Ivo Šebestík píše o tom, proč bývá hlavním talentem politika hroší kůže a schopnost „mluvit podle not“, které předzpíval někdo jiný…
Když si některý vysoký státní představitel Spojených států pochvaluje „dobrou spolupráci s Českou republikou“, spojenectví, přátelství na věky věků a podobně, zní to uším, které ještě rozeznávají významy slov, jako dlouhý škrábanec nehtem přímo po plechové ploše.
Takovéto pochvaly nemají větší ceny, než když cvičitel psa ocení aport svého svěřence slovy: „Pašák. Hodnej pejsek, přinesl pánečkovi klacík.“ Člověk, který působí ve vyšších patrech české politiky, musí mít doslova hroší kůži, když takovéto pochvaly snese, aniž by se při jejich vyslovení propadl samou hanbou do země.
Oni ale tihle politici znají způsob, jak se vyhnout hanbě, která by je fackovala na každém kroku. Postupují jednoduše. Učiní z ostudy přednost a vysvětlují si své vlastní selhávání přesně opačnými slovy, než jaké toto jednání zasluhuje. Zkrátka naskočí na falešnou a neupřímnou rétoriku svého vzácného hosta z Washingtonu a prostě hovoří jeho řečí, jak by její obsah sdíleli v duši i v srdci.
To se zdá být při zachování byť jen jediné kapky zdravého rozumu sice vyloučeno, nicméně oni tohle svedou. Asi proto jsou tito lidé hodni svých vysokých funkcí. Jsou svého druhu výjimeční, protože dostávat před celým národem pravidelně na holou a ještě se u toho tvářit hrdě, tak to chce opravdu TALENT!