývávalo, že tak činily za oponou. Dnes slouží spíš k tomu, aby veřejně „poradily“ voličům, koho mají nebo nemají volit a kdo má nebo nemá politickou legitimitu po provedených volbách. Z voleb, ve kterých mají občané vyjádřit svoji svobodnou vůli, se tak nenápadně stává vlastně jen další operace tajných služeb se vším, co s tím může nebo nemusí souviset v rámci jejich jinak utajovaných a veřejnosti neznámých aktivit. Něco mi říká, že tohle žádnou demokracii nikde na světě nezachrání.